Koruny stromů

Daurnik pozoroval stopy a takřka se neubránil obdivu. Jeho kořist dokázala mást opravdu více než výborně. Přestával věřit knězi, který si jej najal, že je docela dobrá. Musela být mnohem schopnější. Už tři dny ji on a jeho dva společníci naháněli, aniž by se jim podařilo dostat se na dostřel luku. Nyní když zmizela v hustém lese, si asi myslela, že jim unikne. Těm dvěma hlupákům možná ano, pomyslel si, ale jemu ne. Byl nájemným lovcem už takřka patnáct let. O stopování věděl snad všechno. Uměl být trpělivý, bylo-li to třeba, stejně tak jako jednat rychle a překvapit kořist, dostal-li k tomu příležitost. Šel dál po stopě, občas se zastavil a naslouchal okolním zvukům. Po nějaké chvíli se stopy z ničeho nic ztratily. Jako by se vypařila. Prohlížel si koruny stromů, ale všechny větve mu přišli příliš vysoko na to, aby tam dokázala vyskočit. Snad jen jedna byla dost nízko nad zemí, ale i tak by musela něco použít. Lano s kotvou, nebo něco podobného přece u sebe nemohla mít. Znovu se podíval na zem, pokrytou listím okolo rostoucích stromů. Ani ne půl metru od něj v něm byl jakýsi zvláštní širší a nepříliš dlouhý žlábek, jako by způsobený silnějším poryvem větru. Chvíli nad tím uvažoval, než mu to došlo. Musela použít svůj plášť, vyskočit a během skoku jej zaháknout za tu nejbližší větev. Nikdy jej podobný trik nenapadl a musel být poměrně náročný na koordinaci pohybů. Alespoň se dnes naučil něco nového, pomyslel si. Takže holka se někde prohání po korunách stromů a předpokládá, že mu uteče. To tak. Potom ho ale napadlo něco nového. Co když neutekla. Vyděšeně se otočil. Něco se zalesklo v koruně stromu dvacet metrů od něj. Šíp letící přímo do oka bylo to poslední co v životě viděl.
Pro Boldara byl tohle první lov. Lidi zabíjel, ale nikdy je nemusel honit. Příroda ho obdařila velkým a silným tělem, čehož uměl náležitě využít. Ať zavítal kam zavítal, vždy měl problémy s místní pořádkovou službou. Asi se jim nelíbilo, že se rád rve a na živobytí si nevydělává prací, ale bitím lidí, jež následně okrade. Brzy visel jeho portrét na úřadech a půda pod jeho nohama začínala být nepříjemně horká. Potřeboval zmizet a to co nejdál. Třeba do Minkoru, města na severním okraji Lesa padajících stínů. Tam ho nikdo nezná. Jenže na to zase potřeboval prachy, spoustu prachů a proto přijal nabídku kněze té scvrklé ohavné bohyně, na lov nějaké hraničářky. Už záloha nebyla malá a až přinese její hlavu dostane ještě třikrát tolik. Teda pokud to bude on kdo ji pošle do věčných lovišť. Musí ji najít dřív než jeho rádoby společníci. Asi čtyřicátník, který na něj hleděl jako na mrvu na botách, protože on byl velký lovec lidí z povolání a přibližně šedesátiletý stařík, který byl prý proslaveným lovcem, ale pouze zvěře. Rváč nechápal, co na takovéhle výpravě dělá. Navíc zabít ženskou to chtělo mít morální práh hodně nízko a na to děda nevypadal. Nad jeho hlavou náhle cosi zašustilo, bez zaváhání pozvedl kuši a vystřelil. Vylekaná veverka přeskočila šipku zarytou do stromu a pádila dál. Boldar zaklel, znovu natáhnul tětivu a založil další šipku. Periferním viděním zahlédl v korunách stromů pohyb. Instinktivně padl k zemi a tak se místo do břicha šíp zarazil do levého ramene. Díky kožené kazajce nešel ta hluboko, ale míření kuší bylo vyloučeno. Pustil ji tedy a jediným napůl skokem, napůl pádem se dostal za strom, který teď zakrýval střelkyni výhled. Zlomil si šíp uvízlý v jeho mohutném deltovém svalu a snažil se přijít na to co dál. Myšlení nikdy nebylo jeho silnou