O Stříbrném jezírku a o jeho mapě

Kousek za městem, kam pohodlně jeden dojde pěšky, jsme měli les, a v tom lese rybník. Kamenitou hráz lemovaly velké olše, o kus dál nalevo byl přítok potoka, niva zarostlá orobincem - "doutníkovým rákosím", A napravo mělčina s ostrůvkem. Naproti přes vodu pak rybník mizel v tmavém ošlovém lese, z hladiny čouhaly tenké kmeny a připomínaly labyrint.

Oba jsme znali to místo, kdysi nám ho ukázal můj děda, který tam ještě jako kluk prý "dělal alotria".

Začali jsme mu říkat Stříbrné jezírko, i když to byl rybník. (Na film s Vinnetouem jsme ani nevzpomněli.) Stříbrné bylo pro blýskání kamínků na dně. Byla to slída a třpytila se ve slunci jako stříbrný koberec. Voda byla čistá, kovová a špatně čitelná cedulka, částečně vroslá do stromu koupání zapovídala. Jednou jsme dokonce nad hladinou viděli přeletět ledňáčka! Kroutili jsme nad tím hlavou a říkali si, že asi zabloudil. Bylo to to naše místo, a teď svoje kouzlo sdílelo i s Tuláky divočiny.

Rozhodli jsme se Stříbrné jezírko zakreslit do kroniky a tak začalo slavné mapování. Nechtěli jsme si pomáhat koupenou mapou, tedy že bychom si zní Stříbrné jezírko a okolí zvětšeně obkreslili, a tak jsme se do toho pustili přímo tam. Výšku některých stromů na břehu jsme už znali a tak nám jejich stíny dobře posloužili k přeměřování. Nakonec vznikl jakýsi náčrt, ze kterého jsme pak už začali kreslit mapu. Chtěli jsme v ní mít co se dalo, druhy rostlin a všechno živé i neživé kolem.

Po nějakém čase nám došlo, že na takové mapě můžeme pracovat vlastně pořád pryč, tak jsme se nakonec dohodli, že vytváření mapy zařadíme do pravidelné klubové činnosti a do kroniky jsme nakreslili novou, jednoduchou, ale se všemi důležitými místy.