Maxireportáž z Asterionu
Je to o Asterionu:)
Vyberte atribut, podle kterého se bude vyhledávat:
ID ID stránky Titulek Úvod Text Tags Obrázek 1 Obrázek 2 Autor Datum vložení Datum publikování Zveřejnit Soukromý článek? Počet zobrazení12.4.2005 16:53
Pojďte a poslyšte příběh plný odvahy i zbabělosti, radosti i smutku, světla i temnoty… Pojďte si poslechnout příběh o pomstě v rukou jiných, příběh o mocných, jenž svěřili svoji naději do rukou bezejmenných…
Psal se 23.traven 846 k.l., když se uprostřed trosek dávného hlavního města Rubiského knížectví – Athoru – začali pomocí teleportačních bran či přemisťovacích kouzel zhmotňovat nejmocnější postavy Asterionu, někteří i se svými žáky či jen s prosbou o pomoc, ale všichni na pozvání jediného muže, který jediný znal celý příběh a v němž každý z nich hrál svoji důležitou roli…
Během tajné schůzky, která probíhala v zachovalém athorském podzemí, spojil Alwarin Bílý příběhy Tien, Taraga, Siwina, Sariiky, Iandži a Mortuse Černého v jeden celek a nastínil jim, jaká bude jejich role v tomto příběhu. Měli za úkol vycvičit každý jednu skupinu bezejmenných hrdinů, jenž byli nazítří sezváni, ve svém oboru a tak dojít své pomsty vůči tomu, kterému chovají takovou zášť.
Asterion : nářek stromů, byla akce natolik vybočující z formátu celého Hnutí Bobří stopou, že jsem vůbec netušil, jak bude celá akce probíhat. Každopádně jsem byl rád, že jsem se jí mohl zúčastnit, protože se sešla bezvadná parta lidí, se kterými byla radost pracovat. Přesto byl Asterion nadmíru náročnou akcí, která značně zatížila i velmi zkušené lidi.
Dlouho očekávaná událost, nadešla. Dne 24. března dorazilo krátce po poledni do vísky nedaleko hradu Bítova na 70 účastníků z různých koutů naší republiky, aby se ponořilo do vysilujícího boje za záchranu lesa Asterionu.
Již během dopoledne se začala vesnice Bítov na Znojemsku hemžit lidmi, kteří se během odpoledne proměnili v kouzelníky, bojovníky, hraničáře či zloděje. Dlouho očekávaný sraz Bobří Stopy, Asterion, začínal. Pomalu jako by přestával existovat normální svět a všichni očekávali, jaké dobrodružství je na Taře, jednom z kontinentů Asterionu, čeká. Po krátkém seznámení s pravidly a jednotlivými postavami mohla hra začít…Ještě zkontrolovat zbraně, jestli nejsou moc nebezpečné a pak už…
Téměř v zápětí po příjezdu a ubytování se v tělocvičně bítovské školy, se konalo úvodní seznámení o celé hře a rozdělení do skupin podle povolání na bojovníky, zloděje, hraničáře a v neposlední řadě i mágy. Všichni se musely podrobit nezbytnému minimálnímu výcviku, který byl pro jejich povolání potřebný. Zároveň se prokázalo jaké kdo má schopnosti a do jaké míry je schopen zvládat své povolání.
Dnes každý člověk musel projít výcvikem podle svého povolání…a tak my, kouzelníci, jsme se za vedení Alwarina Bílého učili kouzlům, která nám měla pomoci překonávat nástrahy cest, které nás čekaly. V testu, kterému nás Alwarin podrobil, většina z nás, ač to nerada přiznávám, neuspěla…Potom nás učil kouzla, a to jak v jazyce našem, tak i v tajemné Arvendanštině, původním jazyce Tary. Obdobnému výcviku se věnovali také hraničáři pod vedením Sariiky a Iandži, které je učily nejen zacházení s lukem, ale i hraničářské magii. Tarag a Mortus zase proháněli bojovníky, aby byli nejen obratní v boji, ale uměli také dobře ovládat svoji zbraň. Co obnášel výcvik zlodějů ví asi jen oni sami a Tien se Siwinem, kteří je do tajů tohoto řemesla zasvěcovali.
Druhý den se od raných dopoledních hodin začali trousit první dobrodruzi a to až do té nejzazší doby, kdy měl začít samotný výcvik z rukou těch nejpovolanějších, kteří se dali na Taře sehnat. Někteří dorazili na nejrůznějších tvorech či vynálezech a jiní zas, především kouzelníci, zvolili pouť pěšky, aby cestou došli uklidnění své mysli a byli připraveni na svůj duševní výcvik.
Každá dvojice mistrů dostala svoji skupinku a náročný výcvik v Athorských troskách mohl začít. Snad to bylo tím, že ještě žádný z dobrodruhů netušil, co je čeká, či samotným působením starobylosti arvendanského města, ale každý z přítomných podal výkony na hranici svého maxima a tak nebylo pochyb, že tu máme Ty nejlepší z nejlepších. Ale bude to stačit?
To, co následovalo, by se dalo nazvat přehlídkou oděvů, které si zástupci různých povolání oblékli…Ty nejlepší byly také odměněny. Jak se ukázalo při večeři, hlad byl pořádný. A tak se sál po chvíli trochu ztišil a mezi hovorem zaznívalo i cinkání lžic o talíře. Poté jsme se opět sešli v sále všichni a naši, jistě moudří, učitelé nás rozdělili do družin po sedmi až osmi lidech (tedy myslím tím zástupce různých ras…abych neurazila elfy, trpaslíky, skřítky a jinou chamraď). Potom ještě proběhla porada vůdců těchto družin, občas rušená zvoněním kohosi zvenčí…po poradě poněkud rozzuřený Tarag svolal chrabré bojovníky (tedy nejen…já jsem taky ukořistila zbraň a šla s nimi) a vyrazil na trestnou výpravu proti tajemným protivníkům…Ti se ale po té, co nás uviděli a hlavně uslyšeli, polekali a zbaběle utekli…potom už si na nás netroufli.
Večer si mohly účastníci odpočinout od vyčerpávajícího dne přehlídkou kostýmů, které si každý vyráběl podle své fantazie a svého povolání. Nakonec byly nejlepší kostýmy vyhodnoceny a oceněny.
Při nočním odpočinku byla všem promítnuta pomocí kouzla zpětné projekce schůzka, jenž proběhla o den dříve a která osvětlila každému jeho úkol. I to proč jsou to právě oni, kteří mají zprovodit ze světa stvůru, jenž otrávila srdce Jižního hvozdu – drakočlověka Drika Oranžového.
Po návratu proběhly ještě porady jednotlivých družin a naposled tohoto dne jsme se všichni shromáždili v sále, abychom vyslechli poradu Alwarinovy družiny a byli zasvěceni do potíží, které Tarou zmítají, a taky že my jsme její jediná a poslední naděje. Jak jsme se dozvěděli, Taru ohrožuje podivná bytost, Drik Oranžový, kdysi člověk, který však podlehl touze po poznání podstaty světa všech živých bytostí, a který chce pomocí starého rituálu přivést na svět mocnou myšlenkovou bytost ze světa stínů, která by zničila celý Asterion. A tak jsme se konečně dozvěděli, co je naším úkolem.
Na závěr dne, uspořádali organizátoři scénku, která účastníky přenesla do doby Asterionu a umožnila i lidem, kteří dosud neměli tu možnost seznámit se se svým úkolem. V jedné krčmě se setkali všichni hlavní aktéři celého Asterionu: Alwarin Bílý, Mortus Černý, Tarag, Sairika, Iandži, Tien a Siwin aby se poradily nad tím, jak postupovat proti společnému nepříteli, který ohrožoval jejich zemi.
