Alwarin Bílý

Pojďte a poslyšte příběh, který začíná v dobách tak dávných, že ani vaši prapředci prapředků nevěřili, že někdy byla… Pojďte a poslyšte příběh, o událostech tak prapodivných a neuvěřitelných, že jen těžko lze uvěřit, že v nich všech měl prsty jediný muž… Pojďte a poslyšte příběh, jenž by sám vydal na několik kronik, příběh plný lásky i zklamání, síly i slabosti, odvahy i zbabělosti, pravdy i lží, neboť všechno to jsou jen strany jedné mince, záleží jen na tom, která zrovna padne…

Tento příběh slyšel z vás už asi každý, dokonce i já jsem jej v přestrojení několikrát slýchával i vyprávěl. Je to příběh o čaroději, jenž vždy hájil dobro a nikdy neváhal stát na jeho straně. O muži jenž v bílém plášti měl jako posel bohů, prsty ve všem, o muži, který se především narodil mnohem dříve než já a má schopnosti, kterých nedosahuji ani zpola, ale hlavně je to příběh, který nese moje jméno!

Ale já vám dnes budu vykládat o někom jiném. Budu vám vyprávět o jednom chlapci, který se nechtěl stát čarodějem a pro něhož slova dobro a čest měla svůj specifický význam…

Nenarodil jsem se na Lendoru ani na Taře, ale na jednom nepojmenovaném kontinentě daleko za oceánem, kam se mí předci, před dvěma tisíci lety vydali hledat mír a klid. Náš rod byl na první lodi, která se odtamtud vrátila. Asi 200 let před příjezdem Thaliona Sjednotitele* a hlavní vlny navrátilců. Do té doby připlouvaly většinou jen osamělé lodě, jenž nevzbuzovali přílišný rozruch. Ale na Lendor jsem dorazil ještě jako batole a většinu svého mladého života jsem strávil tam.
Byl jsem nejmladším ze čtyř dětí, měl jsem dva starší bratry a starší sestru. Moji rodiče pro mě vybrali cestu učence a zatímco mí bratři se zdokonalovali v běhu, šermu, zápase a jízdě na koni, já se učil počty, jazyky, astronomii, filosofii a dramatiku, jenž mě uchvátila a stala se mi osudnou. Ale k tomu vše teprve směřovalo…
Již v deseti letech jsem měl slušný přehled o všech těchto vědách. Mého nadání si všiml, náš dvorní kouzelník a rádce mého otce, jinak také můj strýc a matčin bratr a požádal o to, abych byl dán k němu do učení a tak se také stalo.
Na pro mě dlouhých sedm let jsem se stal, učněm svého strýce. Na jeho sídle jsem se pilně věnoval studiu magie a alchymie. Každý den jsem byl nucen se zabývat tímto pro mne tehdy velmi nudným a nemilovaným oborem. Odměnou mi však bylo i to, že strýc byl velkým milovníkem divadla. Ve své knihovně měl snad všechna díla současné lendorské dramatiky a každý alden**, k nám zavítala nějaká divadelní společnost, aby nám některou z oněch her zahrála.

Na slavnost uspořádanou k mým sedmnáctým narozeninám strýc k sobě pozval divadelní spolek „Aurean“, jenž měla ve svém repertoáru především hry z dávných dob. Ten večer hráli „Píseň o Taranisovi“***. V momentě, kdy na jeviště vstoupila Firian, nebo spíše její představitelka, jsem se zamiloval. V tom jediném momentě, kdy jsem se zahleděl do jejích nádherných očí, jsem věděl, že mé učení je u konce a ještě tu noc, jsem opustil strýcovu usedlost spolu s Aureanem a Klárkou.

Po několika týdnech mladické vášně a herecké školy, jsem zjistil, že je již zaslíbená jinému a tak jsem opustil ji i Aurean a vydal jsem se hledat štěstí jinde. S chlapeckým elánem, zlomeným srdcem a chabou představou, co to vlastně znamená být v této neutěšené době hercem na volné noze, jsem se toulal od města k městu a živil se tím, co mi právě osud přivál pod ruku.

Pak mi osud či bohové do cesty přivál nevšední divadelní společnost, jenž se na první pohled nijak zvlášť nelišila od všech ostatních, které bylo možno v té době na Lendoru potkat, ale jak jsem po nějakém čase zjistil, jejich skutečným povoláním a hlavním zdrojem jejich obživy byla špionáž a to především obchodní.

Fungovalo to asi takhle: Když přišla nějaká zakázka, naše společnost se odebrala do tohoto místa a tam se nechala pozvat do místního sídla váženého obchodníka, kde po představení v noci a nebo několikrát i při něm, splnili svůj úkol.
Když se dozvěděli o mých magických schopnostech, stal jsem se i já nedílnou součástí těchto pro mě v té době velice vzrušujících událostí. Strávil jsem zde krásných a dlouhých 20 let a těžko se teď dalo odlišit, jestli jsem lepší herec, lupič nebo kouzelník, všechna tato povolání mi šla náramně dobře a to až do jedné noci, kdy si pro mě osud namíchal zase jiné kostky, zase v tom byla žena a zase se měl celý můj život od základů změnit…
Dostali jsme za úkol vloupat se do domu jedné obchodnice a ukrást tam pozlacenou skříňku, v které se měla nacházet její účetní kniha. Vše šlo náramně lehce, vlastně až moc lehce.

