Soumrak starých bohů

Dveře hostince se prudce otevřely, plamínky loučí se otřásly v nenadálém poryvu větru. Většina návštěvníků se nenechala rušit ve své, ať už jakékoliv činnosti. Dnes se sem uchýlilo více hostů než obvykle, protože pršelo. Prudký déšť padal k zemi, déšť, který dokázal člověka promočit skrz na skrz během několika mála okamžiků.
Tmu noci pročísl blesk a ozářil tak postavy stojící u dveří. Vítr hučel a pokoušel se hrát si s plášti neznámých příchozích, byly ale příliš těžké nasáklým deštěm. Na jejich kápě dopadaly proudy vody a stahovaly je tak ještě více do jejich tváří.
Ze tmy noci vystoupila postava. Vysoký muž pozvedl hlavu a prohlížel si osazenstvo hostince. Z kousku jeho obličeje, který takto odhalil, bylo jasné, že se jedná o tvrdého muže. Ostře řezanou bradu zdobila výrazná jizva a tvář byla pokryta strništěm. Když se jeho zrak obrátil na mě, pousmál se a pokynul mužům, stojícím v temnotě za ním.
Skupina čtyř mužů procházela lokálem přímo ke mně. Většina hostů ztichla a se zájmem očekávala, co se bude dít. Chtěli vidět zajímavé divadlo. Během několika dní, v tomto hostinci, jsem si udělala tvrdé jméno. Několik místních si se mnou chtělo užít, ale velmi rychle a velmi názorně jsem se jich zbavila. Teď se atmosféra v krčmě dala krájet, Ticho bylo hmatatelné.
Vstala jsem vstříc přicházející skupině a usmála se. Vůdce si shrnul kápi a s ním ostatní tři muži. Chyba lávky, jeden z nich byl žena. Oni se na mě také usmáli.
„Nienno“ oslovil mě Mamut. Konečně byli tady, jak to tak vypadalo, měli za sebou náročnou cestu. Posadili jsme se ke stolu, a objednala jsem dva džbány svařeného vína. Prohlížela jsem si je jednoho po druhém, každého život na Dálavách změnil.
„Wakki, Jantare, Tome…Mamute. Počasí nám poslední dobou moc nepřeje. Několik posledních dní jsem strávila v téhle krčmě a přestává mě to tady samotnou bavit. Jsem ráda, že jste tady. Je to dost dlouho, co jsme se viděli naposledy. Tak co teď vlastně všichni děláte?“ Má slova byla přerušena džbány horkého nápoje. Bojovníci jej přijali s povděkem.
„Mimochodem, podařilo se mi pro vás zajistit jeden volný pokoj. Postele jsou poměrně měkké, alespoň si užijete trochu pohodlí.“ Všichni viditelně pookřáli, jejich život není z nejpohodlnějších. Rozhovor pokračoval v podobném duchu. Bavili jsme se o tom, co jsme dělali celý ten rok od porážky Drika. Znova jsem byla ujištěna , že boje na Dálavách jsou tvrdé. Hordy skřetů se nechtějí vzdát a stále napadají hraniční hlásky i blízké znovu obydlené vesnice. Bylo mi jasné, že to není jednoduché a život v neustálém nebezpečí kvůli bezpečí druhých není ideální, ale oni plnili své role se ctí.
Já jsem jim na oplátku vyprávěla o práci s Iandži. Den poté, kdy jsme porazili Drika, jsem se následkem silné magie zhroutila a několik dní a nocí jsem proležela v horečkách. Od jedné čarodějnické učednice jsem se dozvěděla, že pokud někdo použije tak silné kouzlo, jako je uvrhnutí něčí duše do podsvětí, měl by zemřít. Je tady jeden důvod, proč mi to tolik neublížilo. Obřad jsem nevedla přesně tak, jak měl být. Ale výsledek by to nemělo nějak ovlivňovat… nicméně, uzdravila jsem se ze své slabosti a pomáhala jsem, společně s Markem, Iandži, při dobíjení Drikových pohůnků a napravování škod, které způsobili.