Potom jsme se povětšinou odebrali mezi známé na pokec, do spacáku nebo k velmi oblíbené karetní hře Bang!… No a pak už se postupně se v celém domě rozléhalo ticho a poklidné oddechování spících…
Hned druhý den časně ráno čekala na bezejmenné, kteří byli nyní rozděleni do jednotlivých skupin, pouť Červeným lesem a hned zde je čekal první úkol. Setkali se zde se samotnou elfí královnou Rungil a ta je požádala o pomoc: „Červený les umírá, je potřeba zachránit všechny prapůvodní stromy, z kterých vychází nové stromy a do kterých se po té i vracejí jejich duše.“
Ráno jsme se probudili kolem osmé. Postupně jsme se nasnídali, někteří vyrazili přepadnout místní krámek a potom přišel čas nachystat se na cestu. Každý pobral, co si myslel, že cestou upotřebí, taky něco jídla a pití, aby nepadl hlady před cílem…Potom nás Tarag odvedl do Červeného lesa ke královně elfů. Abychom získali její ochranu pro další cestu, museli jsme jí pomoci rozřešit jeden problém. Na Hřbitově stromů, v samém srdci elfího hvozdu, umírají stromy, ve kterých sídlí duše celého lesa. Jen mocné kouzlo je mohl přivést opět k životu. A tak si každá z družin vybrala jeden strom, a podle jeho charakteristiky měla vytvořit píseň beze slov kterou by svůj strom uzdravila. Těm, kterým se tak podařilo učinit, dala elfí královna část rituálu, který mohl zlomit kouzlo a porazit nepřítele celé Tary, Drika Oranžového.
Dalším místem, které následovalo na jejich nekonečné pouti a kam je pomocí zpětné projekce své osoby dovedl samotný Alwarin, byly Khelegovy hory. Jejich úkol byl prostý, dostat se na druhou stranu. Průsmyky, kterými by přechod zvládli, byly však střeženy drikovými přívrženci a tak jediná možnost, jak se dostat na druhou stranu, bylo požádat o pomoc místní trpaslíky, kteří ovšem neudělají nic zadarmo.
Každá družinka, která chtěla jejich pomoc, pro ně musel splnit nějaký méně či více obtížný úkol. Jedni udobřovali trpasličí mužskou část s tou „křehčí a hezčí“, jiní zas sbírali broučky pro místního „pošuka“. A kdo chtěl něco více akčnějšího vrhl se do víru „gorilích událostí“, jejichž přítomnost byla známa všem od Červeného lesa až po Les padajících stínů, neb jejich řev se rozlíhal snad po celé Taře.
Další naše cesta vedla do Khelegových hor. Protože průchod jimi je velmi nebezpečný, snažili jsme si naklonit místní obyvatele- trpaslíky, aby nás provedli skrz hory svými štolami. Některé družiny se snažily získat podivné broučky pro jednoho z trpaslíků a zachránit mu fousy, které mu ukradly divoké gorily, a jiná se pro změnu snažila přesvědčit ženy dvou z trpaslíků, aby se vrátily zpět ke svým mužům. Taky práce k pohledání…Ale nakonec jsme je přece jen přesvědčili, a tak jsme si mohli prohlédnout trpasličí chodby různých kategorií…áčková měla dokonce vyhlídku, béčková už nebyla nic moc…ale céčková vedla pěkně prudce do kopce, takže se mnozí pěkně zpotili a navíc jsme se museli hrabat přes jakési smetiště…déčkový štoly prý už ani neexistují, a kdyby, tak by se skrz ně muselo snad plavat…
Zde jsem se mohl přesvědčit, že dobrodruzi nejsou ale zdaleka tak kladní hrdinové, za jaké byli považováni. Zběsilý útok na nevinné obyvatele hor – gorily – mluvil za vše. Také se ukázala pravdivost přísloví „Když to nejde silou, jde to ještě větší silou.“ Tarag by měl radost… To, že nebyla nalezená část rituálu v troskách chrámu na nejvyšší hoře, by se asi dalo pochopit, to že ani jednu z družin nenapadlo, že by cestu přes pohoří mohly znát i primáti, kteří v této oblasti žijí déle než trpaslíci, se dá rozumně vysvětlit, ale to, že se jakákoli akce proti gorilám měla konat v tajnosti a proběhnout nepozorovaně, zatímco…
Cesta však pokračovala dále a měla být čím dál tím víc nebezpečnější a temnější. Neb, jak už sám název napovídá, Les padajících stínů nebyl zrovna nejlepším místem na výlet či sběr hub. Tento hvozd byl plný navzájem soupeřících frakcí a kdo zde chtěl přežít, musel se připojit k některé z nich a tak se stalo, že v konečné bitvě – dryád a lidí na jedné straně a temných druidů a skřetů na druhé – proti sobě stály i skupinky dobrodruhů.
Pak následoval velký boj v lese padlých stínů, jehož obyvateli byly divoké dryády, zákeřní skřeti, dobří skřítci, temní druidi, kolonizující lidé a jeden dobrý druid. Souboje se nakonec zcela zvrhly a vyústily v hromadnou bitvu, kdy se část družin spojila se silami dobra proti silám zla a ostatním skupinám.
Po delším odpočinku jsme prošli do Lesa padajících stínů. K cestě tímto lesem jsme potřebovali získat ochranu některé skupiny jeho obyvatel. Nebylo to lehké, protože každý vyžadoval nějakou protislužbu, ať už ochranu, pomoc či nalezení léku na nebezpečnou nemoc. Ti odvážnější také vstoupili do zbořenin města a odnesli si odtud některé z kouzel, ať už dobrých či zlých. Cesta tímto lesem vyvrcholila velikou bitvou mezi dryádami na straně jedné a aliancí skřetů a temných druidů na straně druhé. Nakonec bylo díky odvaze dryád a pomoci jednoho z lesních druidů zlo poraženo a my si mohli konečně oddechnout. Ve chvíli volna proběhl turnaj hraničářů a bojovníků o nejlepšího z nejlepších…
Tento úsek snad nejde přejít, abych se o něm nezmínil. Les padajících stínů – odedávna zóna neklidu a neustálých střetů jeho obyvatel. Hmatatelný důkaz toho, že nic není takové, jaké se to zdá být, nic není jen černé a bílé a dobro a zlo mají leckdy velmi specifické pojetí. Kdopak by do těch skřítků s věčně dobráckou tváří řekl, že prodávají zbraně každému, kdo dobře zaplatí, byť by to byli skřeti? A kdo rozsoudí, zda je horší lidský zrádce, který donáší skřetům, nebo lidští kolonisté, kteří se rozpínají po všech koutech Tary a na dávném území dryád bezohledně kácí a loví zvěř? A má větší cenu život dobrodruha, nebo život lesa, který dryády tak urputně brání proti každému vetřelci? To jsou však otázky, které žádnou z družin zjevně nenapadly.
Byť musím přiznat, že některé výroky do konce svého života v hávu temného druida nezapomenu. Třeba když po Alwarinově proslovu o nutnosti utajení mise přede mnou (jakožto drikovým žákem) někdo na otázku o cílu své cesty pronese: „My jdem do Jižního hvozdu.“ A namísto toho, aby se pokusil nějak elegantně vybruslit, dodá, že tam jdou na výletJ
Každopádně v lese atmosféra houstla a vše směřovalo k osudnému střetnutí. Že jsme družinu, která nás vlastně měla na příkaz našich skřetích spojenců zabít, přesvědčili, ať se s námi spojí a společně se skřetí osádkou vytáhne do boje proti spojené síle dryád a „pozitivního“ druida, mě vcelku pobavilo, ale dokázal jsem to vstřebat. Co však nechápu doteď, proč na straně dryád bojovali i lidé… Nejzvláštnější na oné konečné bitvě ovšem bylo několik družin postávajících kolem s výrazem „mě se to netýká“…
Na závěr budu citovat jednoho z dobrodruhů, který pronesl při prvním setkání s Yvgarem Brúgem, pološíleným skřetím bojovníkem, sekajícím do všeho, co potká: „Ahoj. My ti nechceme ublížit…“
Vysílené a znavené hráče čekalo po setmění ještě jedno dobrodružství - les dávno mrtvých, kde se odehrály asi ty nejtěžší boje celého Asterionu. Celé zápolení se odehrálo pod rouškou tmy a jen hrozivý řev naznačoval, co se v lese děje. Vrcholem bitky, byl souboj s Temným rytířem jehož úkolem bylo, zabránit přístupu družinek k jezírku se svěcenou vodou, aby mohly zabít dávno mrtvé. Temný rytíř kosil řady hromadně svým kyjem, až jsem měl obavy o svůj aparát, protože hráče doslova odhazoval.
