Nikdo není v bezpečí

Vlevo jsem periferně zachytil pohyb. Ještě v pokleku jsem se rozehnal a zastavil tak dalšího útočníka v rozumné vzdálenosti. Tesák a dýka, páska přes oko, zařval a vrhl se po mě. Nemohl jsem ustoupit s Tomem za zády. Zablokoval jsem čepel jednookého a kopl jej do rozkroku. Klesl na kolena. Než jsem mu rozťal lebku, bodl mě dýkou do stehna. Vytrhl jsem si čepel z rány a otočil se po zbytku útočníků. Jantar se s jedním válel na zemi. Tanid bojovala s nějakým skrčkem. Nienna s Wakki tísnily na první pohled obratného šermíře s dvěma meči. Tomík právě dorazil svého protivníka a podíval se na mě. Jako na povel jsme se oba otočili ke dveřím. Tři stvůry se pomalu šinuly směrem k nám. Nelidský výkřik mě srazil na kolena. V hlavě mi hučelo a téměř jsem neviděl. Cosi jasně zazářilo. Tak jasně, že jsem to spatřil i přes šedou mlhu před očima. Chvíli jsem nechápal, co se děje. Jako z dálky zaznělo několik výbuchů. Pak další záblesk. Pochopil jsem. Objevily se Evča a Barča, mágyně, které byly se mnou při výpravě do Jižního hvozdu. Když jsem se dozvěděl o tomhle dostaveníčku, poslal jsem jim zprávu. Měly to tu tajně obhlédnout, než přijedeme.
Vypadalo to, že je po boji. Pomalu se mi rozjasňoval zrak. Pokusil jsem se postavit. Něčí malá ruka mi pomohla. Rozeznal jsem Nienninu tvář. Třeštila mi hlava a pálila rána na noze.
Rozhlédl jsem se. Nienna pomáhala vstát Tomíkovi, Barča s Evčou se skláněli nad Jantarem. Wakki se opírala o poslední stůl, který byl ještě v celku. Tanid stála kousek od ní a sledovala špičky svých bot. Nikdo z mužů v černém nebyl na nohou. Tři podivné bytosti se asi vypařily i se vším, co bylo kolem nich. O tom kde stály, svědčila jen spálená podlaha.
„Dík holky, rád vás vidím,“ řekl jsem našim spasitelkám. „Co je Jantarovi?“
Bára vzhlédla a začala vysvětlovat: „To jeden z těch tří. Byly to myšlenkové bytosti.“
Můj tázavý pohled zřejmě jasně naznačil, že tahle odpověď mi nestačí. „Magie. Použili na vás jistý magický útok, víš. Jantara to zasáhlo nejvíc.“
„Chápu. Mohly byste se pak podívat i na nás. Aspoň já to potřebuju.“
„Co se ti stalo?“ zpozorněl Tomík. „Možná to svedu.“
„Jeden bastard mi do nohy zabodl nůž,“ prohodil jsem jako by nic a začal jsem se belhat ke stolu. Posadil jsem se a ukázal ránu Tomíkovi.
Po chvíli byla noha skoro jako nová, pořád trochu bolela, ale bylo to lepší.
„Dík za tu nohu, i za pomoc.“ Tomík jen pokynul hlavou a usmál se. Jantar už byl jakž takž v pořádku. Ostatní utržili jen škrábance. Do řeči nebylo nikomu, někdo se nás pokusil zabít a možná se to stane znovu.
„Může mi někdo říct, co byli zač?“ položila Nienna otázku, kterou měli asi na jazyku všichni a dívala se na Tanid.
„Jestli máš na mysli ty, co šli po tobě myslím…“ nedokončila Tanid odpověď a začala se procházet spouští, která zbyla z útulné hospůdky. „Tenhle, tenhle byl mezi nimi,“ ukázala na chlapa ležícího bezvládně na zemi. Popošel jsem k němu. Byl to vousáč kterého bodl Tom. Jako jediný nebyl v černém. Ještě žil, těžce dýchal a zděšeně se díval střídavě na mě a na Tanid. Věděl jsem, co musím udělat. Nechtělo se mi do toho, ale nebyl čas na soucit.
„Kdo jste a o co vám jde? Mluv a rychle nebo ti umírání prodloužím a znepříjemním tak, že si budeš přát, aby tě dostal do rukou Khar a ne já.“ Zavrčel jsem na něj a kopl jsem ho do břicha kousek od krvavého kola na jeho kabátci. Chlap zakvílel a skroutil se v bolestech. Tanid se ode mě se znechucením odvrátila. Na ostatní jsem se radši nedíval. Sklonil jsem se k němu, chytil ho pod krkem „Mluv, nebo budeš litovat,“ řval jsem mu do obličeje a doufal jsem, že ho nebudu muset týrat moc dlouho. Slabým, chraplavým hlasem se rozpovídal a mě se ulevilo.