Víno ve džbánech pomalu docházelo, bouře venku se mezitím uklidnila. Hospodský hluk zase na chvíli utichl, když se otevřely dveře. V nich se tentokrát objevila menší postava. Tahle se po hostinci nerozhlížela, ale hned vstoupila. Vešla do světla loučí a shrnula si kápi. Byla to žena, kulatý obličej měla orámovaný vlasy barvy slámy a tajemně se usmívala. Poznala jsem ji a ona určitě poznala mě, ale ani jedna jsme to nedaly najevo. Zašla k výčepnímu pultu a domlouvala se na něčem s hostinským. Pak si sedla k jednomu stolu obsazenému místními a hlasitě se jich zeptala, jestli by chtěli slyšet nějakou píseň. Bardové jsou vzácní hosté, a tak si ani ti, jejichž uším hudba nelahodí, nedovolili protestovat. Začala tedy zpívat. Jímavou píseň střídala píseň veselá, písničky zamilované střídaly balady. Každý si v nich našel, co mu bylo blízké. Po jedné veselejší skladbě mírně zastřeným hlasem prozpěvovala složitou melodii beze slov. Pak se dala do zpěvu:
Před začátkem věků začla krásná píseň znít,
V ní byla slova o tom, jak Tara bude žít.
Tu melodii zpíval si i sám odvěký Čas
a ona zní tu stále a zůstává i v nás.
Ach ne. Ne tuhle píseň. Bardka zpívala o tom, co se stalo na jaře minulého roku. Píseň byla krásná, ale její slova neuvěřitelně zveličovala. Z nás všech se stali velcí „hrdinové“.Zpívala, jako bychom byli dokonalí, čestní, krásní a silní. Bylo by hezké, kdyby sloku, kde nás popisuje vynechala, ale pochybuji o tom. Píseň přeháněla, ale mezi lidmi byla oblíbená, takže se zpívala a dál měnila svou tvář. Hrdinství a jasná vítězství jsou oblíbená, pravda s tím nemusí mít moc společného. Z Mamuta se tak stal bojovník bez bázně a hany, který, ač sám téměř smrtelně raněn, bojoval dál a dovedl malou armádu lidí k vítězství. Jak zněla další slova, umně zapletená do složité melodie, lidé se otáčeli na nás a ujišťovali se v tom, že ti „rekové“ jsme my.
Hudba dozněla a žena sklonila hlavu, ještě chvíli nebyla schopna mluvit ani dělat cokoliv jiného. Síla hudby, kterou stvořila, ji ovládla. Když se uklidnila, jednoduše vstala a sklonila hlavu. Všichni zvedli číše ku cti této nadané bardce, a ona, na znamení díků, sklopila zrak. Vydala se pak směrem k nám.
„Můžu si přisednout?“ vstala jsem a objala tu zpropadenou bardku.
„Tanid, co tady děláš? Teda, jsem samozřejmě ráda, že jsi tady, ale tak nějak tuším, že to není náhoda.“posadili jsme se a Tanid si objednala
„Není to úplně náhoda, to je pravda. Náhoda je, že jsem se dostala do Sintaru. Tam jsem se stala svědkem zajímavé věci. Když jsem byla na tržišti, zaujal mě hlouček lidí, který vyšel z bývalého chrámu. Byli to noví „kněží“. Ve svém středu měli někoho, koho jsem zprvu neviděla, ale musel říkat něco důležitého, protože jej s velkou pozorností poslouchali. Posléze všichni jen přikývli a vydali se někam pryč. Uviděla jsem jejich skrytého velitele, a byla jsem překvapená, že to není jeden z kněží. Byl to takový zarostlý vesničan, na hlavě měl koženou čelenku a na oku velkou fialovou modřinu…“
„Ale ne“
„Ale ne? Nienno, ty už víš o koho jde, že? Zjistila jsem, že to je nějaký člověk odsud. Nevím, co jsi mu udělala, ale moc nadšený z toho nebyl, přesněji řečeno, byl hodně naštvaný. No, zkráceně, poštval na tebe bandu fanatiků, s informacemi o tobě. Jsou mezi nimi věci, které jsem o tobě vůbec netušila. Třeba to, žes veřejně hanobila zdejší chrám, či co…Už nějakou dobu jsou někteří lidé těmhle trnem v oku, a ty jsi mezi nimi, to dobře víš. Teď mají záminku, aby tě dostali, a míří sem.“
„Proč jsi to neřekla hned jak si sem přišla?“proud Tanidiných slov přerušila až Mamutova strohá otázka. Mimochodem velmi trefná.Teď jsme byli všichni zvědaví, co z ní vyleze.
