5. den 2. běhu Jděte do háje - Ďáblického

 

Na první ranní příchozí byla nachystána šifra, která je známá pod názvem kardiogram, jejíž vyluštění opět vedlo k nápovědě, jakým směrem se dnes budeme ubírat. Šifra skutečně na první pohled připomíná vektorovou ilustraci z elektrokardiogramu srdce, avšak jednotlivé intervaly představují buď čárku, nebo tečku, záleží délce. Správné je tedy hledat souvislost s morseovkou. Někdo tento způsob šifrování morseovky zná pod názvem "pilka".

 

 

 

Jelikož jsme stále plnili naše Modré životy, padla zmínka o tom, že by bylo zajímavé zjistit, čemu každý z nás říká ranní cvičení. Někteří tak nazývají ranní pohyb po bytě, někteří klasickou systematickou rozcvičku a někteří jakýsi spartakiadní taneček doprovázený zpěvem o tom, jak je člověk zdravý, jak rád cvičí a jak je rád na světě. Každý měl svoji chvilku na předcvičení několika jeho nejoblíbenějších cviků. Všechny až na Adama to bavilo. Cvičili i dospělí a návštěva.

 

 

Na nástupu se nás sešlo 6 dětí a 3 dospělí. Tom to už vzdal a Kuba byl včera na rovnátkách a celou noc i teď ráno ho tlačily zuby. Vzápětí po nástupu se přidala i paní ředitelka Štěpánka, paní učitelka Dita a náš nový kamarád Michal. Společnými kroky jsme zamířili do Ďáblického háje. Hned na začátku jsme si zahráli stopovanou. Doslova jsme šli po stopách našich kamarádů a cestou i zapisovali, komu která šlápota patří. Naštěstí jsme byli vycepováni ze včerejška.

 

 

První den tábora jsme obdrželi pohlednici Červeného kříže - ručně malovanou dětskou rukou. Využívali jsme ji k činnosti v MHD, abychom nezlobili, tak, že jsme si ve dvojicích vzájemně kladli otázky, co se na obrázku nachází. Nyní nás čekalo mega opakování otázek, které ověřilo, jak pečlivě se každý z nás této aktivitě v průběhu věnoval. K mému vlastnímu údivu si toho všichni kromě Tajlora (Menža dával otázky) pamatovali hodně, soudě na základě výsledků správných odpovědí.

 

 

Popošli jsme a v nedalekém lesíku jsme si zahráli hru podobnou "cukrkávělimonáděčajurumubumu", avšak pikající počítal do pěti a my  se v okamžiku, kdy se otočil, museli dotýkat kmene stromu. Hru ztěžovala skutečnost, že mezi peškem a posledním kmenem nebyla tak krátká vzdálenost, aby se dala bez problému zdolat za dvouvteřinové vykřiknutí "jedvatřtyřpět!". Nicméně, vítězové byli. Příhodné místo jsme využili i k další hře. Dva z nás představovali pohraniční stráž a my, migranti, se museli dostat přes stráženou cestu. Stráž nás nás zatkla v okamžiku, kdy přečetla dvojciferné číslo napsané na kartónu na našem čele. Bylo zakázáno couvat, avšak o otočení cedulky o 180° či přilepení místa na čele na kmen, řeč naštěstí nebyla a mnozí toho využili.  :-)

 

 

Posvačili jsme a vydali se opět dále. Na místě travnatého plácku s ohništěm a workout hřištěm jsme nechali vzplanout oheň, abychom si uvařili čaj z listů stromu ginkgo biloba. O tomto zvláštním stromu jsme již slyšeli - je zajímavý hned z několika důvodů. Např. je to jediná čeleď řádu jinanovitých, jeho olistění představuje přechodný typ mezi jehličnany a listnáči, má bohaté farmakologické využití a je zmiňován i v knize Jaroslava Foglara Stínadla se bouří, kde jeho list používala skupina Vontů "Uctívači ginga" jako svůj odznak příslušnosti. Čaj byl dobrý. Listy na něj jsem trhala ze stromu, který před lety zasadil Menža. Už bude asi čtyřmetrový - myšleno strom.

 

 

Zahráli jsme si i hru zvanou Tajlorův sliz, která spočívala v tom, že po nataženém provázku jsme se zavázanýma očima ušli na čas určitou vzdálenost. Přesně před 30 roky tuto hru hráli prvně Tajlor a Menža s jejich oddílem pod názvem Pouť po šnekově slizu. Každý šnek nechává za sebou klikatou cestičku, což je v našem případě provázek mezi stromy přes křoví atd. Jako poslední šel na trať Tajlór a Menža mu konec tratě nepozorovaně napojil na její začátek a Tajlór málem chodil několik kol, ale jelikož trať stavěl, tak si brzy toho všiml. 

 

 

Také jsme hráli Letadlo v mlze. Hry jsme hráli ve starém lomu. Blízkost prudké a strmé stráně jsme využili k porovnání svých sil - kdo nejdříve vyběhne, oběhne strom a vrátí se zase zpět. Průměr bylo tak 30 vteřin. Na louce jsme si zahráli ještě nějaké pohybové hry. Např. ve hře "Nech mou špagetu na pokoji" se hráči snaží zničit špagetu spoluhráči. Špageta je nevařená, ale Menža si zvýšil její elasticitu tím, že si ji olízal. Každý zároveň si hájí tu svou špagetu a k tomu je tedy dostatek mrštnosti a rychlosti. 

 

U klubovny nás čekalo milé překvapení. Setkání s Rychlými šípy v životní velikosti a závěrečné sčítání kartiček, které jsme získávali za nejrůznější zásluhy, když se nám něco povedlo či vyhráli hru. Ten, kdo měl nejvíce kartiček, si mohl jako první jít vybrat z nachystaného překvapení - několik hromádek sestávající se ze zajímavých časopisů, knížek či artefaktů spjatých s táborem. Mezi odměnami byly knihy Jaroslava Foglara - jedna dokonce s jeho podpisem, dále sádrové stopy, vypálené siluety býka z cejchovadla.

 

 

 

Na závěr jsme se vyfotili s Rychlými šípy a už pro nás začali chodit rodiče.

 

 

Tak ahoj nejpozději za rok!

Rodiče se tvářili pokojeně a děti také, tak asi do toho přímětkého tábora zase půjdeme.

 

 

Všechny fotkyna google disku zde.

Video film od google je zde.