Za co všechno může Detektiv…

Pán prstenů (duben 2003)
Nuže, jak to tedy všechno začalo… Stegi by se mnou asi nesouhlasil (ale on už je takovej), ale bylo to právě na tomto třebíčském srazu. Jednoho večera jsem vedl řeč s Detektivem, který zničehonic změnil téma a povídá: „To už je takový trapný, když ty setkání Bobří stopy dělají jen třebíčáci, měli byste obnovit tu tradici a zase jedno uspořádat v Brně. Schopnejch lidí máte dost…“, čímž mi nasadil brouka do hlavy.
Při jednom z dalších setkání se Stegim, mi sdělil, že už nosí v mysli dlouho plán na několikadenní hru, která by vycházela z dostatečně variabilního světa (konkrétně navrhl svět Hvězdných válek). Já se mu zase svěřil s, že bych rád sehnal lidi a zorganizoval setkání klubařů. Slovo dalo slovo a spolupráce byla na světě. Vše jsme odložili na dobu, až budeme mít po přípravách dalšího ročníku „Výročí Dvou Divochů“, které se tento rok moc nepovedlo. A nápad šel na nějakou dobu k ledu, i když pravdou je, že jsme o něm i přesto často teoretizovali a leccos jsme i vymysleli – třeba Krychlík měl přestavovat mistra Yodu:o) O nějaký ten měsíc později navrhl Stegi, že by se pro takovou hru dal použít i fantasy svět Asterion (tedy až uspořádáme ty Star Wars) a padla první zmínka o natočení zamýšleného filmu nebo traileru namísto pozvánky.

Porada vedení SPJF (únor 2004)
Soki mluví o relativním nadbytku peněz pro pořádání akcí Bobří stopy. Poté, co toto Stegi zaslechl, obnovil se v něm zápal pro tvorbu filmu. Znamenalo by to dost peněz na kostýmy a snad i na kameru (to nakonec nebylo možné uskutečnit, ale to je vedlejší).

Někdy v březnu 2004
Při kofole v hospodě na Mendláku několik hodin debatujeme nad celou záležitostí a namísto Hvězdných válek volíme Asterion. Sestavujeme i pomyslný tvůrčí tým, který oslovíme: 4 holky (Janča, Verča, Dudla, Vanda) a 4 kluci (Rozum, Špunt a my dva).

Duben 2004
Rozum a Vanda jsou na Tunaji BS ve fotbale oslovení jako první a souhlasí, že do toho půjdou, krátce nato svolují i zbylí…
Krychlík začíná něco tušit, slídí kolem nás a snaží se něco o připrvovaném projektu vyzvědět.
Stegi mě začíná trénovat v zacházení s čínským mečem a krátce nato i Verču v boji s měšcem (první zamýšlené scény filmu). Absolvujeme několik setkání na Denisových sadech a v Lužánkách.

Červen 2004
Tentokrát si ťukám kofolou s Rozumem a se Stegim. Přicházím s nástinem příběhu o Drikovi. Je přijat a tak sepisujeme základ scénáře a návrhy kostýmů. Rozum navrhuje v rámci vysoké dotace najmout modelku a herečku Dianne Kruger (Trója) nebo Catherine Zetu-Jones (Zorro: Tajemná tvář). Marně se mu snažíme vysvětlit, že tak vysoký ten rozpočet zase nebude.


Návštěva Čendy (furt červen)
Vzpomněl jsem si na to já. Dlouho jsme přemýšleli, kdo by nám výsledný produkt sestříhal do podoby filmu, až mě napadl Čenda, člen Ontária (bývalé party Sharpa a Jestřába) a spolupořadatel prvních táborů Bobří stopy. Pro nás však bylo důležitější, že pracoval na dokumentech o přírodě a všemu tomu mumraji okolo filmů rozumí. Navštívil jsem ho tedy v doprovodu Jestřába a Čenda kupodivu souhlasil, že nám pomůže, ačkoli mu nedávno ukradli všechno vybavení.

Tábor Bobří stopy (červenec 2004)
Když máme volnou chvíli, vypaříme se z tábora trénovat meč (já), měšec a vrhání nožů (Verča) nebo střelbu z luku (Jana).

Srpen 2004
Od Sharpa dostáváme vypočtenou zálohu a ve složení: Verča, Stegi, Jana a Já vyrážíme na nákup látek. Je toho docela hodně a jen se hrozíme, kdo to všechno ušije…

Tábor Halahoj (eště srpen)
V jednom odpoledni se šestičlenný tým (bez Janči a Stegiho) schází v táborové jídelně. Čekalo mě složité seznamování se světem Asterionu a jednotlivými postavami. Vyložil jsem navrhnutý plán: na počátku září nás čeká kurz natáčení a filmového střihu a minimálně jednou natáčení. V říjnu by mělo přibýt ještě jedno. Problém je v tom, že se nemůžeme shodnout na žádném termínu.

