Po zazimování

Velké poděkování patří Jauvajzovi, který obětavě utekl ze školy již v pátek po poledni, aby stihl v místních stavebninách Přecechtěl nakoupit dehtové pásy s vložkou ze skelných vláken Charbit a muňáckým vozidlem Patricií je dopravit na místo. Čáp s Drobkem přijeli až v pozdních večerních hodinách a tak už se v pátek stihlo jen příjemné vaření na starém sporáku a výroba svíčky, kterou dovedl Jauvajz vykouzlit ze starého vosku, jenž bychom jinak vyhodili. Mimo to jsme ještě našli plynovou bombu a hořák, kterou nám zapůjčili Brontosauři a bez které bychom se nemohli púustit do té nejdůležitější činnosti - opravy střechy.

Asfaltové pásy Charbit S40.

Vojta s Karolínou se věnovali v pátek koncertu a proto dorazili až po půlnoci, kdy už jsme spali, takže jsme je zaznamenali až ráno při vstávání, kdy nás najednou bylo pět. Bez otálení jsme vylezli na střechu a vytahali asfaltové pásy, kterými jsme chtěli pokrýt tu část střechy, do které ještě stále zatéká. Východní polovina střechy je nyní bezpečně kryta kvalitní hliníkovou krytinou (část tam zůstala a část nám věnovali Brontosauři z objektu č. 32) a jižní třetinu západní části stihli pokrýt dehtovými pásy účastníci pracovního tábora na Muně. Začali jsme tedy středovým pásem pěkně odspodu a protože se s jednou bombou neuplatnilo více lidí současně než dva až tři, ostatní se dali do stavby příčky z porobetonu, která má oddělovat v budoucnu tzv. velkou klubovnu od pokoje č. 2.

Hra s ohněm.

Protože stavba příčky šla dobře od ruky, zvládli jsme nových 60 cm, nicméně mezitím došel plyn v bobmě a bylo nutno zajet pro nový, čehož se zhostili Vojta s Karolínou. Jauvajz, Drobek a Čáp zatím zdili a spárovali a když se zbytek vrátil s bombou, už zase museli odjet a proto se trojice JČD nakonec dostala i na střechu.

Sobotní večer náz zastihl dřív, než jsme čekali a tak byly na střeše položeny pouze 3 nové pásy z potřebných 14. Protože objekt stále není připojen k elektřine, nebylo možné pokračovat s prací i za tmy a tak jsme raději zasedli ke zvláštnímu, nicméně výbornému jídlu „Jauvajzova směs“ a pak ještě přijali pozvání do

Jaroslav Foglar ležící, spící.

Heřmanického internátu, kde Jauvajz bydlí a kam se již musel vrátit. Mezitím se pode mnou při slézání střechy utrhla příčka žebříku a dopadnuv na nohu, začal jsem pěkně kulhat.

Přes noc jsme zůstali na Muně s Drobkem sami a noha mě bolela tak, až jsem začal blouznit a myslel, ž ráno už nic neudělám a pojedu k doktorce. Nakonc se mně však přecejen podařilo v neděli dostat na střechu a s obrovským nasazením Drobka, která musela pořád lézt nahoru a dolu a zařizovat všechno, co jsem já, ochromělý nezvládl, jsme položili dalších 5 asfaltových pásů.

Výsledek naší práce.

Skončili jsme až když tma a hlavně zima znemožnily další pokračování, protože dehet začal tuhnout a lámat se, šest pásů tedy zůstává nepoloženo. Teprve večer jsme si vzpomněli na jídlo a cestu domů, ale pro některé z nás už bylo pozdě a tak jsem musel noc na pondělí strávit v Lipové Lázních na nádraží mezi hromadami dřeva čekáním na první ranní vlak, kterým jsem o půl čtvrté vyrazil přímo do práce. Tu noc jsem zažil první letošní mráz.