Velká reportáž z Asterionu 2

Pojďte a poslyšte příběh o dobrodružstvích Asterionských. O konečném pádu Drika Oranžového, získání jedné ze třiceti posvátných desek s proroctvím pouštních elfů, nalezení Ária tumap a především o zajetí temné bohyně Gwi.

„Když jsem se v patnácti rozhodoval, jakého boha si vyberu, Mauril pro mě byla jasná volba.“

Den první
Když hrstka odvážných (rozuměj něco kolem 70) konečně dorazila na místo, kde měla jejich pouť za hrdinskými skutky začít, bylo třeba ještě vykonat několik věcí. Dobrodruhové se předně koukli po městě a poptali se, zda by snad nebyla nějaká prácička pro statečné lidi (prostě se zapsali do prezenčky a takový ty věci co se na začátku každé akce dělají). Všichni se také zastavili v místní kovárně, kde si nechali překontrolovat kvalitu svých zbraní (spíš to jak dobře je zajištěna jejich bezpečnost a to že se nám hráči navzájem neumlátí hned při první hře). Oba kováři testovali zbraně přímo na sobě a nedělalo jim problém určit ty, jež byly nevhodné pro tvrdé boje. I když, co si budeme nalhávat, občas se ozval nějaký ten jekot oznamující, že tato zbraň opravdu není z nejlepších a že to poznalo i tělo některého z kovářů. Před prvním svěřeným úkolem se zformovaly družinky vyznávající jednoho z devíti asterionských bohů (zbylých osm tak holt utřelo) a jednotliví mladí hazardéři získali nějakou tu dovednost, jež je nadále provázela po celou dobu jejich putování a pomáhala jim, dle toho co vlastně uměli. Mimoto se během svých dobrodružství učili i další věci a získávali též zázraky od svého boha.

První úkol na který narazili byl poměrně jednoduchého zadání. Z mnoha svatostánků sedmnácti bohů byla ukradena řada posvátných relikvií. O tyto krádeže se postarala jediná skupinka lapků, jež sice byla z větší části pobita, ale předměty samotné nebyly nalezeny. Z místa, kde měli banditi svoji skrýš, se tak stalo jakési ožehavé území, kde nemohla žádná z církví otevřeně zasáhnout, aniž by při tom nerozhněvala církve ostatní. Devět z nich si tedy najaly skupinky lidí vyznávajících právě toho jejich boha. Těmi byli samozřejmě naši dobrodruzi, kteří tak brzy zjistili, že samotná oblast není zcela opuštěná, jak se původně předpokládalo. Předně se zde nacházel zbytek lapků, kteří se ještě jakž takž snažili přežít na území, které měli před nedávnem plně ve svých rukou. Proti nim vyrazila i drsná a nesmlouvavá lovkyně hlav, požadující jejich skalpy, ideálně v množství větším než malém. Do těchto tahanic byla zapletena i milenka již zesnulého šéfa loupežnické bandy, který jí daroval náhrdelník panenské bohyně Estel (jaký to výsměch). Naopak o boj se až tak moc nezajímali ostatní obyvatelé lesa. Vilný bard jež odkládal láhev s vínem a svůj strunný nástroj pouze pokud se blízko objevila nějaká ta spanilá děva, dobrotivý blázen se svým malým zvířátkem, jež bylo ve skutečnosti relikvií boha Bongira, poustevník hledající klid, když už konečně zmizela ta banda odporných lupičů i estelinka, dobrotivá kněžka bohyně Estel, jež zadarmo léčila raněné dobrodruhy a hledala relikvii svojí paní.
Družinky a jejich členové tak museli prokázat nejen svoje schopnosti bojové, ale též diplomatické, což se jim dařilo pouze se střídavými úspěchy. Například vyznavači Lamia (či Lamiuse?) se snažili ke spolupráci přemluvit takřka každého, včetně prohnilé milenky velitele lapků (chudák bůh spravedlnosti Lamius, musel zkousnout vícero takových činů, jež měli ke spravedlnosti na kilometry daleko) a nakonec se jim i podařilo pomocí lživého úskoku vyměnit se Siomenovci nepravou relikvii za pravou. Vyznavači Alcaril se naopak blýskli svojí prosťáčskou důvěřivostí, když zbaštili jednomu z lapků, že milenkou jejich šéfa byla ta zjizvená drsně vyhlížející žena. Ve skutečnosti se samozřejmě jednalo o lovkyni hlav, které nebylo po chuti napadení bandou chudáků a stejně tak se jí nechtělo ta ubohá stvoření zmasakrovat. Nakonec se ale díky zásahu estelinky vše poměrně vysvětlilo a alcarilovci nakonec našli i pravou milenku, získali náhrdelník náležející estelině církvi, ale místo aby jej vrátili dobrotivé kněžce, si jej ponechali. Obdobnou dávku taktu a vyjednavačských schopností osvědčil i jeden z následovníků boha slunce Auriona. Když se jeho družinka pokoušela nebohému bláznovi vysvětlit, že zvířátko mu prostě nepatří a že mu bude lépe jinde, neudržel nervy na uzdě a pokusil se je ukrást, což mělo za následek utržení nožičky ubohé živé relikvie. Nuž doufejme, že Bongir pomstí toto příkoří a na tohoto netrpělivého mučitele malých zvířátek pošle minimálně stádo divokých prasat. Také doufejme, že toto stádo bude silnější, než zbytek lupičské bandy, která ať dělala co dělala, prohrávala jeden souboj za druhým. A to i přesto, že ji její hromotluk, mimochodem také zbabělec snažící si zachránit kůži, neustále z uctivé vzdálenosti povzbuzoval, aby se nebáli, že je s nimi i tak. Stejně se chudák nakonec do boje dostal taky a pěkně to schytal.
Přes tyto i mnohé další události, jež se staly během hledání relikvií, se nakonec některým družinám přece jen podařilo najít nějaký ten posvátný předmět. Nejúspěšnějšími byli v tomto ohledu jasně vyznavači Tarfeina, kteří našli čtyři relikvie a mezi nimi i podvlíkačky, jež patřili právě k jejich bohu.