Filmový exkurz (11. 9. 2004)
Domluvili jsme se s Čendou na nedělní ráno. Přišel jsem pozdě, ale přeci jen ne poslední. V klubovně už byl náš lektor i Stegi a po čtvrthodině dorazil i Špunt. Co se týkalo kamery, ještě jsem zvládal, ale při práci se střihovým programem jsem se už nechytal. Naštěstí si tento úkol vzal na svá bedra Špunt. Po instruktáži jsme přistoupili k praxi. Čenda zadal Stegimu úkol, aby natočil němou scénu, kdy se pro mě zastaví Špunt domů, já sejdu ze schodů a odejdeme ven . Tato zdánlivě banální úloha nám ukázala, že natáčení nebude až tak snadné jak jsme si představovali. Obzvlášť se povedla sekvence, nazvaná „Autorovy nohy“ – trochu ve stylu Blair Witch. Stegi totiž zapomněl vypnout vypnout nahrávání a tak zdokumentoval celé chystání záběru, kdy scházím z domovního schodiště, ale, když pak chtěl začít točit, a zapnul kameru, tak ji – celkem logicky – vypnul. Tato chyba se nám později stala ještě několikrát. Zvládli jsme ještě krátký výlet do tvorby scénáře, produkce a naučili se, jaké zásady se nesmí při natáčení porušit (frontalita, tvorba prostřihů, atd.). Poté, co Čenda odešel, vypravili jsme se do Lužánek trénovat práci s videokamerou, mečem a gymnastiku.

Tvorba scénáře: první setkání týmu (17. – 18. Září 2004)
Sešli jsme se kolem čtvrté v hale Hlavního nádraží v sestavě: Janča, Dudla, Stegi, Špunt a já. Kromě hromady zbraní, které s sebou Stegi vleče, mě vítá i zpráva, že Rozum nedorazí. Nervuju se už teď a to ani nevím, že v následujících měsících to bude ještě mnohem horší. Mnohem horší. O několik chvil později už nasedáme na jedničku, která nás doveze až na konečnou. Zde vystupujeme a pokračujeme asi patnáct minut pěšky k chatě, kterou mi v létě propůjčil můj kamarád Miguel (v současné době bydlištěm v okolí Madridu). Krátce se zabydlujeme a brzy už padáme vyzvednout na zastávku i Verču s Vandou. S nimi už můžeme rozvíjet plány (ačkoli přiznám, že u většiny osazenstva sahaly největší plány ke stolu, na němž stálo všechno jídlo). Ale už kolem deváté večer jsme se dostali k prvnímu kolu módní přehlídky. Janča už sobě i Stegimu vyrobila kostým a o dokončení se dalo v podstatě mluvit i u Verči a Špunta. Poté už začalo projednávání scén, které se ve filmu objeví a to de facto znamenalo i vymýšlení nástinu životopisů ústředních postav, které se mají podle plánu začít zveřejňovat na internetu. Některé návrhy byly tak birzarní, že je tu snad ani uvádět nebudu a některé natolik odvážné, že jsem je už radši zapomněl. Mám-li uvést alespoň některé sekvence, které jsme tu odsouhlasili, ale nakonec se nerealizovaly, stála by v popředí scéna s několikaroční holčičkou, kterou najde v lese dryáda. Tato Iandžina ztroskotala na nedostatečném zásobení malými děvčátky v našem okolí. Plán v němž měl Soki zahrát roli skřeta, bičujícího nevinnou oběť byl taky ambiciózní, ale člověk míní…
Další den jsme trénovali se Stegiho arzenálem, který zahrnoval tři hole, tři meče, vrhací nože a zlé pohledy. Mezitím jsme ozkoušeli několik cvičných záběrů s kamerou a rozmýšleli další scény. Odpoledne nám tak celkem rychle uběhlo a než jsme odešli, stačili jsme vymyslet i jména svých postav. Dlouho se bude vzpomínat na Špuntův návrh, dát své figuře lupiče jméno Kiri. Doporučil jsem mu, ať zkusí raději Veselá kráva – taky je to název sýra a líp se to pamatuje.

