Tarag

Barbar Tarag pochází z jednoho z kmenů obývajících Štítové Hory. V tomto prostředí plném silných takřka dvoumetrových mužů, byl (dle horalských měřítek) nedorostlý chlapec odsouzen k přehlížení a podřadným pracem. Nejen že nedosáhl ani na metr osmdesát, ale navíc mu příliš nerostou vousy, nijak neholduje alkoholu, ani neuráží každého, koho potká (jen každého druhého). Mnozí jeho vrstevníci mu nadávali do půlčlověka, či hůř půlelfa. To ovšem proto, že v životě elfa neviděli. Zřejmě by do konce života pásl skot na úpatí hor, nebýt jeho, na barbara, bystrého mozku. Toho si všiml hlavní, a také jediný, kněz v osadě. Rozhodl se, že z odstrkovaného chlapce vychová svého nástupce, který bude po celý život, stejně jako on, prosit o přízeň barbarských bohů před bojem a dodávat jim v něm odvahy. Horalé jsou nejen velice bojovní, a pokud nejsou po ruce skřeti žijící v jižní části hor, rádi si to rozdají se sousední osadou, ale též velmi zbožní, nebo spíš až pověrčiví. Kněží, kterých je v horách méně než osad, tak mají stále plné ruce „práce“, za což jsou také velmi vážení. V tom s nimi mohou soupeřit pouze kováři. Chlapec se tedy začal učit barbarskou mytologii i dávné horalské runy. Starý kněz ale nebyl jeho jediným mentorem. S Taragovým osudem se nehodlal smířit jeho děd, vyhnanec kmene žijící na samotě asi míli od osady. Každý den tedy běhal Tarag k němu a učil se umění bojovat. Stařík jej ani trochu nešetřil a brzy, aniž si toho ale kdokoliv všimnul, značně zesílil. Když mu bylo patnáct, pořádaly čtyři osady, včetně jeho rodné, turnaj pro nastupující generaci válečníků. Přihlásil se i Tarag a mnozí jej zrazovali. Přestože šlo o boj tupými zbraněmi, předpovídali, že jej už první soupeř zabije. Naopak první soupeř ležel během minuty v prachu a senzace byla na světě. Oproti ostatním malý a nepříliš svalnatý Tarag porážel jednoho soupeře za druhým. S každou zbraní to uměl lépe, byl rychlejší i obratnější, na síle nic neztrácel a měl mnohem větší vůli zvítězit, než kdokoliv jiný. Ve finále se však ukázaly všechny tyto výhody nedostatečné. Syn náčelníka jeho vlastní osady byl bojovníkem už od kolébky. Měřil přes dva metry a silou předčil i mnohé dospělé muže v kmeni. Navíc nikdy nepoznal pachuť porážky. Obrovská protivníkova síla brzy zahnala Taraga do kouta. Soupeř se nijak nesnažil zastírat svůj cíl zabít jej a všem tak dokázat svoji nadřazenost. Zbitý a zakrvácený kněžský adept se však nehodlal vzdát. Ve chvíli, kdy již vše vypadalo zcela beznadějně, jej popadl amok. Odhodil meč, holýma rukama se vrhl na svého soupeře. Bušil do něj, kopal i kousal. Bojovníci, kteří se jej snažili odtrhnout od polomrtvého náčelníkova syna, schytali bezpočet ran. Bojoval s každým kdo se k němu jen přiblížil. Tak dlouho dokud vyčerpáním a ztrátou krve neupadl do bezvědomí. Nebylo pochyb, stejně jako jeho děd byl i on berserkem. Válečníkem jehož v bitvě popadá bojové šílenství. Takový nejen že nehledí na obranu či taktiku, ale může se stát nebezpečným i pro vlastní spolubojovníky. Jako jeho děda jej začal kmen odmítat. Snad jen s tím rozdílem, že stále mohl bydlet v osadě. Kněz si našel nového učedníka a cena pro vítěze turnaje, přívěšek ve tvaru sekery boha Aarga, připadla náčelníkovu synovi. Tarag trávil stále více času mimo osadu. Na