Z čikiho deníku:
Jakkoli mi to Hejky nechtěl věřit, roli vilného barda Jarodala jsem si nepřiřknul sám, ale byla mi přidělena. Pravdou ale je, že jsem moc neprotestoval. Za prvé to byla herecká výzva a, co si budeme nalhávat, role svůdníka pohledných dívek skýtá jistá potěšení a jen minimální šanci, že do vás bude někdo bušit kusem dřeva. Tato dvě kritéria pravděpodobně vyvolávala v Hejkalovi neskrývanou závist. Přesto musím říct, že jeho postava blázna, mazlícího se s imaginárním křečkem se mi taky líbila. Každou chvíli přiběhl a volal: „Zadrnkej, šašku, zadrnkej.... cink cink!“ Musím ještě pochválit děvčata v Tarfeinově družince – vybrala si správného boha. To není nějaká osobní ješitnost, ale pravdou je, že se k Jarodalovi chovali zdaleka nejpřítulněji a jako jediní pochopili, že masáž je občas mocnější než výhružky...:) .

No a potom se již konal pouze odchod na základnu a snad i dlouhý spánek (to zrovna ne, neb dobrodruzi holt mají neklidnou krev, takže řevu bylo hluboko do noci až až), o Killienových prstech zhoblovaných strunami do krve ani nemluvě.

Z čikiho deníku:
Tady není stegiho vyprávění úplně přesné, páč jsme se po večeři odebrali ještě do tělocvičny, kde jsme v takové rozšafné náladě začali rozdávat. Janča a Jarda dostali 1. stupeň Březového lístku, účastníci literární soutěže diplomy a podepsané fotky bohů. Pravda, první místo jsme přiřkli úplně jiné Lucce, než která inkriminovanou povídku psala, ale vzhledem k tomu, že ani jedna nebyla přítomná, nijak zvlášť to nevadilo. Rozdávaly se také první informace, zázraky a dovednosti a nemůžu opomenout avizovanou anketu O nejvíc nejlepšího boha, kterým se stal Faeron s Tarfeinem. To že by Čiki se Stegim při sčítání nějak manipulovali s výsledky, oba striktně odmítají:)
Poté už pro většinu zavládl neřízený chaos a pár vyvolených se zúčastnilo ještě noční přednášky o zákonitostech Vnějšího a Stínového světa od tří albirejských čarodějů. .