Natáčení I. (24. – 26. Září 2004)
Pátek
Sraz v klubovně byl nastaven velmi benevolentně od 17 do 21 hodin. Snad proto přijela Vanda kolem půl desáté v noci. Protože už nadešel nejzazší termín k dokončení kostýmů ústředních postav, proběhla módní přehlídka zbývajících: Dudla si svůj druidský hábit spíchla sama, Vanda si na to najala švadlenu, Rozumovi stačil jeden telefonát kamarádce se skvělou přezdívkou Suzuki (zbytek totiž zařizoval Špunt), já měl v plánu si vše ušít sám a tak jsem požádal mámu o rychlokurz se šicím strojem. Ta mi látku vytrhla z rukou s tím, že bych si k tomu ještě přišil prst a tak to udělá radši sama. No, nebránil jsem se. Špunt si pouze přes týden dotvořil svůj kostým několika ornamenty a bylo vymalováno… teda ušito. Rozum se trošku ostýchal vzít si svůj háv na sebe a musím přiznat, že jeho ostych nebyl zcela neoprávněný, neboť Stegi jej záhy identifikoval, coby Mikuláše. Čert (Špunt) byl hned vedle, jen anděla byste mezi námi hledali marně… Prošli jsme si rejstřík již vymyšlených scén a začali zvažovat, co a kde zítra natočíme.
Sobota
Budíček, o který se Verča pokoušela, nebyl dostatečně důrazný, ani přesvědčivý, takže nás ze spacáku vytrhl až přišedší Stegi (byl totiž velmi důrazný a přesvědčivý). První scéna nás čekala u jednoho nejmenovaného brněnského kostela: Siwinův pokus o zcizení Tienina měšce. Stegi dělal kameramana a tudíž ho museli všichni oslovovat „rejžo“ – na to on hodně dá. Vanda si odběhla koupit deštník a Rozumovi byla svěřena role fotografa a producenta. Ani jedno nebyl dobrý nápad. Záběry „Kanál 1“, „Kanál 2“, „Nebe nad Petrovem“ a jiné mluví za své. Po třech hodinách natáčení jsme už dokázali docenit náročnost filmového řemesla a také jsme pochopili, že tohle asi za pár dní „nesfoukneme“. Tedy ne, že bychom se nudili. O zábavu se postarala třeba Verča, když trefila plným měšcem do Siwinovy hlavy, namísto do tyče, kterou držel v ruce. Rozum to jen okomentoval: „To je párty…“ a taky že byla. Kolem poledne jsme se dostali zpět do klubovny, kde jsme nabyli kameru a mohli jsme vyrazit na Stránskou skálu. Zde post režiséra a kameramana připadl mně (dílem mých nesporných vloh a dílem z toho důvodu, že oba zbylí „rejžové“ ve scéně „Siwin uniká z vězení“ hráli). Špunt se tak konečně dočkal i jiné role než „toho zkopanýho chudáka“, jak se sám tituloval. Stegi v roli Drikova nohsleda ho alespoň poznamenal škrábancem od šavle na nose (snad aby to vypadalo věrohodněji). Během scény se pojednou ozval charakteristický zvuk praskajícího dřeva – Janča zlomila Stegiho bojovou hůl. Majitele v té chvíli chytil amok. Marně jsme mu domlouvali, že mu z blízkého jasanu odřízneme podobnou: „Ale dyť to je čínská růže…“ – „Utrhneme ti jinou růži.“ – „Ale to dřevo je z čínské růže…“ – „A jak se pozná tyč z čínské růže?“ – „No, že je nezlomitelná…“ – „Tak to sis jenom myslel…“
Pustili mě jenou ke kameře, a to neměli dělat, neboť jsem se jí už nevzdal: Zfilmoval jsem Siwinův výcvik a proti krásnému pozadí potemnělého nebe i Taragův trénink s mečem (zachytil jsem i skvělý zaběr, kdy si Stegi přehazoval meč za zády z ruky do ruky a když ho zdvihal, sevřel v pěsti i vlající cíp bederní roušky. Jaký to mělo následek, si dokážete asi představit). Ke konci dne vysvitlo nečekaně slunce a tak jsem měl jedinečnou možnost zachytit i přátelskou hádku z mládí Drika a Tien. Co na tom, že se ve skutečnosti hádali nad tím, kterým směrem leží Řečkovice… Bohužel jsem však před tím, zapomněl přetočit kameru a tak jsem celé Taragovo snažení smazal a s ním také komplikovanou scénu s chytáním vrhaných nožů Špunta a Verči.
Noc byla pozoruhodná, protože to, že Rozum obsazoval cizí karimatky a spacáky, bylo jen zahřívací kolo...
Neděle
Dudla potřebovala vcelku brzo odjíždět, takže jsme do Mariánského údolí vyrazili dosti časně. Zde se taktovky chopil opět Stegi. Na Dudliných vlasech jsme provedli malý experiment s barvením pomocí krepového papíru. Fungovalo to fantasticky, ale vzhledem k tomu, že jsem měl za moment vystupovat v roli dřevorubce, se mi oranžové ruce od barvy nehodily úplně do krámu.O tom, že barva je velmi trvanlivá, jsem se i s Vandou přesvědčil až v blízkém potoce. Jediným výsledkem mého lazebnického snažení byla pijavice přisátá na dlani… Před natáčením sekvence „Sariika vs. Drvoštěp“ jsem příliš nevěřil, že na světě existuje člověk, který neumí křičet. Až tato půlhodina mi otevřela oči. Dudla byla vždy jen schopná procedit mezi zuby cosi o tom, že nestihne vlak, ale nic víc. Její další scéna „Sariika s umírající Marieenou“ proběhla vcelku poklidně až na zjištění, že používat ostrý kečup coby náhražku krve není dobrý nápad, protože reakce pokožky není zpravidla úplně taktní. Rozloučili jsme se s Dudlicí a Verčou a stavili se na chutný oběd do stylové restaurace, která se nám připletla do cesty. Hned nás to příjemněji naladilo a tak nic nebránilo, aby byl Stegi pomazán po obličeji krémem rozmixovaným s opelem. Do režisérského křesla usedl tentokrát Špunt a já se zatím rozcvičoval na svůj souboj s kostějem. Hned v prvních minutách jsem si zvládl o Stegiho meč rozseknout prst. Prvních pár minut jsem krev utíral. Poté jsem pochopil, že to stejně nemá cenu a alespoň to bude vypadat realističtěji. Po nafocení několika záběrů s Marantiel a Iandži jsme sbalili fidlátka a vyrazili do klubovny shlédnout, co jsme vlastně natočili.