Hned v zápětí však museli všichni spojit své síly a Lese dávno mrtvých se postavit proti armádě nemrtvých, jenž strážila cestu skrz něj a nakonec i temným myšlenkovým bytostem, které měli za úkol chránit teleport, jedinou cestu pryč z tohoto smrtí nasáklého místa.
Bitva byla nelítostná a krvavá a nebýt paladina, který se postavil na stranu dobrodruhů, těžko říct, zda by z ní někdo z nich vyvázl živý. Zabít nemrtvé se zdálo být téměř nemožné a strach, který z nich čišel podlamoval mnohým údy a nejeden z odvážných ztrácel nad nimi vládu. Však paladin posvětil všem jejich zbraně a sám se postavil do jejich čela. Díky tomu se karta obrátila většina se dostala až k samotnému Sekáči, kterému rozetli jeho kosu a tím jej zbavili nadvlády nad teleportem. Všichni unikli, ale kam vlastně?
Tento hvozd je nebezpečné místo. Krom nemrtvých vojáků, kteří tu kdysi povstali po prohrané bitvě se skřety, lze narazit i na děsivé myšlenkové bytosti: divokého Temného rytíře, Bánší, jejíž hlas je leckdy silnější a ničivější než čepel zkušeného hrdiny, Aera, jemuž se může v magických dovednostech rovnat málokterý kouzelník, nebo sekáče, který si rád popovídá o smyslu lidského života, než jej ukončí.
Naše další kroky vedly do Lesa dávno mrtvých. Již na jeho okraji nám bylo jasné, že průchod nebude hračkou. Několik nemrtvých nám stálo v cestě a naše kouzla a zbraně na ně nestačily. Paladin, dobrá bytost tohoto lesa, nám prozradil, že pokud seženeme vodu z pramene, tak bude moci posvětit naše zbraně a dát nám moc zlé bytosti porazit. Ale cesta k prameni byla zhola nemožná. Pomalu se stmívalo a nestvůry začaly získávat ve svém lese převahu. Nakonec ale Paladin použil vodu z pramene, který jsme potkali cestou sem a tak naším zbraním poskytl potřebnou sílu. I tak se v lese rozpoutala veliká bitva… Nakonec se nám podařilo prorazit a dostat se za cenu těžkých ztát k teleportu, který nás odnesl kousek dál.
Dalo by se říct, že z bláta do louže, neb následující noc museli strávit uprostřed samotného Marellionu, města nemrtvých! Noční můry, které se toulali za nocí městem, rozhodně nechodili dávat dobrou noc a temnota toho místa nezmizela ani s ranními slunečními paprsky…
S nemrtvými v patách, ztraceni v neznámém městě, netušíc co dělat, museli nalézt cestu z tohoto prokletého místa a v nejlepším případě i toto místo vyčistit od těch, jenž měli dávno dojít odpočinku a místo toho stále stráží své město před skřety, jenž jsou pryč již 3000let.
Další den, byl vyvrcholením Asterionu. Začal deskovou hrou ve městě Marellion. Postup skupin však nebyl určen kostkou, ale body, které získávaly členové družinek za provedené úkoly, jako byly třeba boj o šátky, šerm, opičí dráha apod.
Ocitli jsme se za hradbami města Marellionu, stejně neklidného jako les, v němž leží. Přesto jsme si mohli na chvíli oddechnout, v klidu povečeřet nudle s mágem (dosud jsme nezjistili, který že kouzelník padl na naši večeři…jen Alwarina jsme nějak už potom neviděli) Přes noc nás ohrožovaly jen myšlenkové bytosti-noční můry, které jsou však bdícím neškodné. Proto jsme celou noc museli hlídat spánek svých přátel a nedopustit, abychom přišli o další životy…
Noc byla neklidná. Dva z nás byli napadeni a ztratili několik životů. Horší je, že vůbec netušíme, kudy ven z města. Brána je zavřená magicky a kouzla našich čarodějů ani zručnost zlodějů nefungují. Budeme muset pomocí podivné hry projít přes město a najít tajný východ skrytý někde v jeho uličkách. Na každém kroku ale číhá nebezpečí…
Nakonec jsme museli pracně získávat kroky i obranná kouzla v nelehkých úkolech, které prověřily nejen obratnost a rychlost v boji, ale i vůbec schopnosti každého z nás. Kvůli nemrtvým, kteří se skrývali snad v každém domě, nebo napadali chodce v ulicích, jsme ztratili nejeden život. Nakonec jsme ale díky pečlivému průzkumu našli východ z města a mohli se vypravit na další cestu a přiblížit se zase o krok cíli…
Po nalezení „Cesty z města“ byl již cíl téměř nadosah. Ale byl tu ještě někdo koho bylo zapotřebí navštívit. Byl tu někdo, kdo se pře osmi sty lety pokusil o totéž, ale neuspěl. Byla tu Xintra, nejmocnější mágině své doby a učitelka Alwarina Bílého. Právě ona měla pomoci družinkám se správným složením závěrečného rituálu.
Odpoledne toho dne pak na hráče čekala závěrečná cesta. Začala na území pavoučích žen. Úkolem skupinek bylo, projít pavoučími sítěmi, aniž by se dotkly vláken a jeden úsek dokonce musely jít všichni krom kouzelníků poslepu. Cestu nebezpečnými sítěmi hráčům jistě znepříjemňoval fakt, že se jim za krkem občas ozvalo výhružné syčení krásných pavoučic.
Xintra však nyní již nebyla tím, kým dříve a cesta k ní byla zabalená opravdu lepkavou pavučinou a střeženou jejími pavoučicemi. Když se po strastiplné cestě dostali dobrodruzi až k ní, dostali za úkol odpozorovat tajné skřítčí umění pro odstranění zvláštního magického bloku z mysli. Jenže odpozorovat toto umění od skřítčího mistra bylo zjevně nad jejich síly a tak se naděje pomalu začínala rozplývat…
Družinky alespoň ukradli pro Xintru skřítkovi záznamy a ta jim tak sdělila alespoň část svého tajemství, jak se však později ukáže bohužel né dostatečnou…
Co dodat? Pro naše hrdiny mají zjevně slova“ tajné“ a“ nenápadné“ zcela jinou podobu než pro skřítčího mistra…
Cesta do smutného hvozdu ke kouzelnici a pavoučí královně Xintře vedla do strmých strání a nakonec jsme se museli proplazit podivnou pavučinou, která nám zkřížila cestu. Abychom to neměli tak jednoduché, neustále se kolem nás objevovali Xintřini pavouci a hrozili, že při každém hlasitějším slově či kroku mimo hranice pavučiny nás zabijí. Také je rozzuřilo každé roztržení či dotyk pavučiny, a tak o to větší pozor jsme museli dávat. Navíc asi v polovině pavučiny na většinu družiny padlo kouzlo, které zbavilo zraku všechny kromě kouzelníků. Ti potom museli spletí pavučin provést slepé aniž by nějak ublížili sobě, jim či pavoučím vláknům. Nakonec kouzlo pominulo, a my mohli vystoupat na hlásku k pavoučí královně Xintře. Ta nám nabídla pomoc v boji proti Drikovi výměnou za znalost bojového umění, které jsme se měli pokusit naučit od jednoho ze skřítčích učedníků. Ten se ale bohužel naštval, když nás zahlédl, a zmizel někde ve svém lese. A tak nám nezbylo, než podle zápisů v jeho deníku se pokusit toto umění nějakým způsobem vytvořit…(a že nám to šlo!) Potom nám ještě byla darována poslední část rituálu, pomocí kterého jsme měli Drika zničit a Xintra nám na pomoc dala svého průvodce, který nás přivedl až k Drikově pevnosti.
