Siwin

Dlouho žil v Rilondu. Jeho matkou byly ulice města a jeho otcem, jak on sám tvrdil, každý z vás, neboť alimenty mu spláceli všichni - přes vybírání naditých kapes obtloustlých měšťáků, vloupačky do několika ne moc dobře zajištěných krámů, až po kradení jablek hašteřivým trhovkyním přímo pod rukama. Pravda o jeho rodičích sice zněla trochu jinak, ale to na jeho životním příběhu moc neměnilo - jeho matka byla žena krásné tváře a nepříliš pevných mravů a otec některý z mnoha námořníků, kteří podobni tažným ptákům, v určitých obdobích vždy znovu a znovu připlouvali do Rilondu za obchodem.



Většinu svého dětství strávil se svoji matkou v podniku nevalné pověsti, ačkoli ostatní ženy jej přijímaly různě. Téměř polovina jej zahrnovala až přílišnou mateřskou láskou, další se zarytě tvářily, že pro ně není víc než nábytek na chodbě, sice o něm víte, ale proč se otravovat s pohledem na něj, jiné po něm při každém setkání vrhaly pohledy plné nepochopitelné nenávisti, takže si Siwin někdy opravdu přál stát se raději šatníkem či obrazem na stěně, nic nevidět, necítit.
Svůj volný čas, kterého bylo až příliš, trávil v ulicích města, touláním se po místech, kam rodiče své děti nepouštějí, děláním věcí, jež ostatní chlapci mají přísně zakázány, a zkoumáním všeho, o čem se dospělí tváří, že to snad ani neexistuje. I přes to všechno se s městskou stráží seznámil až v patnácti, snad jej dříve uchránila jeho obdivuhodná mrštnost a rychlost. Ve vězení vydržel asi týden, jak se dostal ven se sice přesně neví, ale proslýchá se, že v tom měla prsty, a možná i něco víc, sama dcera velitele městské stráže. Rozhodně se pak Siwin nějakou dobu vyhýbal městské stráži ještě o něco pečlivěji než je u lidí jeho povolání obvyklé.

Pomalu dospíval a měl veškeré předpoklady prožít obyčejný nudný život maloměstského zlodějíčka, kdyby si jednou nevybral špatnou oběť. Prázdná ulice, jen pohledná drobná dívka a naditý měšec u jejího pasu, kdo by odolal? Už viděl sám sebe o pět minut později jako odporného boháče, jenže vše se odehrálo trochu jinak. O pět minut později ležel s rozlámaným tělem na kamenné dlažbě u klášterní zdi. Zrovna začínal přemýšlet, jak tím asi utrpí jeho pověst, profesionální pýcha a lidská důstojnost, když se ho krásné neznámé zželelo, snad zavzpomínala na svůj podobně pohnutý životní příběh. Pomohla mu dojít k sobě domů, ošetřila rány a u sklenky vína se velmi rychle seznámili, zlodějina a dobré pití byly první z mnoha společných zálib. Kdyby věděl, že ta drobná dívenka je legendární Tien, rozhodně by si myšlenka okrást ji nikdy nedovolila vynořit se z hlubin podvědomí.


Velmi brzy se stala Tienina vilka jeho druhým domovem a krásná zlodějka postupně učila Siwina všemu, co sama uměla. Nebylo to snadné ani rychlé, ale díky neobvyklému talentu se obyčejný zlodějík měnil v profesionála. Navíc nová společnost oběma svědčila a Siwin začal přemýšlet, jestli už není ve věku, kdy by mohl svoji životní filozofii víno - ženy - zpěv (i když, zpěv není vyloženě nutný a víno je ochoten vyměnit za cokoli jiného k pití) nahradit nějakou další. Sice ne zcela, ale když se po několika letech s Tien loučili jako bratr a sestra, jeho původní život jej již nelákal a zamířil jinam. Procestoval téměř celou známou Taru, od tropických džunglí na severu až po mrazivé štíty jižních hor. Nikdo neví, jaký byl pravý důvod jeho toulek, snad hledal bájný poklad či pátral po smyslu života, krádeže pro něj už nebyly lacinou zábavou, ale prostředkem jeho obživy a jeho domov neměl žádné stěny, jen blankytný strop kdesi vysoko nad hlavou.

Těžko říct, jak dlouho by se takto toulal, kdyby jednou nezamířil příliš daleko na východ. Prosluněné pavučiny větvoví s vlídným mechem a strakatými koberci spadaného listí brzy vystřídala neútěšná tmavá krajina mrtvých stromů a příšer, které se objevují jen ve strašidelných příbězích. Věděl, že už dávno se měl otočit, jenže vlastní sebedůvěra a zvědavost jej poháněly vpřed. Nikdo přesně neví, co vše tam Siwin prožil, legendy vypráví o stromech s očima tak tmavými, jako hluboká studna naplněna čirým hněvem, bojovnících, co nepotřebují jídlo ani spánek a živí se cizí bolestí, krutém vězení kdesi hluboko pod zemí, nelidském mučení, proti němuž je smrt sladkým zákuskem, který vám ale nikdo nenabídne, a nenávisti tak hmotné, že svoji přítomností dusí vše živé. Těžko hádat, jak odtud utekl, jednoho dne večer se znovu objevil v ulicích Rilondu, vyčerpán dlouhou cestou, s nenávistným leskem v očích, a zamířil známou cestou k Tienině vilce. Po dlouhých letech samoty na cestách opět pocítil jaké to je, být doma, a mnoho večerů strávili diskutováním o všem, co zažil. Snad by život tak příjemně líně pokračoval dál, kdyby je jednoho večera nevyrušil jakýsi Siwinovi neznámý stařík v bílém...