O založení klubu Tuláků

Orlická přehrada byla tehdy překvapivě pustá, vlastně téměř liduprázdná. Působila až dojmem konce světa na který jsme právě došli, ke břehu moře bez lodí, jen s větrem a ptáky.
Byl to doslova magický okamžik, který jsme já i Týšek (Tichošlápek) nijak nečekali a asi i o to více nás pak překvapil. Stáli jsme vedle sebe, zhluboka dýchali ten svěží vítr a jak jsme si později pověděli, oba nás napadla známá slova Ludvy Grygara:

"Pojď se mnou tam, kde nebe je vysoké a modré..."

Nevím, jak dlouho jsme tam mohli stát a dívat se v jakémsi podivném vytržení. Týšek pak jako první promluvil a ukázalo se, že myslíme na to samé.
"Nomo, co založit klub?" zeptal se trochu opatrně, snad abych si z něj nezačal tropit hloupou legraci. Přiznal jsem mu, že mne to také už několikrát napadlo, ale že jsem s tím nechtěl přijít právě proto, aby se mi nesmál, že takové kluby jsou pro malé děti. Proto mi jeho otázka učinila velikou radost.

O chvíli později jsme již uvažovali nad variantami jména našeho klubu. Nakonec - po vášnivé debatě o originalitě a její nezbytnosti - jsme zvolili nepůvodní, ale pro nás tolik výstižný název "Tuláci divočiny".
Je to současně i jakýsi dík panu Hrčíři a panu Scheku za krátký, ale skvělý obrázkový kreslený seriál Tři robinzoni.

Po odsouhlasení jména našeho nového klubu, jakožto i jeho znaku - dvou zkřížených šípů na žlutém poli - jsme toto vzájemně stvrdili navzájem stiskem rukou, a blahopřáním ke vstupu do bezvadného klubu. :)

... teď ten malý příbeh vychází na pár řádek, ale tehdy to bylo mnohem delší, silnější, při tisknutí rukou se už začalo stmívat a my utíkali na autobus do Prahy. Cestou jsme pak plánovali výlety, vlastně toulky divočinou, kterou jsme objevovali za městem i na jeho kraji.

Sny o klubovně, kronice a slavné historii Tuláků divočinou nás, členy klubu, provázely ještě pár dalších nocí.