toulkách po horách či u děda. Necelé tři roky po turnaji se vrátil z jedné takové výpravy do osady. Místo chatrčí a jejich obyvatelů však našel pouze spáleniště a mrtvoly. Většina z nich byla zbaběle zastřelena šipkami z kuše. Ani neměli šanci se bránit. Malé děti, staré ženy a některé další ale nikde neobjevil. Ti kteří by se bránili byli zabiti, ostatní odvlekli pryč. Nechápal ale, proč by je někdo unášel. Našel i těla několika cizinců, nepochybně únosců. Kromě šatů u sebe nic neměli. Ti co přežili odnesli nejen zbraně, ale pečlivě vytahali i šipky z mrtvých. Útočníci si dali velkou práci s tím, aby je nikdo nemohl vystopovat a podle všeho se to událo alespoň před třemi dny. Šance nalézt je byla takřka nulová. Přesto se o to pokusil. Sebral náčelníkovi odznak jeho postavení, prastarou koženou čelenku, neboť nyní byl nejsilnější v kmeni on. Jeho synovi strhl z hrdla přívěšek se sekerou. A se svým jediným přítelem, jedenapůlručním mečem řečeným Masomlejnek, dědictvím po dědovi, který se před půl rokem odebral do věčných hodovních síní, vyrazil po stopě. Tu ale ztratil a nikdy se nedozvěděl, kdo to vše provedl.



Od té doby putoval po horách a jejich okolí, snažil se zjistit, proč se to vlastně stalo a kdo za tím stojí. Únosy se začaly opakovat. Už nikdy ne s napadením osady, ale barbaři i příslušníci jiných ras žijících v okolí hor se ztráceli. Tarag sbíral informace a časem si dokázal vyvodit správné souvislosti. Od té doby začalo být žoldákům i skřetům najatým na únosy horko. Žil jen pomstou a neúnavně sledoval a kazil jejich činnost. Párkrát se mu podařilo vystopovat karavanu únosců mířící se svými zajatci na sever. Tehdy je předešel,obvykle počkal u nějaké soutěsky, vysvlékl se pouze do červené bederní roušky (to aby z ní pořád nemusel umývat krev), pomaloval se runami a po rituálu již pouze čekal na svou kořist. Zachránění mluvili o tajemném šíleném válečníkovi, vrhajícímu se proti přesile a bojujícímu zcela bez slitování. Zakrátko se stal legendou i postrachem a příběhy o jeho skutcích se šířily a narůstaly až do neskutečných rozměrů. To mu bylo jedno. Ani jedna z jeho akcí se totiž nepovedla. Bylo mu jedno kolik lidí zachrání, či kolik nepřátel zabije. Díky jeho výbušné povaze, ale především vrozenému berserkrismu totiž nikoho nenechal naživu a tím pádem neměl koho vyslechnout, aby se dozvěděl víc. Až jednou mu jeden poustevník poradil, ať vyhledá starobylé město Taros, kde prý lze najít odpovědi na nejrůznější otázky. Zčásti z barbarské naivity a zčásti ze zoufalství se tedy vydal na dlouhou cestu. Během ní bojoval se zástupy skřetů, nemrtvých i dalších bytostí žijících na velkých kamenitých planinách, kterými procházel, propátral věže dávných arvedanských králů a kromě několika šrámů si odnesl i magickou přezku se dvěma zlatými květy, která ochraňuje nositele před nepřátelskou magií a po doteku obou květů, svítí ve tmě. U největšího jezera, jaké kdy spatřil, také zasáhl do bojů mezi místními divošskými kmeny a na čas několik z nich i spojil. Nakonec ale přestal užívat radovánek života a dorazil do Tarosu. Zde mu však nebyl nikdo schopen dát odpověď na jeho otázky. Rozezlený a zklamaný Tarag se rozhodl vrátit do hor. Jeho plán však překazil stařec oděný v bílé, který mu nabídl něco, co nedokázal odmítnout…