Den druhý
Netrvalo dlouho a již brzy se před našimi družinkami objevil nový náročný úkol. Zprostředkovatelem se stal, pro mnohé starý známý, hrbatý hraničář Tomík, který hledal pomoc pro jednoho svého přítele. Poté co si zjednal absolutní klid, neb tento Tomíkův přítel si na hluk příliš nepotrpí a nemá rád nedůstojné vystupování, konečně přišel samotný zadavatel úkolu. Pro mnohé byla jeho podoba překvapením. Nikdy neviděli bytost s černou pokožkou, bílými vlasy a špičatýma ušima – pouštního elfa. Právě tento ctihodný temný elf je požádal o získání jedné z třiceti kamenných desek, patřících jeho národu, skrývajících proroctví týkající se osudu celého Asterionu. Jako odměnu nabídl vyluštění tajemného nápisu na desce a jeho zveřejnění družince, které se podaří desku získat. Právě tato část Proroctví se totiž měla týkat rozkolu v božské sféře a napovědět, jakým směrem se bude budoucnost Sedmnácky ubírat. Sám elf ani jeho lid si nechtěl špinit s tímto úkolem ruce, neb deska se nacházela na území hlavního města hevrenů – Canthia. Pro elfy tak existovaly pouze dvě možnosti jak desku získat – přímý nájezd a hromady mrtvých hevrenů, nebo, pro ně ještě nepřijatelnější, účast na hrách v canthijských arénách a získání desky výhrou v soutěži. Zatímco během rozmluvy s pouštním elfem (no spíše než o rozmluvu se jednalo o monolog) panovala důstojná, mlčenlivá atmosféra, jakmile dobrodruzi dorazili do arény, dýchla na ně hravost a soutěživost hevrenů. Vrchní správce arény byl taky sympatický černovlasý chlapík a dokázal v družinkách rozproudit toho správného soutěživého ducha. Samotné klání probíhalo ve třech arénách. První měla prověřit fyzické možnosti soutěžících – během ní se tak mohli diváci pokochat ukázkami akrobacie, bojových umění, silových disciplín, (pseudo) tance nebo jogínských „zaplétaček“. Naopak druhá aréna s fyzickými dovednostmi nesouvisela ani za mák. Zde šlo především o zpívaný (rapovaný, skatovaný, beatboxový atd.) projev. No prostě nějaký ten hudební zážitek pro náročnější hevrení obecenstvo. Poslední aréna byla arénou boje a i zde se bylo na co dívat (a snad i co poslouchat). V tvrdých kláních muže proti muži (ženy proti ženě, ženy proti muži...) se do finálních kol dostalo sedm válečníků tvrdších než křemen (no určitě než mastek), aby nakonec čelilo sedmi šampiónům arény. Obludárium, jež nastoupilo, zaselo strach do nejednoho srdce a do pár snad i infarkt. Vedle sebe stanuly zrůdy z nejodpornějších, aby se utkali s nejlepšími bojovníky, mezi našimi dobrodruhy. Každý z hrdinných válečníků si navíc vybíral svého soupeře pouze podle jména, nevěda, co proti němu vyleze. Nakonec spolu bojovali Standa s troglodytím mládětem známým jako Miláček se ščaklem. Stain se postavil do cesty Lady Kutonošce (alias Krása Nesmírná) drsné trpasličí válečnici, která z něj opravdu málem udělala pouhou skvrnu v písku arény. Karel bojoval s Nevim Utrhnohem – divokým skřetem který kdysi sloužil jako osobní stráž Khara Démona. Junior se porval s barbarským kliďasem Dědou Mrázem jež třímal obří palcát (za takový by se nemusel stydět ani Jan Žižka z Trocnova, teda pokud by ho viděl). Mamut zjistil že štít se opravdu hodí, poté co vykryl pár ran obrovské palice trolla Melouna Kladivonoše. Své zbraně zkřížili též muži spoléhající na párové zbraně. Kukie se svými krátkými meči a Numejec jména tak dlouhého, že si je stěží pamatuje i on sám, s dvěma krátkými scimitary. Jakýmsi zlatým hřebem byl ale zřejmě poslední souboj v němž stanula Jana proti hevrenskému šampiónovi nezvyklého jména – Delfínek. Přestože se Delfínek zpočátku držel zkrátka, po dvou zásazích spanilé šermířky se rozohnil a svým kyjem máchl pořádnou silou. V tu chvíli ale Jana mírně poklesla v kolenou, zřejmě ve snaze o další záludný útok, a tak ji obrovitý kyj nezasáhnul do trupu, ale do hlavy. Poté už poklesla naprosto všude (no prostě se natáhla na zem jak úzká tak dlouhá – ona totiž moc široká není) a chvíli setrvala v blaženém stavu bezvědomí. I díky jejímu bojovému mistrovství tak v aréně zaslouženě zvítězili Tarfeinovci a získali kamennou desku s Proroctvím, ještě před tím, než ji troglodytí mládě upustilo na zem (ony totiž informace na ní obsažené opravdu mají svoji váhu), naštěstí mu na pomoc přispěchal Nevim Utrhnoh.