Ve chvíli, kdy jsem držel skříňku v ruce a chystal jsem se opustit oknem pokoj a celý dům, se za mnou ozval ženský hlas: „Polož tu skříňku na zem a pomalu se otoč!“ Hlas měla klidný, ale pevný. Nejpodivnější na tom všem bylo, že mě vlastně vůbec neměla vidět, měl jsem na sobě totiž kouzlo neviditelnosti.

Prudce jsem vyrazil proti oknu a zrychlení vlivem kouzla rázem následovala levitace. Netušil jsem zda se při tom nezabiji či ne, ale měl jsem zbytečné starosti. Ještě než jsem stihl proletět okenním rámem, byl jsem celý chycen v jakési lepkavé neviditelné síti.

„Hmmm… Velice pozoruhodné…“ To byla poslední slova, která jsem slyšel, než jsem se pokusil o další kouzlo a upadl do bezvědomí.
Tak takhle jsem se dostal k Xintře, nejmocnější čarodějce té doby. Učila mě nejen magii, ale i chování a jak jsme tomu říkávali „Dobru“. Učila mě jak se stát takovým, aby se za mě ona a ani já sám za sebe nemusel stydět. Koneckonců nebyla na to sama.

Po deseti letech strávených v její škole, mne odvezla na Taru, kterou jsem si okamžitě zamiloval. V té době už mi většina mágů svými schopnostmi konkurovat nemohla. Představila mne lesním elfům, kteří pokračovali v mém výcviku, neboť ona sama se musela zabývat „svými záležitostmi“. Tak plynul rok za rokem až do doby naší výpravy za mocným artefaktem, jenž ukrývalo ve svém středu nejodpornější místo na zemi Jižní hvozd.

Družinu, jenž se na tuto výpravu vydala, a kterou dávala dohromady sama Xintra, tvořilo to nejlepší, co bylo tehdy na Lendoru a Taře možno nalézt a co bylo ochotno se na takový podnik vydat. Po zradě jednoho z členů výpravy však vše skončilo děsivým masakrem, z něhož mám dodnes noční můry.
Sto let jsem se pak toulal Tarou a nechtěl slyšet nic o světě kolem nás. Pustil jsem se naplno do bádání magie a odmítal vše kolem sebe. Až královně lesních elfů se podařilo mne přemluvit, že úkol, který nesla na svých bedrech Xintra, je nyní na mně a že já jsem ten, na němž záleží osud Lendoru. A byl jsem to já, kdo věděl, kde hledat nového vůdce a byl jsem to já, kdo přivedl Thaliona Sjednotitele na nápad vrátit se domů…
Byl jsem to já, kdo se svojí naivitou i včasným zásahem zasadil o Boševalský mír, když jsem věřil, že si vládci Lendoru poradí i beze mne.
Byl jsem to já, kdo „objevil“ Žlutý pergamen****, byl jsem to já, kdo se zasadil o většinu velkých i malých událostí na Lendoru i Taře, jsem to já, kdo založil Albirejskou univerzitu magie a jsem to já, kdo se spolu s Riamem Bílým***** snaží odhalit tolik z nepřeberné studnice arvendanské moudrosti a vzdělanosti, jsem to já, ale jste to i vy všichni, neboť všichni jsme součásti jedné velké partie, která byla rozehrána dlouho před naším narozením a bude dohrána dlouho po naší smrti, ale jsme to právě my, stejně jako naši předci a naši potomci, kteří určujeme, jak dopadne… Já jsem se rozhodl táhnout bílými.



Vysvětlivky:
* Thalion Sjednotitel – V době, kdy se jednotlivá knížectví na Lendoru jen přela o nadvládu a zabývala se pohraničními půtkami, se stala snadnou kořistí pro Khara Démona, který v této době již ovládal celý kontinent Tary. Řevnivost mezi malými státečky zastavil až příjezd konvoje lodí s potomky Arvedanů ze Třetího kontinentu (který žil pouze v mýtech) v čele s Thalionem. Sjednotil říši, vyhnal Kharova vojska a stal se novým panovníkem. Od doby jeho příjezdu se počítá Královský letopočet.
** Alden – asterionský „týden“ (má deset dní)
*** Taranis – dávný Arvedanský hrdina, který dokázal jako jediný porazit v souboji Khara Démona, poté, co unesl jeho milou Firian, která v Kharových kobkách zemřela.
**** Žlutý pergamen – Mapa Tary z doby Arvedanů, jejíž objev zapříčinil opětovnou kolonizaci tohoto kontinentu (asi před 100 lety).
***** Riam Bílý – Jeden z nejmoudřejších lidí Asterionu. Málokdo zná jeho pravou identitu, ale pro většinu vzdělanců je znám jako muž, který se nejvíce zasloužil o znovuobjevení Arvedanských technologií a dovedností.