„Nebojte se, zařídila jsem jim po cestě malé překvapení. Nedostanou se sem dřív než zítra k poledni.“ no dobře, vše odpuštěno. Teď jsme sice neměli moc času, ale i tak jsem musela svým přátelům říct, čím jsem byla pověřena.
„Tohle souvisí s tím, proč jsem se s vámi chtěla sejít. Dostala jsem za úkol vás kontaktovat, kvůli tomu co se děje. Staré chrámy jsou vypalovány a staří bohové jsou nahrazováni novými…“Tomík zavrtěl hlavou.
„Nienno, my víme, co se děje. Sice nejsme v centru dění, ale i tak víme o těchhle podivnostech. Určitě se nám to nelíbí, ale máme jiné starosti. My pořád uznáváme své bohy, a nemíníme to měnit.“
„Bohužel to není tak jednoduché, nemůžeme jen přihlížet tomu jak narušují rovnováhu Asterionu. Přece nemůžeme tolerovat vypalování chrámů a vraždění kněží?“ Tentokrát zareagoval Jantar.
„Co se stalo s Aurionovým chrámem. Nevíš něco o něm?“
„Ne nevím, ale o tohle právě jde. Někteří z nás tam mají své přátele, nebo příbuzné. Tohle musí být zastaveno. Vím o lidech, kteří raději utekli do hor, než aby přímo čelili těmhle problémům. Těm musíme pomoct. Musíme zasáhnout proti samotné příčině. A navíc, vy víte, co se stalo loni.“ podívala jsem se na Mamuta.
„Loni se toho stalo kapánek víc.“
„Myslím tím průběh samotného obřadu.“
„Nienno, tvrdila jsi přece, že by to nemělo mít na samotný výsledek vliv, nebo ne?“ Wakki mě pozorně sledovala. Očividně ode mě očekávala jasnou odpověď, tu, kterou jsem ji bohužel nemohla dát.
„No, prostě to vypadá tak, že s tím, co se děje, má Drik něco společného. To samo je dostatečný důkaz toho, že to, co se děje není dobré.“ to, co se stalo loni, mě dodnes trápí. Nikde nemám jistotu, že obřad fungoval a jestli ne, tak to je jedině moje vina. Jestli se Drik vrátí, může mi to kdokoliv vyčítat a bude mít pravdu.
„Takže, ty po nás chceš, abychom se stali hrdiny,“ probodl mě pohledem, pod kterým jsem se musela přikrčit „nějakých dalších pitomých balad?“ probodl pohledem Tanid. Ta ale reagovala úplně jinak.
„No dovol? Co se ti na mých baladách nelíbí? A k tomu, co se řeší, kdo myslíš, že asi tak Asterion zachrání, hm? Tihle povaleči kolem? Ne. Vím jenom o pár lidech, kteří něco dokážou a vy jste mezi nimi. A abychom tady jen tak neseděli, myslím, že máme hosty…“ poslední slova už ale řekla pěti bojovníkům s tasenými zbraněmi, připravenými na všechno.