Z čikiho deníku:
Nedá mi to, abych se alespoň letmo nepozastavil nad nebojovými arénami. Z arény možností lidského těla jsem bohužel neviděl téměř nic, ale hlasová vystoupení jsem spoluhodnotil a tak se musím alespoň o dvou zmínit. Riki (3. místo) mi teda vyrazil dech. Písničku Rychlé šípy už jsem slyšel nesčetněkrát, ale v technoúpravě to byla tedy show. Kdo neslyšel, neuvěří.
O tom, že měla zvítězit Ifka (to drzý blonďatý děcko), pochybuje asi málokdo, ale že mi potom „Ou hepy dej“ znělo v hlavě celý den, jí asi nezapomenu.
Co se bojové arény týče, měl jsem to štěstí, že jsem byl přítomen pravděpodobně nejlepšímu mimofinálovému souboji. Janča, vyznávající Tarfeina s faeronovcem Mamutem předvedli patrně jediné klání, které se mohlo honosit přívlastkem „šermířské“. Bojovnice v něm nakonec podlehla, ale kdyby nebylo štítu v mamutově ruce, kdo ví?
Asi ani nebudu moc přehánět, když budu tvrdit, že nejnebezpečnějším soupeřem v soubojové aréně byl troglodyt, kterému jsme přezdívali „Ščaklocuc“ a v jehož rukou byla trojdílná tyč skutečně smrtící zbraní. Já se po tom půldenním přihlížení cizím soubojům taky těšil, až si zabojuju. V té chvíli jsem sice netušil, že můj fight skončí přeraženým nosem (a že ten nos bude můj), ale přesto byla Canthia mimořádně dobrým úsekem s mnohými mimořádně dobrými výkony (i když to, že dodnes smrkám krev mě nutí k zamyšlení, zda bych neměl svůj názor přehodnotit:)).

Ještě si dobrodruzi ani nestačili pořádně vydechnout a už je čekal další obtížný úkol. Tentokrát se ale zdálo, že spíše než svaly, prověří mozkovnu. Sídlo jednoho z bohů - Siomena, nejmoudřejšího ze Sedmnáctky, je obleženo přívrženci temnoty. Díky tomu se dovnitř ani ven nemohou dostat žádné informace a přitom právě Siomenova věž je baštou všeho vědění. I tak se knězům boha moudrosti podařilo zjistit, že jejich pán má nějakou ohromně důležitou zprávu, jež by mohla zachránit mnoho lidí na celém Asterionu. Bylo tedy nezbytně nutné dostat se k Siomenově sídlu a tuto informaci získat. Přestože se zdálo, že celé místo je neprodyšně uzavřeno, existoval jeden vstup, jehož ostrahu nestvůry zla podcenily. Ne však bezdůvodně. Vstup je chráněn tajemným heslem skládajícím se ze tří slov. Toto heslo však zná pouze samotný Siomen. Naštěstí pro dobrodruhy i samotného boha moudrosti není nemožné jej získat. Ve stínovém světě, právě kousek od toho tajemného vchodu, tam kde teče Řeka poznání a stojí Skály vědění, se nacházejí indicie vedoucí ke třem tajemným slovům. Místa jejich úkrytu jsou viditelná pouze dobrým bytostem a navíc jsou jednotlivé indicie zašifrovány, neboť Siomen k sobě pustí pouze ty moudré. To vše a ještě něco navíc prozradil dobrodruhům mladý akolyta Siomenovy církve, který si neustále hrál se zvláštní šestibarevnou kostkou, jíž různě rozkládal a zase skládal. Ten také k obávanému území všechny dovedl a cestou si ještě s některými stihl popovídat o krollí gastronomii, či o potřebách stínových bytostí. Tedy pokud zrovna nehledal cestu. Na samotném území naštěstí nebyly pouhé nestvůry stínového světa jako například obávaná smrtka, ale i plaché a éterické bytosti zvané Strážkyně moudrosti, jež se občas pokusily dobrodruhům, skrývajícím se před mocnými potvorami (teda pokud byli alespoň trochu chytří a nehulákali na lesy, jako někteří, kteří tak neměli sebemenší šanci se k Siomenovi dostat) pomoci s šiframi moudrého boha. Po dlouhém čase se některým družinám podařilo dostat ke strážci tajného vchodu Melonovi. K samotnému Siomenovi však pustil jedinou družinu - vyznavače Lamiuse a jejich zástupce Šípa. Ten jediný tak získal výsadu mluvit s bohem všeho vědění. Ostatní prostě nedokázali odpovědět na Melonovi otázka a Siomenova moudrost jim zůstala skryta. A tak se lamiusovci dozvěděli, že drakočlověk Drik Oranžový uprchl z Jižního hvozdu a snaží se získat zpět svoji bývalou moc. Chce k tomu pravděpodobně použít jeden z nejmocnějších artefaktů celého Asterionu - Slzu bohů, Árium tumap - a je k němu až nebezpečně blízko.