Setmělo se. Hrad se vynořil z hlubin Jižního hvozdu a tyčil se nad našimi hlavami v celé své mohutnosti. Bylo nám jasné, že jedině tam vede naše cesta k vítězství abychom završili úspěšně své poslání. Bohužel, hlavní brána hradu byla zavřená. I nezbylo nám tedy, než proniknouti nízkým oknem ukrytým v přízemí starého hradu. Proniknouti do hradu se nám záhy podařilo, však právě tady jsme ve změti hradebních zdí a zákoutí uzřeli siluety obránců, odhodlaných brániti svého pána do posledního dechu a lačných po naší krvi… / z deníku hraničáře /
Je načase napadnout drikovu pevnost a skoncovat s tou zrůdou jednou pro vždy! Brána však byla zavřená A dovnitř se dalo vkrást jen nestřeženým oknem v prvním opevnění. Možná to bylo tím, že obránci podcenili tuto chásku, která se nedokázala dostat skrz bránu a tak tuto cestu nehlídali a Drik se tak bez obav pustil do svého rituálu vyvolávání Moaga – nejstrašnější myšlenkové bytosti, která kdy vstoupila na Asterion.
Oříškem bylo, jak se dostat dovnitř…brána byla zavřená na dva zámky a ani ti nejlepší zloději si s tím neuměli poradit. Nakonec jsme se museli do hradu dostat pomocí lanového žebříku jednou ze střílen, kterou nám samotná Xintra ukázala…postupně se naše malá armáda shromažďovala, aby podnikla poslední, zoufalou bitvu, která měla zabránit obrovskému zlu a zkáze celého Asterionu. Obránci hradu, Drikovy stvůry, se nám vysmívali a z bezpečí mostu do nás vysílali šípy…Nakonec jsme byli připraveni k bitvě. Do čela armády se postavilo několik odvážných, mezi nimiž musím zmínit minimálně hraničáře Mamuta, který hrdinně položil svůj život a musel být za pomoci umění našich čarodějů znovu oživen…
K hradu dorazily hráči již po setmění, takže boje dostávaly opět až brutálnější ráz. Zvlášť v úzkých hradních uličkách. Boje 20 na jednoho v hustém dýmu po střelném prachu a hrozivý řev obránců, stejně jako útočící vřavy dávaly závěrečné bitvě ráz skutečného kolbiště. Co chvíli se ozývaly výkřiky obléhatelů:" štíty dopředu " a občas bylo možné v hustém dýmu spatřit šik útočníků v řadě vedle sebe.
K první bráně jsme se dostali lehce…Spousta bojovníků se ale polekala výbuchu, který nás měl zastrašit, ale nakonec všichni odvážně pokračovali dál. Pach střelného prachu se mísil s křikem vojska, které provolávalo slávu Asterionu a Taře a taky řevem skřetů vzývajících svého vůdce Drika. Mnoho z nás utržilo zranění v prvním útoku. Nakonec jsme se shromáždili a statečně se probojovali zase o několik metrů dál. Za velikého křiku jsme se zmocnili nádvoří a většinu nepřátel zničili svojí silou a hlavně počtem. Jedna ze skupin, vedená čarodějkou v bílém zmizela v útrobách hradu, aby pátrala po Drikovi. Zatímco ostatní bránili nádvoří a ošetřovali zraněné, tato skupinka prošla hradem a za pomoci druida, kterého zde byl vězněn, našla Drika samotného. Toho nakonec odvlekli na místo posledního rituálu.
Hraničáři, nositelé částí rituálů, se shromáždili v kruhu kolem něj, aby nejprve meditací nabrali síly k provedení kouzla, a potom se již rozezněla píseň, která měla zabránit vyvolání tvora ze světa stínů tak mocného, že by zničil snad celou zemi. Hraničářka Maruška odvážně vedla celý obřad a předříkávala magické verše a formule. Během vyslovení posledních částí rituálu se Drikovi poddaní zmohli na poslední, zoufalý útok, který byl však pomocí magie a zručnosti bojovníků zdárně odražen. Když zazněla poslední slova rituálu, rozprostřelo se po hradě chvilkové ticho…Po něm zaznělo volání slávy prosycené radostí z vítězství i bolestí četných ran. A tak byly ošetřeni zranění, odklizeny známky boje a my se vydali na cestu zpátky…
Děsivé byly rovněž boje v samotných chodbách hradu, kde se každý úder ozval čtyřikrát. Rány duněly až se hrad otřásal. Nakonec se však hrad dobýt podařilo, hradní pán Drik byl zabit a les byl se slávou osvobozen.
Ale tam nás čekalo veliké překvapení. Šťastní obyvatelé Tary nám přichystali obrovskou hostinu, při které nechyběly pečínky, cukroví či medovina (ovšem bez medu a alkoholu ;o) Ti ještě řádně nezničení si i zatancovali a potom se začala projevovat únava … Pomalu jsme se uložili k spánku, abychom zapomněli na strasti prošlých cest a divokých bojů. A tak konečně na Asterionu zase na pár chvil zavládl mír a klid…
Po návratu na všechny vyčerpané hráče čekalo pohoštění. Bohaté pohoštění. Takže všichni kdo nepřijeli - truchlete. K dispozici byla pečená kuřata, tropické plody, nebo slané pochoutky. Zkrátka bohatá středověká hostina...
…Zpátky v Athoru pak pro ně byla připravena nevídaná hostina, kterou si všichni po tak náročném dobrodružství náležitě vychutnali. Někde daleko v Jižním hvozdě se však stalo něco, co nikdo nepředpokládal, rituál nebyl proveden správně…
Tak takhle nějak končí deník čarodějky, přímé účastnice této akce…Myslím, že všichni byli spokojení a když se v neděli probudili do nového dne, už opět jako obyčejní lidé, odnášeli si s sebou spoustu zážitků a snad i nových přátelství, zkušeností i několik těch modřin z boje. A nikomu se nechtělo, aby to skončilo…A tak už cestou zpátky organizátory akce(Dudlu, Janču, Verču, Vandu, která se nakonec kvůli nemoci nezúčastnila, Čikiho Rozuma, Stegiho a Špunta, kteří si právem zaslouží náš obdiv a nehynoucí vděk) pronásledovaly otázky, zda se ještě do magického světa Asterionu vrátíme…
Sepsali: Čmelda, Ježek, Rozum a Čiki
Poklepáním sem se zobrazí reportáž dalšího ucastnika Dandy
a zde je reportáž Market.
účastnice Market z 240. KBS Mravenci
Během tajné schůzky, která probíhala v zachovalém athorském podzemí, spojil Alwarin Bílý příběhy Tien, Taraga, Siwina, Sariiky, Iandži a Mortuse Černého v jeden celek a nastínil jim, jaká bude jejich role v tomto příběhu. Měli za úkol vycvičit každý jednu skupinu bezejmenných hrdinů, jenž byli nazítří sezváni, ve svém oboru a tak dojít své pomsty vůči tomu, kterému chovají takovou zášť.
Asterion : nářek stromů, byla akce natolik vybočující z formátu celého Hnutí Bobří stopou, že jsem vůbec netušil, jak bude celá akce probíhat. Každopádně jsem byl rád, že jsem se jí mohl zúčastnit, protože se sešla bezvadná parta lidí, se kterými byla radost pracovat. Přesto byl Asterion nadmíru náročnou akcí, která značně zatížila i velmi zkušené lidi.
Dlouho očekávaná událost, nadešla. Dne 24. března dorazilo krátce po poledni do vísky nedaleko hradu Bítova na 70 účastníků z různých koutů naší republiky, aby se ponořilo do vysilujícího boje za záchranu lesa Asterionu.