stránkou. Věděl kde přibližně je a vsadil všechno na jednu kartu. Pravou rukou popadl velký oblý kámen ležící vedle něj. Rychle vstal a celou silou nezraněné paže mrštil balvanem mezi větve stromů. Viděl jak se něco pohybuje, stejně tak jako viděl, jak ze stromu spadl zvláštní luk. Prozkoumání zbraně se rozhodl nechat na vhodnější dobu. Hned potom co odstraní jeho majitelku. Chvilinku poté dopadl vedle luku i toulec plný šípů. Rozložitý rváč si protáhnul zápěstí. Byl si jist, že teď už mu neuteče. Vytipoval pár stromů na nichž by mohla jeho holubička být a jal se je důkladně prohlédnout. Našel ji až na tom posledním. Z ničeho nic před ním visela hlavou dolů, zaháknutá nohama za větev. Pravou rukou v níž držela nůž mu zaútočila na obličej. Boldar ustoupil, ale přesto se nevyhnul rozříznutému nosu. Hraničářka nůž pustila, obratně se chytla další větve ve stejné úrovni jako byla ta na níž visela. Odrazila se nohama a oběma patami zasáhla velký oválný obličej. Bitkař zakolísal, žena oblečená celá v zeleném lehce dopadla na zem a začal utíkat pryč. Boldar se vrhnul za ní, nevnímaje bolest. Byl alespoň o dvě hlavy vyšší a adekvátně k tomu měl i delší nohy. Když už byl na dosah, udělala hraničářka náhle kotoul v bok. Po pár metrech se mu podařilo zastavit. Otočil se, jen aby spatřil mladou ženu se sklíčky na očích mířící na něj lukem, který před chvílí upustila, když se vyhýbala vrženému kameni. Příliš pozdě poznal kam vlastně běžela. Šíp přímo v srdci ukončil případný další boj.
Gamling seděl na zemi a přemítal. Styděl se za sebe, jako nikdy za celý svůj dlouhý život. Nikdy nezabil člověka a vždy se mu zabíjení hnusilo, ale nechtěl zemřít tak, jak mu to kněží Inaky předpovídali. Ta nemoc se zdála být zhoubnou a děsivou. A právě pouze Inačini kněží na ni prý znali lék. Proto zaprodal svoji duši a slíbil zabít nějakou mladou hraničářku na její cestě do města. Tak teď seděl v úkrytu mezi mladými stromky a trpělivě čekal, jestli se to děvče neobjeví. Stejně nevěřil tomu, že ji dokáže zastřelit, přestože v rukou držel natažený luk se založeným šípem. Znovu se na svůj starý spolehlivý luk zadíval a přemýšlel, jestli z něj opravdu dokáže udělat smrtící zbraň. Znenadání mu jej cosi vyrazilo z rukou a vedle něj se zabodnutý v zemi objevil šíp s hnědozeleným opeřením. Pochopil, že prohrál a byl za to rád. Další hraničářčin šíp ukončí jeho trápení. Vstal, vyšel ze své nedokonalé skrýše a čekal ten poslední šíp. Skoro se na něj těšil. Místo něj seskočila z jednoho ze stromů mladá dívka, celá oděná v tmavě zeleném oblečení. V levé ruce svírala luk, v pravé šíp. Kaštanové vlasy jí splývaly na ramena a jak se blížila ke Gamlingovi lehce se vlnily. Na očích měla jakási zvláštní skla, která jí ale nijak neubírala na kráse.
„A teď mi prosím starý muži pověz, co tohle mělo znamenat?“

„Nevěř tomu, žádná nemoc není nevyléčitelná. O tom vím své.“
Ukončila Iandži jejich rozhovor.
„Vrať se domů a najdi si lepší doktory. Požádám jednoho přítele, aby tě navštívil, ten vždycky ví co a jak.“
„Děkuji ti vzácná paní. Nebudu tě už zdržovat. Jistě spěcháš za nějakým mladým, krásným mužem, jehož tělo je pevné a šat hýří těmi nejkrásnějšími barvami. A místo toho ztrácíš čas se starcem.“ prohodil Gamling mírně žertovně.
„To ne, je mnohem starší než ty, příliš krásný mi nepřijde, atlet to rozhodně není, nosí pořád jenom bílou, ale musím uznat, že jisté kouzlo v sobě rozhodně má.“
Poprvé za poslední měsíc se Iandži zasmála opravdu od srdce a její hlas se nesl korunami stromů dál a dál.