Z čikiho deníku:
Tak tahle etapa mě celkem vyděsila – a to hned několikrát. Nejprve mě děsily mé boty, v nichž se bez rizika pádu nedalo jít ani po rovince, natož do kopce. Pak mě vyděsila většina družin. Uznávám, že, vzhledem k tomu, že já hrál smrtelně nebezpečnou zrůdu, by to mělo být spíš naopak, leč nebylo. Prioritní cíl družin byl totiž hledat siomenovy zprávy a činit tak co možná nejvíc nenápadně. Že měli hráči priority nastavené úplně jinak, jsem trestal tak vehementně, že mi uletěla koule od řemdihu. Když už jsem u toho, slyšel jsem, že rozumova obluda stála asi pět minut za luštícími tarfeinovci a čekala až si jí ráčí všimnout:) A co mě vyděsilo naposledy a nejvíc, byl Mamut. Aby zachránil část své družiny, postavil se mi a jen pomalu couval dozadu. Páč za sebe neviděl, přepadl přes kládu a v jakémsi polokotrmelci přeletěl skalnatou průrvu, o jejíž dno by si spolehlivě zlámal pár kostí. Hm...mě se klepaly ruce ještě pár minut a Mamut ihned vyběhl za Niennou volajíc: „To je supr, sem se teď málem zabil!“ Nutno říci, že zhrozená hraničářka, poté, co jí vše vylíčil, prohlásila něco v tom smyslu, že je blázen a že ho asi zabije sama.

Dobrodruhy čekal ještě jeden úkol, před tím než se mohli vydat za Drikem. Bylo potřeba posílit upadajícího ducha obyvatel, kteří pomalu přestávali věřit ve staré dobré bohy a mnozí z nich již konvertovali k novým špatným. Každá družina chtěla upevnit víru ve svého boha mezi lidem a tak se rozhodla nakreslit velký plakát symbolizující to dobré, co jejich bůh (bohyně) přináší lidem. Mimoto bylo potřeba k lidu promluvit a vysvětlit, proč je vlastně jejich bůh tím nejlepším z nejlepších. Banda vidláků jíž bylo potřeba přesvědčit se nakonec ukázala nad síly většiny družin. Obrazy se sice většině z nich povedly, ale mnohem horší to už bylo s proslovy, jež byly většinou chabé až mdlé. Přes snahu o vymyšlení chytlavých sloganů („Alcaril je bohyní zeleně a to už něco znamená“) stejně nejvíce zaujal válečnický projev faeronovců. Ti chudákům rolníkům řekli, že na to zda věří ve Faerona zvysoka kašlou, ale že dokud věří oni dobrodruzi, budou je ochraňovat a zajistí, že jim oheň bude hořet v krbu a ne na střechách rozdmýchán skřetími vojáky. I tak se ale celková úroveň pohybovala dosti nízko a někteří z vidláků se rozhodli přesvědčit družinky, že vlastně oni už mají toho nejlepšího boha - Bongira, pána zvířat a to nejen divokých, ale i domestikovaných. Neměli sice plakát, ale nahradili jej bohatou plejádou zvěře - ovečkami a krávou počínaje, kokršpanělem a trkajícím kozlem konče.

Z čikiho deníku:
Přeci jen bych se u jednoho plakátu zastavil (ne, veselý kaštan Paní zeleně to nebude:)) a to u dunrilovců. A u Rozuma. Jeho drnohryz totiž přisoudil (snad to můžu říct) podivnému modrému fleku, který příznivci Paní vod na archu vytvořili, nejlepší známku. Málem mi vypadli oči z důlků: „Cože? Nemáš horečku?“ – „Ne, já jsem to nepochopil.“ – „A to je důvod...?“ – „Je to něco, co mě převyšuje. Pracovně tomu říkám Dunrilovský nadsurrealismus.“ Tím mě umlčel a já se omezil na pouhé: „Já tě snad trknu!“:)
Rozum vůbec měl svůj den. Při prezentaci Bongira vykřikoval do šílícího davu hesla jako: „Bongir je proti masovému vyvražďování obilí,“ nebo „Prosazujeme masoteriánství“ apod. Pak mě ještě Káfa se Zuzikem kousli a šli jsme spát...no, spát možná nebude to pravé slovo:)

Nakonec se ale přece jen všichni jali do hajan a odpočívat, neb tušili, že již brzy je čeká konfrontace se zlem, s jakým se dosud ještě nesetkali.