Již během dopoledne se začala vesnice Bítov na Znojemsku hemžit lidmi, kteří se během odpoledne proměnili v kouzelníky, bojovníky, hraničáře či zloděje. Dlouho očekávaný sraz Bobří Stopy, Asterion, začínal. Pomalu jako by přestával existovat normální svět a všichni očekávali, jaké dobrodružství je na Taře, jednom z kontinentů Asterionu, čeká. Po krátkém seznámení s pravidly a jednotlivými postavami mohla hra začít…Ještě zkontrolovat zbraně, jestli nejsou moc nebezpečné a pak už…
Téměř v zápětí po příjezdu a ubytování se v tělocvičně bítovské školy, se konalo úvodní seznámení o celé hře a rozdělení do skupin podle povolání na bojovníky, zloděje, hraničáře a v neposlední řadě i mágy. Všichni se musely podrobit nezbytnému minimálnímu výcviku, který byl pro jejich povolání potřebný. Zároveň se prokázalo jaké kdo má schopnosti a do jaké míry je schopen zvládat své povolání.
Dnes každý člověk musel projít výcvikem podle svého povolání…a tak my, kouzelníci, jsme se za vedení Alwarina Bílého učili kouzlům, která nám měla pomoci překonávat nástrahy cest, které nás čekaly. V testu, kterému nás Alwarin podrobil, většina z nás, ač to nerada přiznávám, neuspěla…Potom nás učil kouzla, a to jak v jazyce našem, tak i v tajemné Arvendanštině, původním jazyce Tary. Obdobnému výcviku se věnovali také hraničáři pod vedením Sariiky a Iandži, které je učily nejen zacházení s lukem, ale i hraničářské magii. Tarag a Mortus zase proháněli bojovníky, aby byli nejen obratní v boji, ale uměli také dobře ovládat svoji zbraň. Co obnášel výcvik zlodějů ví asi jen oni sami a Tien se Siwinem, kteří je do tajů tohoto řemesla zasvěcovali.
Druhý den se od raných dopoledních hodin začali trousit první dobrodruzi a to až do té nejzazší doby, kdy měl začít samotný výcvik z rukou těch nejpovolanějších, kteří se dali na Taře sehnat. Někteří dorazili na nejrůznějších tvorech či vynálezech a jiní zas, především kouzelníci, zvolili pouť pěšky, aby cestou došli uklidnění své mysli a byli připraveni na svůj duševní výcvik.
Každá dvojice mistrů dostala svoji skupinku a náročný výcvik v Athorských troskách mohl začít. Snad to bylo tím, že ještě žádný z dobrodruhů netušil, co je čeká, či samotným působením starobylosti arvendanského města, ale každý z přítomných podal výkony na hranici svého maxima a tak nebylo pochyb, že tu máme Ty nejlepší z nejlepších. Ale bude to stačit?
To, co následovalo, by se dalo nazvat přehlídkou oděvů, které si zástupci různých povolání oblékli…Ty nejlepší byly také odměněny. Jak se ukázalo při večeři, hlad byl pořádný. A tak se sál po chvíli trochu ztišil a mezi hovorem zaznívalo i cinkání lžic o talíře. Poté jsme se opět sešli v sále všichni a naši, jistě moudří, učitelé nás rozdělili do družin po sedmi až osmi lidech (tedy myslím tím zástupce různých ras…abych neurazila elfy, trpaslíky, skřítky a jinou chamraď). Potom ještě proběhla porada vůdců těchto družin, občas rušená zvoněním kohosi zvenčí…po poradě poněkud rozzuřený Tarag svolal chrabré bojovníky (tedy nejen…já jsem taky ukořistila zbraň a šla s nimi) a vyrazil na trestnou výpravu proti tajemným protivníkům…Ti se ale po té, co nás uviděli a hlavně uslyšeli, polekali a zbaběle utekli…potom už si na nás netroufli.
Večer si mohly účastníci odpočinout od vyčerpávajícího dne přehlídkou kostýmů, které si každý vyráběl podle své fantazie a svého povolání. Nakonec byly nejlepší kostýmy vyhodnoceny a oceněny.
Při nočním odpočinku byla všem promítnuta pomocí kouzla zpětné projekce schůzka, jenž proběhla o den dříve a která osvětlila každému jeho úkol. I to proč jsou to právě oni, kteří mají zprovodit ze světa stvůru, jenž otrávila srdce Jižního hvozdu – drakočlověka Drika Oranžového.
Po návratu proběhly ještě porady jednotlivých družin a naposled tohoto dne jsme se všichni shromáždili v sále, abychom vyslechli poradu Alwarinovy družiny a byli zasvěceni do potíží, které Tarou zmítají, a taky že my jsme její jediná a poslední naděje. Jak jsme se dozvěděli, Taru ohrožuje podivná bytost, Drik Oranžový, kdysi člověk, který však podlehl touze po poznání podstaty světa všech živých bytostí, a který chce pomocí starého rituálu přivést na svět mocnou myšlenkovou bytost ze světa stínů, která by zničila celý Asterion. A tak jsme se konečně dozvěděli, co je naším úkolem.
Na závěr dne, uspořádali organizátoři scénku, která účastníky přenesla do doby Asterionu a umožnila i lidem, kteří dosud neměli tu možnost seznámit se se svým úkolem. V jedné krčmě se setkali všichni hlavní aktéři celého Asterionu: Alwarin Bílý, Mortus Černý, Tarag, Sairika, Iandži, Tien a Siwin aby se poradily nad tím, jak postupovat proti společnému nepříteli, který ohrožoval jejich zemi.
Potom jsme se povětšinou odebrali mezi známé na pokec, do spacáku nebo k velmi oblíbené karetní hře Bang!… No a pak už se postupně se v celém domě rozléhalo ticho a poklidné oddechování spících…
Hned druhý den časně ráno čekala na bezejmenné, kteří byli nyní rozděleni do jednotlivých skupin, pouť Červeným lesem a hned zde je čekal první úkol. Setkali se zde se samotnou elfí královnou Rungil a ta je požádala o pomoc: „Červený les umírá, je potřeba zachránit všechny prapůvodní stromy, z kterých vychází nové stromy a do kterých se po té i vracejí jejich duše.“
Ráno jsme se probudili kolem osmé. Postupně jsme se nasnídali, někteří vyrazili přepadnout místní krámek a potom přišel čas nachystat se na cestu. Každý pobral, co si myslel, že cestou upotřebí, taky něco jídla a pití, aby nepadl hlady před cílem…Potom nás Tarag odvedl do Červeného lesa ke královně elfů. Abychom získali její ochranu pro další cestu, museli jsme jí pomoci rozřešit jeden problém. Na Hřbitově stromů, v samém srdci elfího hvozdu, umírají stromy, ve kterých sídlí duše celého lesa. Jen mocné kouzlo je mohl přivést opět k životu. A tak si každá z družin vybrala jeden strom, a podle jeho charakteristiky měla vytvořit píseň beze slov kterou by svůj strom uzdravila. Těm, kterým se tak podařilo učinit, dala elfí královna část rituálu, který mohl zlomit kouzlo a porazit nepřítele celé Tary, Drika Oranžového.
Dalším místem, které následovalo na jejich nekonečné pouti a kam je pomocí zpětné projekce své osoby dovedl samotný Alwarin, byly Khelegovy hory. Jejich úkol byl prostý, dostat se na druhou stranu. Průsmyky, kterými by přechod zvládli, byly však střeženy drikovými přívrženci a tak jediná možnost, jak se dostat na druhou stranu, bylo požádat o pomoc místní trpaslíky, kteří ovšem neudělají nic zadarmo.
Každá družinka, která chtěla jejich pomoc, pro ně musel splnit nějaký méně či více obtížný úkol. Jedni udobřovali trpasličí mužskou část s tou „křehčí a hezčí“, jiní zas sbírali broučky pro místního „pošuka“. A kdo chtěl něco více akčnějšího vrhl se do víru „gorilích událostí“, jejichž přítomnost byla známa všem od Červeného lesa až po Les padajících stínů, neb jejich řev se rozlíhal snad po celé Taře.