Konec zaří 2004
Na stránky kluby.adam byly umístěny první informace o připravovaném projektu Asterion: Nářek stromů. Zprávy o přípravách filmu jsme ale prozatím zamlčeli.

Natáčení II. (9. –10. Října 2004)
Sobota
Sobotní lehce deštivé ráno začalo Stegiho omíláním slova bič v souvislosti s Rozumovým (ne)příjezdem. Sešlo se nás pět (Já, Vanda, Špunt, Stegi a Jana – Dudla a Verča měli své scény už za sebou). Do půl hodiny jsme už seděli v autobuse do Jundrovské obory. Hlavou se mi honily černé myšlenky o tom, že tenhle projekt nedokončíme, protože jsme se nedokázali shodnout na žádném dalším termínu k dokončení posledních scén. Vyrušila mě až první zastávka, kterou jsme v lese udělali. Vyňali jsme kameru a stativ z pouzdra a naše hraničářka si už začala chystat luk na scénu „Iandži a brýle“. Dvě trefy vedle „terče“ nebyly problém, odchylku od scénáře představovala až chvíle, kdy se měla Jana trefit do středu listu. Nakonec to Stegi nevydržel a vzal sám střelnou zbraň do rukou, řka: „Já to udělám“. Udělal. Po třetím pokusu, kdy už trefil okraj listu, to vzdal a jelo se dál. Janča do dalších deseti minut stačila ubourat půlku bunkru, který tu místní děti postavily a zlomit šíp. V další sekvenci figurovala opět Iandži, střílející po temném druidovi. To že mi na obličej namalovali masku Garfielda nakonec nebylo až tak nejhorší ve srovnání se Špuntovou rolí. Teda, ne, že bych považoval visení hlavou dolů ze stromu a rozhazování listí na mou osobu (stojící pod ním – horizontálně i vertikálně správně) za nějak nedůstojný úkon, ale… Upřímně trochu jsem se bál, že každou chvíli spadne za lesními plody i Špunt sám.
Zbytek odpoledne jsme točili srnky, prasátka, Stegiho a jiná zvířátka. Scény s vyvražděním Taragovy vesnice a dryádou (tato scéna byla nakonec z filmu vyškrtnuta) proběhly relativně v klidu, úlet byl až natáčení Marantielina studia na Miguelově chatě. Nejdřív mě Špunt svlékl do trenek, protože potřeboval moje kalhoty pro postavu Marantielina přítele Kalaje. Potom mi však ještě Stegi sehnal roli odborníka na speciální efekty: Musel jsem se přitisknout ke knihovničce (byl u ní vypínač světla) tak, abych sice stál s Vandou na jedné posteli, ale nebyl vidět v záběru. Já se vážně snažil, ale mé úsilí trochu mařil Špunt, který občas něco laškovně prohodil, když šel kolem mě – třeba: „Ahojčikivandinesutipitíčko“ a tak… To jsem zpravidla v záchvatu smíchu spadl do záběru.. Celé kamerování scény bylo „trochu“ na hlavu, takže už se ani moc nedivím, že jsem skončil polonahej (teda ty trenky jsem měl) s maskou Garfielda a otiskem nevhodně nastavené poličky na čele na zemi malého kumbálu. A co teprve cesta domů!!! Alespoň, že už jsem měl ty kalhoty.
Neděle