Den třetí
Jenže pokud chcete zlo porazit, musíte jej nejdříve najít a vlézt do jeho slizké jeskyně, abyste s ním mohli bojovat. A navíc to stále byli pouze lamiusovci, kteří věděli, že Drik uprchl a je blízek k nabytí svojí staré moci. Ostatní se to dozvěděli od dobrotivého druida Ferduse šedého, jehož kdysi mnozí z nich zachránili z Drikova vězení. Ferdus, který zůstal v Jižním hvozdu, aby pomohl jeho uzdravení, měl informace takříkajíc z první ruky. Nevěděl však, jak se Drik chystá získat zpět svoji starou sílu, ani kterým směrem vlastně uprchl. Zjistit kde se nachází a také kudy prchal a co tam dělal, tak bylo úkolem dobrodruhů. Ještě než moudrý a zdrženlivý druid odešel, nechal se mírně unést vztekem (ono se není čemu divit, když si vezmete, za jakých podmínek ho oranžový drakočlověk věznil) a byl to on, kdo dal život novému bojovému heslu našich družinek: „Drikovi - SMRT“. 14 měsíců tak potom družinky putovaly po takřka celém území Tary a snažily se zjistit informace o pohybu svého úhlavního nepřítele. Neměly to ani trochu snadné. Musely překonávat bažiny, pouště, hory, maskovat se na nepřátelském území, prchat před domorodci, nebo se jen snažit domluvit s někým, kdo vůbec neznal jejich jazyk. Občas některá z družin vlezla i na místo, kde nebylo ani živáčka. To se toho potom moc nedozvěděli. Přestože nikdo z nich nedokázal přesně popsat Drikovu cestu, několik družin našlo jeho úkryt i přibližně odhadlo kudy se tam asi dostal a co asi tak cestou dělal.

Zelanské vrchy. Tak se jmenuje to místo kde se Drik ukrýval a tam se také dobrodruzi vydali. V samotných vrších se spojili a potkali i průvodce, jež jim nabídl pomoc při hledání Drika. Tím průvodcem byla další zachránkyně Jižního hvozdu, dryádami vychovaná hraničářka Iandži, jež momentálně cestovala s kněžkou bohyně Estel. A to ještě nebylo všem setkáním se starými známými konec. Na kraji jednoho z lesů se totiž vypotácel ošklivě raněný Tomík. Hraničář měl na sobě jako vždy svůj charakteristický zelený plášť, ale kromě něj i pořádnou díru v břiše od jednoho z Drikových nohsledů. A v tuto chvíli se ukázalo, že mezi našimi dobrodruhy bohužel není příliš bystrých myslitelů. Spíš právě naopak. První kdo chudáka Tomíka uviděl na něj seslal hypnózu a jal se ho vyptávat co tu dělá. To že si u toho ubohý hraničář drží střeva mu bylo očividně šuma fuk. Tomíkovi tedy nezbylo než na povzdech: „Umírám, chlape...“ Naštěstí se k Tomíkovi brzy dostala Iandži s estelinkou a snažily se pomoci nebohému raněnému. Ten se ještě snažil vypovědět svůj příběh jak on a pár přátel nalezli Drika, ale byli napadeni. Cestu k bojišti, kde se odehrála brutální řež tak jasně ukazovala jeho krev. Dobrodruzi však nevycítili příležitost skoncovat s Drikem a pořád čekali, že je někdo povede jak tupé stádo oveček. Místo aby se rozběhli po stopě, dopadli Drika a dali mu konečně co proto, sotva šli, až to i chudák zraněný Tomík nevydržel, z posledních sil vstal a pokusil se je povzbudit, aby teda konečně dokončili, co kdysi načali. No trvalo to ještě pěkně dlouho, než se naši zbabělí hrdinové konečně došourali na místo, kde se nejen odehrála bitva s Drikovými pohůnky, ale kde také čekali další staří známí - Čmelda s Déťou. Oba zranění o poznání méně, se strachovali o Tomíkův život. Pěkně se jim ulevilo, když zjistili, že Tomík žije a starají se o něj čtyři něžné ruce. Se Čmeldou a Déťou v čele tak dobrodruzi vyrazili za Drikem. Opět ovšem připomínali spíše stádo chromých skřetů, než smrtonosných lovců hlav. Pokud by Drik pobral alespoň trochu soudnosti a pokusil se uprchnout, jistě by se mu to povedlo i kdyby skákal na jediné noze. Jenže pomstychtivost mu zatemnila mysl a on se rozhodl, že vrátí všechno příkoří, jež musel po svojí porážce snášet. Zastavil se společně se svými pohůnky v malé roklině a důmyslně žoldáky rozestavil tak, aby mohli zaútočit na dobrodruhy ze všech stran. Ti se nakonec přece jen došourali a stali se tak svědky posledního monologu oranžového drakočlověka (co by to také bylo za padoucha kdyby nevedl monology). Pak už se strhla lítá řež. Zepředu zaútočil samotný Drik a jeho dva nejsilnější ochránci. Zezadu mezi bojovníky vtrhli další čtyři a zbytek vrhal nejrůznější zbraně a občas i nějaké to kouzlo ze svahů po obou stranách, než se sám vrhnul dolů bojovat tváří v tvář. Řež to byla příšerná a snad každý si z ní odnesl nějaké to zranění. Nakonec přece jen Drik i ostatní padouši padli a hrdinové se mohli radovat z konečného vítězství. I když konečného se zrovna říci nedalo. Drik u sebe totiž Árium tumap, jímž chtěl údajně obnovit své síly neměl a dobrodruzi stále nevěděli, kdo za tím vším vlastně stojí.

