Sariika

Rudovlasá Sariika spatřila světlo Asterionu asi před 65 lety ve Wutabengo, hlavním městě elfů. Rodný Červený les ji od raného mládí učaroval, fascinovala ji obrovská síla, kterou les ukrýval a cítila těsné sepětí s každým stromem. Všem, kdo Sariiku znali, bylo zřejmé, že její moc je velká.Ona ale netoužila po ovládnutí bohatství, které by se z hvozdu dalo získat. Její myšlenky mířily výš. Chtěla zachovat své království v co možná nejryzejší podobě. Není proto divu, že se, tak jako mnoho dalších lesních elfů, stala lesní druidkou. I přes svou lásku, rodiště v 19 letech opustila a vydala se sbírat zkušenosti.

Nějaký čas bojovala o záchranu Lesa padajících stínů. Nerozlišovala mezi lidskými osadníky, trpasličími dřevorubci, nebo skřety. Nepřítel byl pro ni každý, kdo ubližoval hvozdu.

Na svých cestách po Taře zažila leccos ale setkání s Marieenou ji ovlivnilo snad nejvíce. Marieena patřila mezi staré druidy, první a nejmocnější toho řemesla. Po několik let se Sariice věnovala, předávala jí své vědění a pomohla jí plně rozvinout její talent. Obě ženy se spřátelily, ale bylo vidět, že na Marieeně leží nějaký stín, jakoby se před někým neustále skrývala. Často se v noci budila zbrocená potem a s výrazem nevyslovených obav ve tváři. Jednoho dne se chvatně rozloučila, políbila Sariiku na čelo a odešla.



Při cestě Lesem dávno mrtvých objevila elfka svůj životní cíl, a to zbavit hvozd prokletí, tedy nemrtvých hord a dát pokoj lesu i duším mrtvých vojáků. Její zkušenosti na tak náročný úkol nestačily, ale věděla, že se vrátí.

Při své poslední pouti zamířila daleko na jih s jasným úmyslem. Svým odhodláním a živelností strhávala další a další druidy, v nichž získávala nové spojence. Čím silnější byla základna příznivců této myšlenky, tím sílilo i rozhodnutí pro velký čin. Sariika shromáždila mocnou družinu tvořenou z lesních a říčních druidů a druidů plání a po důkladné přípravě se společně pokusili o neslýchaně odvážný kousek: společný obřad vedoucí k opětovnému zúrodnění mrtvé Planiny šedého prachu. Název planiny odráží její pohnutou minulost, kdy byl silný zdravý les zapálen skřety a shořel na popel, a s ním i v něm schovaní lidští uprchlíci. Snad pro tyto strašné činy, byť dávno minulé, odmítala země obnovit půdu a nechat vyrůst nový život. Až tedy teď Druidové spojili své síly a jejich mysl se ponořila do stavu absolutního soustředění. Několik jich po ukončení rituálu zemřelo vyčerpáním, ale částečně se zdařilo a les na západě a pláně od severu se postupně vracejí a berou si zpátky území, které kdysi bylo jejich.

Po zotavení se Sariika uchýlila do Lesa padajících stínů, aby tu spojila svůj osud s osudem sousedního hvozdu. Shromáždila zde totiž oddíl pod názvem Ungawa bultanga (Spadlé listy), který pravidelně vyráží na výpravy do Lesa dávno mrtvých. Toto dvacetičlenné komando je tvořeno převážně elfy, ale najdeme mezi nimi i čtyři světlonoše dobré myšlenkové bytosti, bojující už po věky s nemrtvými. Do potyček v Lese padajících stínů se, pokud možno vůbec nezapojují a proto jsou jeho obyvateli (dokonce i skřety) respektováni.

Sariičin život však nedávno zasáhla zcela neočekávaná tragédie. Na prahu smrti ji vyhledala její dávná mistryně Marieena. Krvácela z mnoha ran a viditelně unikala několik týdnů pronásledování. Než dívce zemřela v náručí, stačila jí vypovědět, kdo za její smrtí stojí. Sariičina prudká povaha jí nedovolila déle čekat a bez prodlení se začala chystat na cestu za pomstou. Těsně před odchodem ji ale zastihla zpráva od jednoho z nejmoudřejších mužů Asterionu, mága Alwarina Bílého s prosbou o pomoc. Dopis byl tak naléhavý, že se neodvážila odmítnout, odložila na čas svoji vendetu a vypravila se do Albirea.