„Jeden muž nám povídal, že je tady, tady v hostinci nějaká poběhlice, co zneuctila chrám. Chtěli jsme ji potrestat. Jak jsme vyrazili, potkali jsme partu…asi dvacet chlapů, že prý mají stejný cíl jako my, ale, že ta ženská není sama, tak aby jsme se dali do hromady. Moc se…“ Už se na mě jen zděšeně díval a cosi chroptěl.
„Mluv sakra.“ Zatřásl jsem s ním, ale marně, už jenom sténal, možná mě ani nevnímal. Vytáhl jsem nůž a podřízl mu hrdlo. Aspoň už nemusel trpět. Všichni ostatní byli mrtví.
Přešel jsem kolem svých zaražených přátel k výčepnímu pultu a po chvíli hledání jsem našel, co jsem hledal. Láhev s hnědou břečkou - Skřetí lok, nejsilnější kořalka co se dá v okolí sehnat. Po pořádném hltu jsem se otočil ke svým společníkům. Ani jsem si nevšiml, že se ke mně zatím přiblížil Tomík. Dal mi facku a vyrazil mi láhev z ruky.
„Chápu, žes to musel udělat, bylo to třeba, ale nezačínej zase s chlastem, když ne kvůli nám, tak alespoň kvůli ní.“ Měl pravdu, ožralý nikomu nepomůžu.
„Dík, znovu dík,“ šeptl jsem a poplácal ho po rameni. „Omlouvám se, ale nešlo to jinak.“ Podíval jsem se na ostatní. Vypadalo to, že mě chápou.
„ Takže teď víme, že nás chce zabít i někdo jiný než pár chlápků, které jsem si znepřátelila já. Kdo co víte?“ Všichni mlčeli. Do tíživého ticha se ozvala rána u vchodu, všichni pozvedli zbraně, oči upřené ke dveřím, kterými vzápětí proletěla drobná postava dívky v černém. Krátký pohled stačil, abychom poznali, že jde o Olgu. Další známá z loňska. Z vlasů a oblečení jí kapala voda, v ruce držela krátký tesák.
„Rychle. Není čas. Pojďte za mnou. Musíte pomoci. Bojujeme proti přesile kousek odsud.“
Rozhlédl jsem se kolem „Jdeme!“ křikl jsem a pro příklad ostatním jsem se sehnul pro řemdih, který mi ležel u nohou.
Vyběhli jsem za Olgou ven. Bouře stále zuřila plnou silou. Běželi jsme blátivou cestou směrem k Athoru. Po chvíli jsme uslyšeli dobře známe zvuky boje. A vzápětí se nám naskytl pohled na - těžko najít slovo - snad popravu.
Asi dvacet mužů obklopovalo pět bojovníků s černými šátky na hlavách, kteří se ale nemínili vzdát. Zařval jsem a pustil jsem se do zad nic netušícím mužům. Ozubená koule řemdihu drtila vše co se jí postavilo do cesty. Čepel meče se zbarvila krví. Neuvěřitelně rychlá Olga se činila tesákem nalevo. Tomík s Jantarem si klestili cestu vedle mě vpravo. Chlapík přede mnou padl s šípem v hrudi. Ohlédl jsem se a mrkl na Tanid, která vzala kdo ví kde luk. Několik mužů vzplálo jako by samo od sebe. Bára s Evčou se museli naučit pár nových triků.Wakki ani Niennu jsem nezpozoroval. Prodral jsem se až k obklíčeným. Ostatní protivníci se vydali na útěk. Několik jich ještě skolila Tanid a jednoho trefila Wakki nožem. Nikdo jsme neměli sílu je pronásledovat. Nikdo z mých společníků zraněn nebyl. Olga a její skupina však určitě vážně utrpěla.Mezi množstvím těl byli i jejich druhové. Minimálně dva jsem poznal podle černých šátků. U nohou jsem poznal muže, co seděl vedle nás v hostinci.
„Co se tady děje?“ zakřičel zlostně Tom. „Tohle přece není samo sebou.“
„Není,“ odpověděla Olga. „Paní Tien nás vyslala abychom vám pomohli. Dověděla se o velké skupině, která vás má napadnout.“
„Tu jsme vyřídili a tihle?“ zeptal jsem se.
„Patřili k sobě. Jak jsem viděla, v hostinci byli taky. Tihle měli zajistit, aby se nikdo nedostal ven živý. Hlídali cestu a okolní les. Narazili jsme na patnáct na cestě, další se objevili, když jsme začali bojovat. Mysleli jsme, že vás ještě nenašli,“ vysvětlila Olga.
„Ale to je nejmíň čtyřicet chlapů. Další musí být ještě na druhé straně. To je šílené, tolik lidí na nás pět. Někdo chce mít pořádnou jistotu, že nás dostane,“ pronesla nevěřícně Wakki jako by pro sebe.