Další naše cesta vedla do Khelegových hor. Protože průchod jimi je velmi nebezpečný, snažili jsme si naklonit místní obyvatele- trpaslíky, aby nás provedli skrz hory svými štolami. Některé družiny se snažily získat podivné broučky pro jednoho z trpaslíků a zachránit mu fousy, které mu ukradly divoké gorily, a jiná se pro změnu snažila přesvědčit ženy dvou z trpaslíků, aby se vrátily zpět ke svým mužům. Taky práce k pohledání…Ale nakonec jsme je přece jen přesvědčili, a tak jsme si mohli prohlédnout trpasličí chodby různých kategorií…áčková měla dokonce vyhlídku, béčková už nebyla nic moc…ale céčková vedla pěkně prudce do kopce, takže se mnozí pěkně zpotili a navíc jsme se museli hrabat přes jakési smetiště…déčkový štoly prý už ani neexistují, a kdyby, tak by se skrz ně muselo snad plavat…
Zde jsem se mohl přesvědčit, že dobrodruzi nejsou ale zdaleka tak kladní hrdinové, za jaké byli považováni. Zběsilý útok na nevinné obyvatele hor – gorily – mluvil za vše. Také se ukázala pravdivost přísloví „Když to nejde silou, jde to ještě větší silou.“ Tarag by měl radost… To, že nebyla nalezená část rituálu v troskách chrámu na nejvyšší hoře, by se asi dalo pochopit, to že ani jednu z družin nenapadlo, že by cestu přes pohoří mohly znát i primáti, kteří v této oblasti žijí déle než trpaslíci, se dá rozumně vysvětlit, ale to, že se jakákoli akce proti gorilám měla konat v tajnosti a proběhnout nepozorovaně, zatímco…
Cesta však pokračovala dále a měla být čím dál tím víc nebezpečnější a temnější. Neb, jak už sám název napovídá, Les padajících stínů nebyl zrovna nejlepším místem na výlet či sběr hub. Tento hvozd byl plný navzájem soupeřících frakcí a kdo zde chtěl přežít, musel se připojit k některé z nich a tak se stalo, že v konečné bitvě – dryád a lidí na jedné straně a temných druidů a skřetů na druhé – proti sobě stály i skupinky dobrodruhů.
Pak následoval velký boj v lese padlých stínů, jehož obyvateli byly divoké dryády, zákeřní skřeti, dobří skřítci, temní druidi, kolonizující lidé a jeden dobrý druid. Souboje se nakonec zcela zvrhly a vyústily v hromadnou bitvu, kdy se část družin spojila se silami dobra proti silám zla a ostatním skupinám.
Po delším odpočinku jsme prošli do Lesa padajících stínů. K cestě tímto lesem jsme potřebovali získat ochranu některé skupiny jeho obyvatel. Nebylo to lehké, protože každý vyžadoval nějakou protislužbu, ať už ochranu, pomoc či nalezení léku na nebezpečnou nemoc. Ti odvážnější také vstoupili do zbořenin města a odnesli si odtud některé z kouzel, ať už dobrých či zlých. Cesta tímto lesem vyvrcholila velikou bitvou mezi dryádami na straně jedné a aliancí skřetů a temných druidů na straně druhé. Nakonec bylo díky odvaze dryád a pomoci jednoho z lesních druidů zlo poraženo a my si mohli konečně oddechnout. Ve chvíli volna proběhl turnaj hraničářů a bojovníků o nejlepšího z nejlepších…
Tento úsek snad nejde přejít, abych se o něm nezmínil. Les padajících stínů – odedávna zóna neklidu a neustálých střetů jeho obyvatel. Hmatatelný důkaz toho, že nic není takové, jaké se to zdá být, nic není jen černé a bílé a dobro a zlo mají leckdy velmi specifické pojetí. Kdopak by do těch skřítků s věčně dobráckou tváří řekl, že prodávají zbraně každému, kdo dobře zaplatí, byť by to byli skřeti? A kdo rozsoudí, zda je horší lidský zrádce, který donáší skřetům, nebo lidští kolonisté, kteří se rozpínají po všech koutech Tary a na dávném území dryád bezohledně kácí a loví zvěř? A má větší cenu život dobrodruha, nebo život lesa, který dryády tak urputně brání proti každému vetřelci? To jsou však otázky, které žádnou z družin zjevně nenapadly.
Byť musím přiznat, že některé výroky do konce svého života v hávu temného druida nezapomenu. Třeba když po Alwarinově proslovu o nutnosti utajení mise přede mnou (jakožto drikovým žákem) někdo na otázku o cílu své cesty pronese: „My jdem do Jižního hvozdu.“ A namísto toho, aby se pokusil nějak elegantně vybruslit, dodá, že tam jdou na výletJ
Každopádně v lese atmosféra houstla a vše směřovalo k osudnému střetnutí. Že jsme družinu, která nás vlastně měla na příkaz našich skřetích spojenců zabít, přesvědčili, ať se s námi spojí a společně se skřetí osádkou vytáhne do boje proti spojené síle dryád a „pozitivního“ druida, mě vcelku pobavilo, ale dokázal jsem to vstřebat. Co však nechápu doteď, proč na straně dryád bojovali i lidé… Nejzvláštnější na oné konečné bitvě ovšem bylo několik družin postávajících kolem s výrazem „mě se to netýká“…
Na závěr budu citovat jednoho z dobrodruhů, který pronesl při prvním setkání s Yvgarem Brúgem, pološíleným skřetím bojovníkem, sekajícím do všeho, co potká: „Ahoj. My ti nechceme ublížit…“
Vysílené a znavené hráče čekalo po setmění ještě jedno dobrodružství - les dávno mrtvých, kde se odehrály asi ty nejtěžší boje celého Asterionu. Celé zápolení se odehrálo pod rouškou tmy a jen hrozivý řev naznačoval, co se v lese děje. Vrcholem bitky, byl souboj s Temným rytířem jehož úkolem bylo, zabránit přístupu družinek k jezírku se svěcenou vodou, aby mohly zabít dávno mrtvé. Temný rytíř kosil řady hromadně svým kyjem, až jsem měl obavy o svůj aparát, protože hráče doslova odhazoval.
Hned v zápětí však museli všichni spojit své síly a Lese dávno mrtvých se postavit proti armádě nemrtvých, jenž strážila cestu skrz něj a nakonec i temným myšlenkovým bytostem, které měli za úkol chránit teleport, jedinou cestu pryč z tohoto smrtí nasáklého místa.
Bitva byla nelítostná a krvavá a nebýt paladina, který se postavil na stranu dobrodruhů, těžko říct, zda by z ní někdo z nich vyvázl živý. Zabít nemrtvé se zdálo být téměř nemožné a strach, který z nich čišel podlamoval mnohým údy a nejeden z odvážných ztrácel nad nimi vládu. Však paladin posvětil všem jejich zbraně a sám se postavil do jejich čela. Díky tomu se karta obrátila většina se dostala až k samotnému Sekáči, kterému rozetli jeho kosu a tím jej zbavili nadvlády nad teleportem. Všichni unikli, ale kam vlastně?
Tento hvozd je nebezpečné místo. Krom nemrtvých vojáků, kteří tu kdysi povstali po prohrané bitvě se skřety, lze narazit i na děsivé myšlenkové bytosti: divokého Temného rytíře, Bánší, jejíž hlas je leckdy silnější a ničivější než čepel zkušeného hrdiny, Aera, jemuž se může v magických dovednostech rovnat málokterý kouzelník, nebo sekáče, který si rád popovídá o smyslu lidského života, než jej ukončí.
Naše další kroky vedly do Lesa dávno mrtvých. Již na jeho okraji nám bylo jasné, že průchod nebude hračkou. Několik nemrtvých nám stálo v cestě a naše kouzla a zbraně na ně nestačily. Paladin, dobrá bytost tohoto lesa, nám prozradil, že pokud seženeme vodu z pramene, tak bude moci posvětit naše zbraně a dát nám moc zlé bytosti porazit. Ale cesta k prameni byla zhola nemožná. Pomalu se stmívalo a nestvůry začaly získávat ve svém lese převahu. Nakonec ale Paladin použil vodu z pramene, který jsme potkali cestou sem a tak naším zbraním poskytl potřebnou sílu. I tak se v lese rozpoutala veliká bitva… Nakonec se nám podařilo prorazit a dostat se za cenu těžkých ztát k teleportu, který nás odnesl kousek dál.
