Gor (Rytíř)

Bůh soubojů a bitev, muž vždy odhodlaně stojící na straně cti, neporažený patron bojovníků, válečník, jehož nejsilnější zbraní není ostří meče, ale klid mysli a touha jít dál zakořeněná v srdci. To je Gor, bůh doprovázející muže odnepaměti do bitev. Postavou není nijak výjimečný, šlachovitý bojovník s úzkými boky a tváří mladíka, ostře řezanými rysy, sveřepými rty a mečem ve staré odřené pochvě. Z jeho pohybu číší síla i nedbalá elegance šelmy, kroky jsou pevné a odhodlané. Avšak cosi nadlidského prozrazují až jeho blankytně modré oči. Jsou chladné jako led a přece hoří vnitřním ohněm, zrcadlí se v nich obrazy bitev, jež zatím neproběhly, prozrazující bojovníka tak výjimečného, že si jej sám Stvořitel vybral jako patrona boje.

Modlitby ke Gorovi naplňují pole bitev v okamžiku před zazněním válečných rohů, stovky mužů tisknou malý amulet ve tvaru meče ve zpocených dlaních a prosí Rytíře o jeho sílu a dovednosti. A nejen to, každý, kdo se právě chystá pokoušet štěstěnu v duelu nebo ho čeká rytířský turnaj, obrací svoji pozornost ke Gorovi a žádá si jeho přízeň. Kromě toho je i symbolem rytířství, stejně jako dovede být strašným a nelítostným nepřítelem, může se stát čestným a věrným přítelem a nade vše si cení rovného slova. Ztělesňuje onen mystický, takřka nedosažitelný mužský ideál.

Podle těchto aspektů jeho osobnosti se také rekrutují přívrženci - kněží jsou příslušníci nejrůznějších vojenských škol, rytířských řádů a jiných svébytných vojenských organizací. Tito vyznavači se nepoznají podle mnišského roucha nebo pokorného pohledu skloněného k zemi, jsou vojáci tělem i duší, jejich oděvem je zbroj a postoj mají rovný a hrdý. Avšak několikrát za rok, při výjimečných obřadech a ceremoniích, si všichni příslušníci Gorova řádu oblékají roucho v Rytířových barvách - rudé, barvě krve, a stříbrné, barvě chladné oceli. Jediné rozdělení jeho vyznavačů je určeno jejich zralostí - první, početnější skupinu, tvoří mladí, stále aktivní válečníci, a druhou ti starší a zkušenější, kteří již odcházejí stranou od světského života a pokračují v Gorových klášterech jako učitelé a trenéři, přitom však stále nezapomínají ani na svoji vlastní cestu. Touha jít dál, zdokonalit se je společná všem jeho stoupencům, bez ohledu na stáří či postavení. Mezi jejich neobvyklé dovednosti patří neuvěřitelné sebeovládání a kontrola svého těla, dokáží v okamžiku zbystřit smysly, regulovat vylučování adrenalinu nebo urychlit své reflexy. Se svým mečem se každý Gorův vyznavač zžil již natolik, že pro něj není pouhou zbraní, ale částí sama sebe, prodlouženou rukou plnou nečekaných překvapení.

Církevní budovy lze rozdělit do dvou kategorií - mohutné kamenné pevnosti stojící v divokých pohraničních oblastech (což s postupujícím rozmachem civilizace není zcela pravda) a městské chrámy, oběma typům je však společná zázračná nedobytnost, způsobená spíše než mohutností hradeb odhodlanými a zkušenými obránci.

Smyslem náboženství a hlavní hnací silou jeho věřících je cesta ke svému bohu - touha přiblížit se mu v jeho neporazitelnosti, síle ducha a dokonalosti sebeovládání. To je to, co pobízí tisíce vojáků, žoldnéřů, dobrovolníků, zverbovanců a rytířů v jejich snaze stoupat vzhůru, a podle legend o jeho stoupencích, zmiňovaných městskými kronikami i potulnými bardy, víra v boha Rytíře nezůstane nevyslyšena.