Náš počet se zúžil na absolutní možné minimum: 2 lidi (2 herci, rejža a maskérka). Už včera totiž odjela Vanda. Už za cesty na Stránskou skálu se Stegi mlsně poohlížel po biči, který si v sobotu sehnal.Doufal jsem, že není připraven pro mě, protože bude Stegi muset v dnešní nelichotivé teplotě zopakovat svůj „barbarský rituál“, který jsem čtrnáct dní předtím přehrál… Vylezli jsme nahoru na osvědčený útes, aby Stegi zopakoval svůj výkon, ale už to nebylo ono: nejen že chybělo krásné temné nebe, ale byla ještě ke všemu neuvěřitelná zima (a to i nám ve svetrech, natož v Taragově bederce), takže i samotné mávání mečem bylo mnohem pomalejší a trhanější… Nadával jsem si neuvěřitelně (a když zrovna ne, tak to napravoval Stegi).
Bič byl naštěstí připraven pro Špunta, jakožto Kalaje. Poté co maskérka dokončila šrámy na jeho zádech, se vrhla na Stegiho obličej, aby mu na něm vytvořila Garfielda no.2. Špuntovi jsem sice musel opět přenechat kalhoty, ale tentokrát jsem na to byl připraven a měl náhradní. Stegi při sestavování kostýmu využil (jako už tolikrát předtím) třebíčského eráru z akcí jako Excalibur, nebo Pán prstenů. Špunta jsme přivázali do ústí jedné z místních štol v pozici, vykazující nápadnou podobnost s Gibsonovým Umučením Krista. Přes veškerou snahu se Stegi – jakožto služebník oranžového drakočlověka - ani jednou bičem nedotkl Kalajových zad. Škoda. Nicméně se i tak fanynky našly. Pět děvčat ve věku 13 – 15 let nás zvědavě okukovalo zpovzdálí. Natočil jsem si tuto sekvenci ze všech možných úhlů a mohli jsme to zabalit. V klubovně jsem ale ke svému zděšení zjistil, že jedna z oněch pěti fanynek se vzdálila kamarádkám a vlezla do záběru. Při prohlížení natočeného materiálu jsem se stával čím dál, tím více nepříčetným. „To snad není pravda….Co tam dělá? Co tam děláš….Zmiz, vypadni pryč…To není možný!….Já ji zabiju…!“ Naštěstí jsem zbytek zabíral z jiných úhlů, tak jsem ji tam už nenašel. Kdyby ano, tak pravděpodobně už tyhle řádky nepíšu: Buď bych už zašel vlastní rukou, nebo bručel za vraždu nezletilé dívky…

První životopis (11. 10. 2004)
Na internetu se objevuje první příběh asterionského hrdiny Taraga, psán Stegim. Vyjma jednoho geniálního, ale nepublikovatelného citátu je nadšeně přijat.

Marantiel (19. 10. 2004)
Na stránkách iKlubovny přibyl životopis kouzelnice Marantiel, nad kterým jsem strávil celou noc, protože Vanda prohlásila, že to nenapíše. Za trest jí Stegi vybral tu nejlepší fotku, což ovšem nebylo žádné ternoJ
Krychlík zhruba v této době po shlédnutí úvodní pozvánky na „našich“ stránkách, kde je fotka, na níž stojí Tien nad zmláceným Siwinem, prohlásil: „Kdo je ten svalovec rozkročenej nad Stegim?“ Chudák Verča z toho měla nějakou dobu trauma…
Od této chvíle postupně přibývají i další příběhy. Na Iandži a Siwinovi jsou úpravy minimální, zato nesnáze s opravováním textu a posíláním (Nikdy nepřepisujte wordovský dokument do jiného editoru!) u Tien a Sariiky mě málem přivedly do hrobu… No, i když asi žádná škoda.

(Skoro)Třetí natáčení (27. 10. 2004)
Má se konat třetí sraz pro nafilmování zbývajících scén, ale pár dní předtím píše Rozum, že kameru potřebuje Katolické gymnázium, od kterého ji máme půjčenou.

