1. den 2. běhu - Píďalky na Petříně

Na ranním​ nástupu se nás sešlo 8 dětí (Anežka, Kuba, Maruška, Filip, Honza, Tom, Oliver, Adam neboli Jirka) a 3 dospělí. Po tom, co nám Tajlor sdělil, jaká dobrodružství nás dnes čekají, jsme se vydali vstříc tomu prvnímu. Na všechny odvážné čekala cesta tajuplnými útrobami školy. Prolézali jsme podzemní kolektor. Téměř po tmě jsme šli dostatečně širokou chodbou vedle potrubí na křižovatku chodeb, kde jsme se měli podepsat na papír s lebkou. Výprava byla o to zajímavější, že dokonce ani sama paní ředitelka tam nikdy předtím nebyla :-). Bobříka odvahy splnili všichni, ale někteří se zprvu hodně báli.

Druhá skupinka, s níž jsme si posléze vyměnili roli, si v klubovně připravovala zápisník a pak také vybarvovala kartičky. Po vzoru Ládi Vilemína z Foglarovy knihy "Přístav volá" jsme se rozhodli každodenně plnit tzv. Modrý život - systém pravidel utužující naše tělo i ducha. Např. ranní sprchování studenou vodou, vykonání alespoň jednoho dobrého skutku či vyčištění zubů (jak jsme zjistili, poslední zmiňované není pro každého z nás věc úplně samozřejmá...).

Na nádvoří Památníku národního písemnictví.

Cílem dnešní výpravy byla netradiční zákoutí Petřínských sadů. V metru jsme si vysvětlovali, co dělat, kdybychom se ztratili. Hlavně je třeba nepanikařit. Hromadnou dopravou jsme se dostali na Malovanku, kde nás Menža upozornil na velice zajímavou věc - spartakiádní točnu tramvají. Ohromilo nás, že v Památníku národního písemnictví ve Strahovském klášteře má Jaroslav Foglar nejvíc banánovek ze všech spisovatelů a krabice jsou plné písemných pozůstalostí, ať už se jedná o kroniky, či rukopisy knih.

Obědvání s výhledem...

Pojedli jsme na hřebeni kamenné zdi nad schody, kde nám pod nohama chodili turisti. Dozvěděli jsme se něco o názvu kopce Petřín a z jedné pískovcové skály nad jeskyní Menža vysílal morseovku praporky. Nad skalami na plácku jsme se usídlili, abychom protáhli své kosti. Hráli jsme zde píďalky (zajímavá hra, zvláště pro asijské turisty, kteří tam zničehonic přišli z vysoké trávy), kdy jsme se ve skupinkách museli přemístit tak, abychom se nerozpojili a stále jsme byli jedním koncem na stromě. Dále jsme cvičili skákání přes mega švihadlo, skákání přes napnuté lano a legendární a velice vděčné "cukrkávalimonáda". Pozor na toho, kdo piká, zda neříká něco jiného a úplně všichni se pak nemusí vrátit 5 kroků zpět... :-)

Po napínavé bitvě (s hadráky) v jednom bastionu Hladové zdi jsme se vydali kousek podél zdi, slezli jsme po skále na cestu. Určitě nikdo běžně nechodí po Hladové zdi, ale Menža sem chodil v mládí randit, tak jsme si po ochozu Hladové zdi také zkusili chodit jako středověcí zbrojnoši. Klikatými cestičkami jsme se pak vydali se do Kinského sadů a tramvajemi přejeli do Kobylis.

Ti z nás, co neodešli už ve čtyři, hráli v klubovně mikádo s velkými špejlemi a hry s hadráky.

Zapsala Kačka