Dalo by se říct, že z bláta do louže, neb následující noc museli strávit uprostřed samotného Marellionu, města nemrtvých! Noční můry, které se toulali za nocí městem, rozhodně nechodili dávat dobrou noc a temnota toho místa nezmizela ani s ranními slunečními paprsky…
S nemrtvými v patách, ztraceni v neznámém městě, netušíc co dělat, museli nalézt cestu z tohoto prokletého místa a v nejlepším případě i toto místo vyčistit od těch, jenž měli dávno dojít odpočinku a místo toho stále stráží své město před skřety, jenž jsou pryč již 3000let.
Další den, byl vyvrcholením Asterionu. Začal deskovou hrou ve městě Marellion. Postup skupin však nebyl určen kostkou, ale body, které získávaly členové družinek za provedené úkoly, jako byly třeba boj o šátky, šerm, opičí dráha apod.
Ocitli jsme se za hradbami města Marellionu, stejně neklidného jako les, v němž leží. Přesto jsme si mohli na chvíli oddechnout, v klidu povečeřet nudle s mágem (dosud jsme nezjistili, který že kouzelník padl na naši večeři…jen Alwarina jsme nějak už potom neviděli) Přes noc nás ohrožovaly jen myšlenkové bytosti-noční můry, které jsou však bdícím neškodné. Proto jsme celou noc museli hlídat spánek svých přátel a nedopustit, abychom přišli o další životy…
Noc byla neklidná. Dva z nás byli napadeni a ztratili několik životů. Horší je, že vůbec netušíme, kudy ven z města. Brána je zavřená magicky a kouzla našich čarodějů ani zručnost zlodějů nefungují. Budeme muset pomocí podivné hry projít přes město a najít tajný východ skrytý někde v jeho uličkách. Na každém kroku ale číhá nebezpečí…
Nakonec jsme museli pracně získávat kroky i obranná kouzla v nelehkých úkolech, které prověřily nejen obratnost a rychlost v boji, ale i vůbec schopnosti každého z nás. Kvůli nemrtvým, kteří se skrývali snad v každém domě, nebo napadali chodce v ulicích, jsme ztratili nejeden život. Nakonec jsme ale díky pečlivému průzkumu našli východ z města a mohli se vypravit na další cestu a přiblížit se zase o krok cíli…
Po nalezení „Cesty z města“ byl již cíl téměř nadosah. Ale byl tu ještě někdo koho bylo zapotřebí navštívit. Byl tu někdo, kdo se pře osmi sty lety pokusil o totéž, ale neuspěl. Byla tu Xintra, nejmocnější mágině své doby a učitelka Alwarina Bílého. Právě ona měla pomoci družinkám se správným složením závěrečného rituálu.
Odpoledne toho dne pak na hráče čekala závěrečná cesta. Začala na území pavoučích žen. Úkolem skupinek bylo, projít pavoučími sítěmi, aniž by se dotkly vláken a jeden úsek dokonce musely jít všichni krom kouzelníků poslepu. Cestu nebezpečnými sítěmi hráčům jistě znepříjemňoval fakt, že se jim za krkem občas ozvalo výhružné syčení krásných pavoučic.
Xintra však nyní již nebyla tím, kým dříve a cesta k ní byla zabalená opravdu lepkavou pavučinou a střeženou jejími pavoučicemi. Když se po strastiplné cestě dostali dobrodruzi až k ní, dostali za úkol odpozorovat tajné skřítčí umění pro odstranění zvláštního magického bloku z mysli. Jenže odpozorovat toto umění od skřítčího mistra bylo zjevně nad jejich síly a tak se naděje pomalu začínala rozplývat…
Družinky alespoň ukradli pro Xintru skřítkovi záznamy a ta jim tak sdělila alespoň část svého tajemství, jak se však později ukáže bohužel né dostatečnou…
Co dodat? Pro naše hrdiny mají zjevně slova“ tajné“ a“ nenápadné“ zcela jinou podobu než pro skřítčího mistra…
Cesta do smutného hvozdu ke kouzelnici a pavoučí královně Xintře vedla do strmých strání a nakonec jsme se museli proplazit podivnou pavučinou, která nám zkřížila cestu. Abychom to neměli tak jednoduché, neustále se kolem nás objevovali Xintřini pavouci a hrozili, že při každém hlasitějším slově či kroku mimo hranice pavučiny nás zabijí. Také je rozzuřilo každé roztržení či dotyk pavučiny, a tak o to větší pozor jsme museli dávat. Navíc asi v polovině pavučiny na většinu družiny padlo kouzlo, které zbavilo zraku všechny kromě kouzelníků. Ti potom museli spletí pavučin provést slepé aniž by nějak ublížili sobě, jim či pavoučím vláknům. Nakonec kouzlo pominulo, a my mohli vystoupat na hlásku k pavoučí královně Xintře. Ta nám nabídla pomoc v boji proti Drikovi výměnou za znalost bojového umění, které jsme se měli pokusit naučit od jednoho ze skřítčích učedníků. Ten se ale bohužel naštval, když nás zahlédl, a zmizel někde ve svém lese. A tak nám nezbylo, než podle zápisů v jeho deníku se pokusit toto umění nějakým způsobem vytvořit…(a že nám to šlo!) Potom nám ještě byla darována poslední část rituálu, pomocí kterého jsme měli Drika zničit a Xintra nám na pomoc dala svého průvodce, který nás přivedl až k Drikově pevnosti.
Setmělo se. Hrad se vynořil z hlubin Jižního hvozdu a tyčil se nad našimi hlavami v celé své mohutnosti. Bylo nám jasné, že jedině tam vede naše cesta k vítězství abychom završili úspěšně své poslání. Bohužel, hlavní brána hradu byla zavřená. I nezbylo nám tedy, než proniknouti nízkým oknem ukrytým v přízemí starého hradu. Proniknouti do hradu se nám záhy podařilo, však právě tady jsme ve změti hradebních zdí a zákoutí uzřeli siluety obránců, odhodlaných brániti svého pána do posledního dechu a lačných po naší krvi… / z deníku hraničáře /
Je načase napadnout drikovu pevnost a skoncovat s tou zrůdou jednou pro vždy! Brána však byla zavřená A dovnitř se dalo vkrást jen nestřeženým oknem v prvním opevnění. Možná to bylo tím, že obránci podcenili tuto chásku, která se nedokázala dostat skrz bránu a tak tuto cestu nehlídali a Drik se tak bez obav pustil do svého rituálu vyvolávání Moaga – nejstrašnější myšlenkové bytosti, která kdy vstoupila na Asterion.
Oříškem bylo, jak se dostat dovnitř…brána byla zavřená na dva zámky a ani ti nejlepší zloději si s tím neuměli poradit. Nakonec jsme se museli do hradu dostat pomocí lanového žebříku jednou ze střílen, kterou nám samotná Xintra ukázala…postupně se naše malá armáda shromažďovala, aby podnikla poslední, zoufalou bitvu, která měla zabránit obrovskému zlu a zkáze celého Asterionu. Obránci hradu, Drikovy stvůry, se nám vysmívali a z bezpečí mostu do nás vysílali šípy…Nakonec jsme byli připraveni k bitvě. Do čela armády se postavilo několik odvážných, mezi nimiž musím zmínit minimálně hraničáře Mamuta, který hrdinně položil svůj život a musel být za pomoci umění našich čarodějů znovu oživen…
K hradu dorazily hráči již po setmění, takže boje dostávaly opět až brutálnější ráz. Zvlášť v úzkých hradních uličkách. Boje 20 na jednoho v hustém dýmu po střelném prachu a hrozivý řev obránců, stejně jako útočící vřavy dávaly závěrečné bitvě ráz skutečného kolbiště. Co chvíli se ozývaly výkřiky obléhatelů:" štíty dopředu " a občas bylo možné v hustém dýmu spatřit šik útočníků v řadě vedle sebe.