Třetí natáčení (7. 11. 2004)
Nedělní sychravé ráno po Adamovských Uličkách čekám na příjezd vlaku s Verčou, Rozumem a Stegim. Zbývá dotočit poslední scény s Rozumem, moji scénu, kdy mi Alwarin předává peníze a krátkou sekvenci s vžitým názvem „Drik na konci léta“. Kousek za Adamovem rozbalujeme fidlátka a tak máme možnost zjistit, že Rozum sice vzal kameru, ale nějak není nabitá a zbývá na ní tak pětadvacet minut baterky (což v praxi znamená tak pět). Verča představuje „bezejmennou kouzelnici, unikající s Alwarinem z Jižního hvozdu a ušila kvůli tomu na dnešek krásný červený plášť. Už v půlce scény je jasné, že vše, co jsme zamýšleli, dnes nedotočíme. Oslizlé kameny, po nichž Rozum s Verčou scházejí pekelně kloužou a tak je Stegi varuje, aby si dali bacha. Rozum to stačil okomentovat: „Tak já mám hůl, že jo… Já nespadnu!“ a hned poté spadnul. Poté co vstal, jen zabručel: „Tak teď se cítím trochu trapně…“ Už napodruhé je Stegi s „útěkem“ spokojen. Nic jiného mu ani nezbývá, kamera ukazuje nula minut. Stegi tedy vyndává baterii, tře ji, dýchá na ni a podobně, takže po zahřátí a oslintání ukazuje zas 24 minut. Jdu tedy připravit nálož, kterou nám vyrobil budoucí chemik Hejkal. Měl ji i odpálit, ale nemohl se dostavit, takže úloha pyrotechnika připadla mně. To jsem snad ani nechtěl (Zvlášť poté, co jsem se dozvěděl, že bych s „tím“ neměl moc třepat, protože pak dochází ke tření a potažmo k zahřívání výbušné směsi – následky si pak přeberte (bez prstů se na kytaru hraje vážně špatně)). Zapaluju na vybraném místě zápalnici a utíkám pryč, Stegi zapíná kameru, řka: „Tak teď se modlete, ať vydrží…“ Nevydržela. Šlo sice o efektní podívanou, ale kamera klekla čtvrt minuty před explozí. Stegi dostál své mírné povaze a málem zlostí pokácel půlku lesa. Šel jsem se podívat na místo činu a vlastně je škoda, že Jackson už svého Pána prstenů na Novém Zélandu dotočil, protože bysme možná mohli díky vzniklému kráteru zahlédnout Orlanda Blooma. Větší problém ovšem nastává s hašením vzniklého chemického ohníčku. Ač nerad používám pro tento účel limonádu „Blue jahoda“ zdravé barvy a plné chuti, zakoupenou v Adamově. Po uhašení se vracíme zpět a díky Verčinu tátovi se dostáváme do Brna. Už bez Verči se vydáváme do klubovny nabít kameru a natočit scénu „Mortus odmítá peníze“. Stegi má, coby kameraman nezáviděnihodné postavení – a to doslova; stojí totiž jednou nohou na opěrátku židle a druhou na stole. Já zase záhy pochopil, že točit s Rozumem vážnou scénu nebude tak lehké. Zvláště se mu zalíbil jeden pohyb ruky, který naopak mě mále přivedl do Bohnic („Teď pohnu takhle rukou a ty se nezasměješ!“). Po skončení jsme ještě zaběhli na Denisovy sady a v altánku natočili „Alwarinovo přemítání“. Kamera zůstala, díky Rozumovu ujišťování (Vítkovi jsme se nedovolali) v Brně.

Schůzka s Čendou (9. 11. 2004)
Proběhla opět v klubovně. Čenda si nejprve prohlédl zběžně natočený materiál a pak ho zkritizoval. Tehdy jsem nás ještě bránil, ale o měsíc později ve střižně jsem pochopil, že většina jeho výtek byla zcela oprávněná (nedostatek detailních a prostřihových záběrů atd.). Horší ovšem bylo, když prohlásil, pokud neseženeme dostatečně velký harddisk pro převedení natočeného materiálu do elektronické podoby, je to docela problém. Není si totiž jistý, jestli po převedení do empegového formátu (tedy zkomprimování) půjde materiál stříhat. V případě, že by to šlo, postačí tak 2 DVDčka. Taky nevěděl, zda a kdy se dostane ke potřebné technice, abychom film převedli a poslali Špuntovi ke stříhání. Nakonec přislíbil, že zavolá a odešel. Nám přibylo pár vrásek na čele.