„Kdyby jen chlapů, ale co ty bytosti?“ přidal se Tomík.
„A jak vůbec věděli kde nás najít?“ přisadila Evča.
„Ví Tien kdo je za tím vším?“ otázal jsem se za všechny.
„Tuší,“ špitla Olga a sklopila zrak.
„Blíží se temný rytíř, bytost ze stínového světa a není sám! Měli bychom zmizet!“ vykřikla Bára. „Cítím je!“ V očích se jí objevil strach. Byl jsem rád, že nevím tak dobře jako ona, jak strašné je to, co se sem blíží.
Obrátil jsem se na Olgu.
„Pojďte, ale rychle. Zavedu vás někam, kde bude klid.“

„Cože? Tarag zešílel?"
„Slyšíš, ne?" odpověděla mi Tanid. Ta holka ze mě asi má opravdu dojem primitivního zabijáka.
„Jak se to stalo?" přerušil začínající hádku Tomík. Právě když jsem se nadechoval, abych něco ostrého řekl.
„Nikdo pořádně neví. Sjednotil několik kmenů a vytáhl proti skřetům. Vypadalo to, že vyčistí celé hory. Pak se něco stalo a spojenectví se rozpadlo. Tarag prý běhá nahý po horách a vraždí na co přijde," řekla Olga a všichni se odmlčeli.
Díval jsem se do plamenů a přemítal nad vším co se v poslední době stalo.
Poté, co nás napadli neznámí útočníci, odvedla nás Olga a zbytek z její desetičlenné skupiny do divočiny na úpatí Khelegových hor. Museli jsme se ztratit pro případ, že po nás půjdou další. Téměř všechny z těch, co loni shromáždil Alwarin, se někdo pokusil zabít. Tien vyslala oddíl, aby nás varoval a pomohl nám. Dorazili pozdě a pět z nich zemřelo. Naštěstí to vypadalo, že jsou jedinými oběťmi v našich řadách. Z výpravy do Jižního hvozdu byli všichni v pořádku. Jak dlouho, ale mohlo držet štěstí při nás? Proslýchalo se, že něco postihlo i samotného Alwarina.
Do nočního ticha zaznívalo jen praskání ohně a zvuky lesa. Byli jsme na útěku, ale po dlouhé době jsem se cítil dobře. Tedy až na to, že mě ještě pobolívala noha. Sešel jsem se se starými přáteli a měl jsem konečně možnost být s Niennou. Pohladil jsem ji po vlasech a ona mi položila hlavu na rameno. Evča a Olga se na nás překvapeně podívaly. Někdy se snažím být natolik tvrdý, že se zdá nemožné, abych něco cítil. Tanid se udiveně dívala na Niennu. Asi nechápala, jak mě někdo může mít rád.
„Tak ho najdeme," přerušila Nienna ticho klidným hlasem a upoutala na sebe pohledy všech. „Taraga myslím."
„To nemyslíš vážně?" vyhrkla nevěřícně Bára.
„Na co to bude?" zeptala se Olga skepticky.
„Pokud mu lze pomoct, Alwarin to svede. Musel by se k němu ovšem dostat. Nebo," Nienna se usmála „se musí Tarag dostat k němu."
„To je pravda, ale dyť ho sotva najdem?" prohodil Jantar.
„Nezapomínej. Jsme hraničáři!" zazářila tvář na mém rameni a já ji objal.
„Zítra brzo vyrážíme, tak jděte spát. Beru si první hlídku," dodal jsem, když už nikdo nic nenamítal. Nepochyboval jsem, že poslechnou, většina byla loni na výpravě proti Drikovi. V družině vyslané paní Tien byl krom Olgy i Déťa. Byl jsem zvědavý, co se z toho všeho vyvine. Strašně zvědavý.

Tarag

Dva dny jsme byli v horách. Kousek výš už začínalo pásmo věčného sněhu. Několikrát jsme slyšeli o nahém běsu lačnícím po krvi. Nechápal jsem, jak by tady mohl někdo nahý přežít. Zabalený do pláště a navlečený do všeho oblečení, jsem se třásl zimou. K večeru jme narazili na karavanu s kořením. Řekli nám, že je přepadl nějaký chlap asi den cesty odsud. Ujížděli pryč jak rychle to šlo a nechali žoldáky najaté na ochranu, aby se s ním vypořádali. Bylo to deset chlapů a ani jeden se nevrátil.
Třetí den jsme narazili na stopy. Otisky bosých nohou ve sněhu, mohly znamenat jen jediné...
Čtvrtého dne jsme spatřili postavu. Někdo stoupal kus před námi na hřeben.
„Taragu, přicházíme v míru. Chceme s tebou mluvit,“ zavolal jsem co nejhlasitěji.Ozvěna dlouho lámala můj výkřik do ztracena.