Nezbylo tedy nic jiného, než konečně vypátrat kořen všeho zla, jež potkali, a rázně ho useknout. Všichni se ale ocitli tak hluboko v temných intrikách, že bylo velice obtížné rozeznat dobro od zla a naopak. Pro naše hrdiny také nastal čas oddělit zrno od plev. Většině ostatních družin už se přestalo líbit počínání lamiusovců a nastal čas pozeptat se jich, co to vlastně blbnou a proč se chovají, tak jak se chovají. Jejich asi nejzavrženíhodnějším činem byly pokusy pomoci Drikovi, případně někomu z jeho ochránců uprchnout a vyhnout se tak Lamiusově soudu. Tak či onak vše dopadlo poměrně smířlivě a lamiusovci se vyhnuly lynčování ze strany dalších osmi družin. Samozřejmě bylo též potřeba po obtížné bitvě nabrat síly. Dobrodruzi si na chvíli odpočinuli a pojedli, než se vydali dál hledat, kdo nebo co tedy stojí za akcemi, jež se jich dotýkaly.

Zde přebírá čikiho deník slovo úplně:
„A kdo za tím vším stojí?“ – „To se, myslím, brzo dozvíme...“ Úryvek z rozhovoru Alwarina a Iandži.
Myslím, že teď už můžu zcela bez ostychu říct, že hlavním hybatelem událostí byla Gwi. Bohyně šalby, klamů a lží. Žena ve zlaté masce a šedém rouchu, která za Kharovými zády zosnovala plán, jakým se zbavit Sedmnáctky a převzít vládu nad Temnou desítkou. Její plán nebyl špatný: Otevřít stabilní portál do Vnějšího světa pro sebe a své nejstrašnější služebníky a zde buď oslabit anebo zcela zahubit dobré bohy. K něčemu takovému však potřebovala silný zdroj magické energie s velkou mocí. Vybrala si Arium Tumap, artefakt, který vznikl při samotném stvoření Asterionu a který mohl aktivovat magickou anomálii, která portál otevře. Ano, bystřejším z vás už to došlo: Drik nesháněl červený šutr pro sebe, ale pro Gwi, která se ho ujala, když se Kharovi nemohl dostat na oči. Navíc v té době došlo k rozpadu Sedmnáctky na dvě znepřátelené frakce. Jediný, kdo zůstal stranou, byl Poutník Finwalur, ten se spolu se Sirril a Alcaril rozhodl vyhrotit situaci na Asterionu tak, aby byl každý věřící nucen si jasně vybrat na čí stranu se postaví: Na stranu Temné desítky, nebo starých bohů. K tomu všemu měli podle Proroctví a různých věšteb hrát tihle tři klíčovou úlohu v Gwiině plánu. To však ještě nikdo z dobrodruhů netušil. Jako části skládanky však do sebe zapadaly informace pomateného vizionáře, který předpovídal Apokalypsu a zánik Asterionu (Tomík), slepé éterické kněžky Finwalura (Suzuki), elfího věštce Maariho (Čiki) a egoistického barbara Puerha, který nalezl po tisíciletí ztracené Arium tumap. Že však mnozí sledují i svoje vlastní cíle, dokazovali třeba i aurionovi kněží slunce (Stegi a Janča), kteří žádali drahokam pro svou církev, nebo třeba dva orkové (Déťa a Láďa) , kteří ho nebohému barbarovi ukradli. Ale byli féroví. Nabídli vám, že ho můžete vyhrát v kostkách. Tedy, pokud vám nevadilo, že pravidla hry každou chvíli mění. Dokonce jsem slyšel, že dokázali vyhrát i dvě dívky (bard by záviděl). Aby si Gwi zisk Aria Tumap pojistila, převlékla jednoho ze svých kněží za siaronova služebníka (Hejki). Ten měl za úkol přimět živlové skupinky, aby předmět zájmu našli, aktivovali