Natáčení IV. (11. 11. 2004)
Díky tomuto poslednímu natáčení jsem zasklil poslední čtyři hodiny Informačních systémů ve škole, ale nebolelo to tak, jak jsem myslelJ V Adamově jsme se (já a Stegi) sešli s Vandou. Nejdůležitější bylo dotočit explozi, která nám minule „unikla“. Přes týden jsem dokázal z Hejkala dostat další nálož. Nebýt jeho obětavosti, byli bysme v háji. Takže další instalace do suťového pole, přikrýt sáčkem s benzínem a můžem točit…tedy kdyby vzal Stegi stativ… Nahrazujeme ho větším kamenem a nakonec to docela jde. Exploze je neméně velkolepá, než minule. Další sekvencí je „Drik na konci léta“. Jde sice o Špuntovu postavu, na druhou stranu, tahat ho sem kvůli záběru černooranžové postavy zezadu by byl asi nesmysl. Proto jsem hlavním protagonistou já, natáčí opět Stegi. Potvrzuji svoji roli pyrotechnika a odborníka na spoeciální efekty a instaluji i přerostlé dýmovnice (opět Hejkalova práce), které mě mají halit do přízračného oparu. Kromě nefunkční spona pláště a abnormálně zvýšené koncentraci oxidů dusíku v mých plicích (i za přízračný opar se platí), nenastávají větší komplikace. Po návratu do Adamova hledáme vhodné místo pro poslední (!) chybějící scénu „Marantiel tvoří projekční kouzlo“. Lokaci jsme našli, ale já nemohl najít pořádné místo, odkud bych sekvenci bez stativu zabral. Nakonec jsme po odkácení přirozeného porostu parku jedno našel, ale bylo dost daleko, takže při větším zazoomování se obraz rozzrnil. Taky zkušenost. Po skončení se už dlouží večerní stíny a po rozloučení s Vandou se tedy vracíme se Stegim do Brna.

Předchystání střihu (17. 11. 2004)
Sešli jsme se kolem páté odpoledne u mě doma a asi čtyři hodiny vypisujeme podle střihů všechny záběry i s časovým zařazením na kazetě a vybíráme ty použitelné. Naštěstí jsem během týdne přišel na to, jak kameru připojit přes video do mé televize, takže máme tento úkol o to usnadněný. Zdlouhavou práci nám zpříjemňují koláče od mé babičky, kterou mi v tu chvíli začal Stegi závidět.

Střih (3. 12. 2004)
Už dva týdny probíhá vyjednávání s Čendou. Chlapík u něhož domlouval digitalizaci filmu je zavalen prací, takže na nás nemá čas. Ke konci týdne začínám chápat, že nedělní premiéru i přes nadlidské úsili nestihneme. O to víc mě překvapuje Čendův čtvrteční telefonát, že si na nás onen muž – Jirka Loos – vyhradil půlhodinku. Ne, že by se to ještě dalo zachránit… Musel bych ty DVDčka dopravit Špunťovi, ten by na tom zapracoval, abnormálně rychle by to sestříhal, vyrobil kopii a dovezl do Brna, kde by se to snad dalo převést na videokazetu nebo DVD, to vše v průběhu dvou dnů (prostě by bylo jednodušší objednat si pizzu v továrně na výrobu umělých hnojiv), ale příležitost je příležitost. Domluvám se tedy se Stegim, že obětuje učení a zítra ráno zajede pro kameru do Třebíče.
Po škole mizím co nejrychleji domů, tam shodím baťoh, poobědvám půlku pomeranče, vezmu dvě kazety s nahraným materiálem a běžím na osmičku. Po půlhodině vystupuju z šaliny na Staré osadě. Stegi mě rutinně seřve, že jdu pozdě, i když jsme si žádný čas srazu nedomluvili. Asi prevence. No, nemusíme chodit daleko a brzy se dobereme kýženého paneláku. Vítáme se s Čendou, majitelem bytu Jirkou a už jsme uvedeni do pokoje, jehož největší část představuje hardware v neskutečném množství. Připojujeme naši kameru a přepisujeme část dat do empegového formátu. Když řešíme, jak vybruslit z naší nezáviděnihodné situace, už to Jirka nevydrží a říká: „No, stejně jsem si chtěl jít zaplavat… někdy… tak si to tu zatím nahrubo sestříhejte a já se do desáté nejpozději vrátím. Doufejte, že tam potkám nějakou pěknou ženskou…“ Naše nadšení neznalo mezí, měli jsme šanci dokončit film ve stanoveném termínu!!! Tedy alespoň tak, aby se na to dalo koukat. Pustili jsme se ihned do práce. Představte si čtyři hodiny naplněné hádkami, vášněmi, euforií, horečnatým spěchem a ústupky a máte zhruba obraz toho večera. Čenda stříhal a my mu říkali, jak si danou scénu představujeme, Čenda nadával a my se káli, že jsme ten který záběr nenatočili to toho kterého úhlu a nezabírali detaily, Čenda zosobňoval filmařské a racionální hledisko, my autorské a nadšenecké. Některé sekvence jsme nestačili pořádně dopilovat, scénu s dryádou Vandou jsme vyškrtli úplně, ale když Jirka po desáté odemykal (skutečně prý potkal nějakou dívku, co ho zaujalaJ), už jsme ukládali soubor. Zbývalo ho už jen vypálit na DVD a přehrát na kazetu VHS a kolem jedenácté v noci jsme se už loučili s naším hostitelem, překotně děkovali a omlouvali se, že jsme ho rušili od práce. Noční cesta přes Brno a unavený a šťastný jsem po půlnoci dorazil domů.