K první bráně jsme se dostali lehce…Spousta bojovníků se ale polekala výbuchu, který nás měl zastrašit, ale nakonec všichni odvážně pokračovali dál. Pach střelného prachu se mísil s křikem vojska, které provolávalo slávu Asterionu a Taře a taky řevem skřetů vzývajících svého vůdce Drika. Mnoho z nás utržilo zranění v prvním útoku. Nakonec jsme se shromáždili a statečně se probojovali zase o několik metrů dál. Za velikého křiku jsme se zmocnili nádvoří a většinu nepřátel zničili svojí silou a hlavně počtem. Jedna ze skupin, vedená čarodějkou v bílém zmizela v útrobách hradu, aby pátrala po Drikovi. Zatímco ostatní bránili nádvoří a ošetřovali zraněné, tato skupinka prošla hradem a za pomoci druida, kterého zde byl vězněn, našla Drika samotného. Toho nakonec odvlekli na místo posledního rituálu.
Hraničáři, nositelé částí rituálů, se shromáždili v kruhu kolem něj, aby nejprve meditací nabrali síly k provedení kouzla, a potom se již rozezněla píseň, která měla zabránit vyvolání tvora ze světa stínů tak mocného, že by zničil snad celou zemi. Hraničářka Maruška odvážně vedla celý obřad a předříkávala magické verše a formule. Během vyslovení posledních částí rituálu se Drikovi poddaní zmohli na poslední, zoufalý útok, který byl však pomocí magie a zručnosti bojovníků zdárně odražen. Když zazněla poslední slova rituálu, rozprostřelo se po hradě chvilkové ticho…Po něm zaznělo volání slávy prosycené radostí z vítězství i bolestí četných ran. A tak byly ošetřeni zranění, odklizeny známky boje a my se vydali na cestu zpátky…
Děsivé byly rovněž boje v samotných chodbách hradu, kde se každý úder ozval čtyřikrát. Rány duněly až se hrad otřásal. Nakonec se však hrad dobýt podařilo, hradní pán Drik byl zabit a les byl se slávou osvobozen.
Ale tam nás čekalo veliké překvapení. Šťastní obyvatelé Tary nám přichystali obrovskou hostinu, při které nechyběly pečínky, cukroví či medovina (ovšem bez medu a alkoholu ;o) Ti ještě řádně nezničení si i zatancovali a potom se začala projevovat únava … Pomalu jsme se uložili k spánku, abychom zapomněli na strasti prošlých cest a divokých bojů. A tak konečně na Asterionu zase na pár chvil zavládl mír a klid…
Po návratu na všechny vyčerpané hráče čekalo pohoštění. Bohaté pohoštění. Takže všichni kdo nepřijeli - truchlete. K dispozici byla pečená kuřata, tropické plody, nebo slané pochoutky. Zkrátka bohatá středověká hostina...
…Zpátky v Athoru pak pro ně byla připravena nevídaná hostina, kterou si všichni po tak náročném dobrodružství náležitě vychutnali. Někde daleko v Jižním hvozdě se však stalo něco, co nikdo nepředpokládal, rituál nebyl proveden správně…
Tak takhle nějak končí deník čarodějky, přímé účastnice této akce…Myslím, že všichni byli spokojení a když se v neděli probudili do nového dne, už opět jako obyčejní lidé, odnášeli si s sebou spoustu zážitků a snad i nových přátelství, zkušeností i několik těch modřin z boje. A nikomu se nechtělo, aby to skončilo…A tak už cestou zpátky organizátory akce(Dudlu, Janču, Verču, Vandu, která se nakonec kvůli nemoci nezúčastnila, Čikiho Rozuma, Stegiho a Špunta, kteří si právem zaslouží náš obdiv a nehynoucí vděk) pronásledovaly otázky, zda se ještě do magického světa Asterionu vrátíme…
Sepsali: Čmelda, Ježek, Rozum a Čiki
Poklepáním sem se zobrazí reportáž dalšího ucastnika Dandy
a zde je reportáž Market.
účastnice Market z 240. KBS Mravenci
Vytvořil 23. ledna 2011 v 18:06:57 mira. Upravováno 4x, naposledy 3. července 2011 v 00:55:35
Diskuze ke článku
16. července 2007, 22:00
neeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeej
13. května 2005, 18:27
Ahoj, chtěl bych tvůrcům celého projektu poděkovat za sebe i za ostatní autory Asterionu. Děkuji za dopis s milým dopisem a CDčkem, film je vážně moc pěkný. Zkoušel jsem volat na č., které tam bylo uvedeno na Čikiho, ale bylo nedostupné. Nevím, jestli došel můj mail. Tak to zkouším touto cestou. Kdyžtak kontakt na mne je gilgalad@volny.cz
Na stránkách Asterionu www.asterionrpg.cz jsme umístili odkaz na tento web.
Máte náš obdiv, je to paráda:)
24. dubna 2005, 16:51
Zatracenej nedostatek času a proklet buď svět postavený na oběživu, jen z těchto důvodů jsem mohl propásnout tak SUPER akci. Ale můj věčný optimusmus mi napovídá, že to nebyla akce poslední...tak příště AHOJ....můj obdiv pro autory reportáží
21. dubna 2005, 13:14
jj Stegi, mravenečci tam maji super fotečky a vůbec........at zijou gorilky
21. dubna 2005, 08:09
Ferdo to je zcela a naprosto boží - všem kdo ještě nemají Asterionu plné zuby zcela doporučuji. Najdete tam i video s názory Mravenců na Asterion (škoda, že ssebou nenosím do školy sluchátka - nemám ponětí, co tam vlastně říkali). Škoda jen, že ty fotky nejdou zvětšit - vím že je velká část dost neostrá (taky z filmu to snad ani nejde udělat ostrý), ale mnohé by za to stály.
20. dubna 2005, 12:34
Musel jsem si to vytisknout, abych to v klidu přečetl. Ale stálo to za to. Osobně si myslím, že to byl úžasnej nápad, takhle to spojit a i barevně odlišit. Někde to sice úplně neváže, ale jinak je to skvělej kompilát, který mě přijde jako universální a tedy nejlepší ze všeho, co jsem zatím četl. Ještě se tedy chystám na Steinovu reportáž. A taky jsem už na www.mravenci.wz.cz umístil minifotoreportáž do kroniky. Tak se na to zkuste kouknout. Omlouvám se za kvalitu snímků. Je to vystřiženo z videozáznamu, ale doufám, že to má alespoň vypovídací kvalitu.
18. dubna 2005, 17:54
Jo, je tam jedna super fotečka, kterak se plazí do kopce ;=))
17. dubna 2005, 11:36
Soki, dal bys sem Paladina?
14. dubna 2005, 16:08
achich... bezPaladina
13. dubna 2005, 19:28
Ta reportáž je fakt super!! A souhlasím se všemi, kdo provolávají slávu Asterionu a těší se na jeho pokračování!!!!
13. dubna 2005, 15:06
Musím uznat, že moje reportáž proti vašemu maxipojetí bledne...a to nejenom co se týká barev:D
13. dubna 2005, 10:06
Fakt je že v tom propojení je docela zmatek ....i když má to do sebe do cela hooooooooodně... to barevný odlišení jednotlivých autorů je super
13. dubna 2005, 09:56
Jak uz jsem rikala,kdyby to vzdycky nekdo takhle krasne nesepsal,tak bych vubec nevedela,co se tam delo,protoze to se vubec nedalo vsechno stihat:)
Moooc pekne:)
13. dubna 2005, 09:44
Ještě se na stránkách objevila jedna reportáž od Staina. Je v i-kronice 10. IK Duna-online...
12. dubna 2005, 19:42
No...fakt super(proč bych se nepochválila,když už mě pochválili i jiní)...teď ještě ty fotky...a pokračování...Ať žije Asterion 2!!!!!
12. dubna 2005, 19:12
Perfektní, báječné a dokonalé. Kam se na tuto maxireportáž hrabou moje skromné zápisy v kronice. Toto je opravdu maxi - giga - total - repotáž!
12. dubna 2005, 19:04
Konečně!!! Díky
Vyhledávání