anomálii a poté portál dokonce chránili před věřícími neživlových bohů. Navíc najala dvě sličné vražedkyně (Verča a Ivča), které měli za cíl, stejně jako falešný siaronovec, co nejvíc oslabit tarfeinovu skupinku, které se měl do rukou konečně dostat překlad Proroctví. Aby toho nebylo málo, motal se tu bongirův kněz, který bůhví proč tvrdil, že je sám Bongir (Ferda), Siwin, pronásledovaný strašlivými vidinami (Špunt) a mernův kněz (Jarda), kterému skřeti (Rolf a Čmelda) ukradli ve Stínovém světě konvoj zbraní přímo od boha Kováře. Nu, nebylo toho málo. Málo však bylo hracího času, než padla tma. Nepředbíhejme však. Chtěl bych se předtím ještě zastavit u několika setkání, jež jsem měl to potěšení zažít. Tak asi nejinspirativnějším zážitkem byla zastávka u orků. Potřeboval jsem Déťovi něco důležitého organizačně sdělit, ale zrovna jakousi náhodou oškubával v kostkách s Láďou jakousi družinku o jídlo. Nechtěl jsem si rozbít roleplay a tak jsem čekal než gambleři odejdou. Skutečně se brzy za nelichotivých poznámek o orčí poctivosti odebrali pryč. Jeden hráč však zůstal a pořád se ptal na předmět, který zelení chlapíci ukrývali. Ti mu nabízeli, že si o něj zahrají. Protože se sem stahovalo stále víc skupinek, přerušil jsem jejich dialog slovy: „Tady se rozhoduje o osudu světa a ty tady hraješ v kostky...“ Chlapec se na mě tázavě podíval řka „Cože, to nechápu?!“ Tím mě pravda krapet zarazil, ale nedal jsem se: „Budoucnost Asterionu vám leží v rukou a vy tady marníte čas hraním kostek.“ Jeho odpověď mi vyrazila dech: „Já to vůbec nechápu, fakt tomu nerozumím...“ Nakonec však odešel. To už si mě bral stranou Šíp, který tam ještě nedávno pobíhal v zelené masce povykujíc o tom, že je gobliní druid a Drik mu způsobil hrozná poranění, které lze vyléčit jen červeným diamantem, zvaným Srdce lesa. O co šlo, asi nemusím připomínat. To jsem však nevěděl. Po něm si mě odchytnul ještě Vánočka od Faerona (Nebylo to tak těžký, jako stařec jsem musel chodit děsně pomalu) a skupinka Dunril a bylo to v pytli. Nakonec jsem byl rád, že jsem uniknul do cesty Finwalurově kněžce. „Kam bůh vede tvé kroky?“ zašveholil jsem záhrobním hlasem. Skrze šátek se na mne podívala a usmívajíce se zašeptala, abych to slyšel jenom já: „Za tuhle roli tě zabiju. Už jsem dvakrát spadla do křoví, sešla z cesty a párkrát narazila do stromu.“ Nasucho jsem polkl při představě, co mi asi udělá a raději se jí klidil z cesty. Nebudu zdlouhavě popisovat, co vše se seběhlo, ale ve výsledku získali Árium Tumap faeronovci, kteří – hlavně proto, že tarfeinova skupinka získala Proroctví moc brzo – Hejkymu neuvěřili a jeho patetické pobídky, které u neotevřeného portálu měl („Dobře. Tak si tady klidně zhiňme...“) na tom nic nezměnili. Portál nakonec otevřen nebyl a koalice tří bohů (poté co se marně snažila zabít se ve skalním bludišti) porazila Gwi a odvedla ji před zraky dobrodruhů do Stínového světa, kde bude uvězněna.
Následoval noční přesun, na který asi všichni zúčastnění dlouho nezapomenou a na základně ohňová šou a bujará hostina o chlebu a vodě (tak jo, kecám, byla k tomu i sůl...).