1.Promítání – Brno (5. 12. 2004)
Nebudu se zdržovat popisem průběhu Odpočinkového odpoledne, v rámci něhož se mělo uskutečnit brněnské promítání a radějii se v myšlenkách přesunu až ke třetí hodině. V klubovně Hvězdy severu je přes dvacet lidí. Podařilo se nám zprovoznit televizi snad starší než vykopávky v Thébách a připojit k ní moje video. Sice máme jen nehotovou verzi, na níž bude ještě Špunt pracovat, ale lepší než cihlou po hlavě. Rozdávám i filmové programy, které nahrazují absenci titulků. Ačkoli nejsme s výsledkem ještě plně spokojeni, sklízíme poměrně kladné reakce a potlesk.Cítím se nepopsatelně. I na Stegim lze vypozorovat uspokojení. Nikdo jiný z tvůrčího týmu zde bohužel není.

2.Promítání – Praha (9. 12. 2004)
Tato akce byla svolávána velmi narychlo, což se také neblaze podepsalo na účasti, takže se ve čtvrteční odpoledne na místě sešlo jen pět lidí včetně promítajícího Špunta. Ten sice intenzivně pracuje na „Rozšířené“ (nebo chcete-li „Dokončené“) verzi, ale přesto je nucen pustit prozatím verzi nehotovou, která se promítala i v Brně. O samotném průběhu toho moc nevím.

Dokončení (nebo jsme si to alespoň mysleli) – 14. 12. 2004
Špunt dodělává poslední drobné úpravy finální verze snímku a posílá kopii do Třebíče, Frýdku a mně. Jsem výsledkem překvapen, ale raději budu šetřit chválou, aby z toho Špunt nezpychl, bylo by s ním k nevydrženíJ

1. a 4. Promítání v Třebíči a Frýdku-Místku (17. 12. 2004)
Neboli také první promítání dokončené verze. Průběh je mi neznámý.

5. Promítání v Brně (18. 12. 2004)

Od této doby se uskutečnilo ještě několik více či méně soukromých projekcí, jejichž průběh nemá cenu komentovat. Přesto se i v oné „Dokončené verzi“ vyskytlo několik chybek, takže jsem požádal Špunta o vytvoření třetí „Tentokrát-Už-Úplně-Poslední verze“.

Finální verze (27. 2. 2005)
Na poslední domluvě ke hře samotné jsem obdržel od Špunta Cdčko, na němž je definitivní podoba filmu. Jsou opraveny textové nepřestnosti (aby to mohl Špunt udělat, hledal 7 hodin na internetu font, kterým titulky psal. Zbytečně.), odstraněny obrazové vady, způsobené ve střižně, některé scény jsou přehozeny a několik málo krátkých záběrů je přidáno. CD ihned putuje k Sokimu, aby se mohlo konečně objevit i na netu ke stažení.

Pár slov závěrem
Co dodat? Snad jen, že tento deník nepostihuje zdaleka veškerou práci, která byla filmu a jeho přípravě věnována a ani se o to nesnaží. Nezachycuje hodiny, které jsme týden co týden věnovali shánění materiálu, zařizováním formalit, nebo sezením u mejlové korespondence a především nezaznamenává čas a úsilí, které podobným záležitostem věnovali i naši kamarádi, kteří nám externě a nezištně pomáhali i přesto, že s přípravou filmu neměli nic společného. Budiž jim za to náš dík a nezkonalá vděčnost. Slušelo by se také říct, že předchozí řádky jsou všechno, jen ne objektivní, protože jsou dílem nevyzpytatelného individua, který to vše psal s vidinou na Pulitzerovu cenu a pomíjivou slávu…
Jak říkalo prasátko: Aaaaaa to je konec!