Páteční hon na Pyráťy aneb kluby poklad našly

Co by to bylo za tábor bez pořádného zakončení a odměnění celotáborové snahy všech účastníků.
Ráno jsme se koukali na 2. díl Záhady hlavolamu. Protože seriál skončil v tom nejvíce napínavém (Mažňák nechal vynést Červenáčka pod okap, z něhož sršela voda), plni očekávání čekáme, až si s rodiči pustíme díl 3. (viz minulý zápis). Na ranním nástupu jsme se dozvěděli, že nám redakce Mladého hlasatele poslala za naši snahu na táboře  knihy od Jaroslava Foglara a další dárky. Původní dopis byl však přeškrtnut a slohem, hraničícím s gramotností, bylo sděleno, že knihy a ceny byly ukradeny. Pisatel se podepsal jako "pyráťy".
Náš úkol byl tedy jasný - najít a vzít si zpět to, co nám náleží jako zasloužená odměna. První kroky směřovaly do Drahaňského údolí k Prdlavce, kam nás posílal dopis do Pyrátů. Cestou Menža zastavil  projíždějícího pana policistu, zda by nám neukázal svou motorku. Ten velmi ochotně souhlasil, vysvětlil nám vše podstatné, co se týká fungování motorky a dokonce nás nechal se na ní i posadit, zodpověděl všechny naše zvídavé otázky typu "A kolikrát jste už dával někomu pouta?" nebo "A honil jste už nějakého zločince?" (honil, a jel 180 km/hod). Za jeho ochotu jsme mu věnovali na památku kartičku Ulčovku, kterou si s velkými díky a po důkladném prohlédnutí schoval do pravé náprsní kapsy své uniformy. S policistou to bylo príma, ale houkačku nám pustit nechctěl a střílet jsme také nesměli. :-( 

 

Zde jsme se rozloučili s Vojtou, který ráno doma něco špatného snědl a udělalo se mu špatně, tak se vrátil se Štěpánkou do klubovny, kdy si ho vyzvedli rodiče. Při nástupu jsme se s ním rozloučili pokřikem Vojtovi zdar.

 

První zastávka byla v lese u Prdlavé studánky, poblíž Drahanského mlýna s letopočtem 1676, kde jsme se občerstvili a ze sádry odlili pár stop. Našli jsme v bahně vhodné a neporušené zvířecí stopy, poprášili jsme je sádrou, která vsákla vlhkost, ohraničili kartónem, aby posléze rozdělaná směs sypké sádry s vodou neutekla. Vlili jsme přiměřené množství již rozdělané sádry, kterou jsme si předem umíchali, a počkali zhruba 20 minut, než sádra ztuhla. Hlínu ze stopy jsme odstranili klacíkem a proudem vody z prdlavky. Stopy se docela povedly.

 

     

Po družinách jsme se vydali na bojovku - několik důmyslně ukrytých papírů s úkoly, jejichž splnění bylo pro zvládnutí celé bojové hry klíčové. A tak jsme museli třeba chvíli mlčet a dorozumívat se posunky nebo vyzkoušet svou mrštnost. Nakonec jsme se všichni přeci jen sešli (čekalo se dlouho na poslední skupinu) a společně se vydali po lesní cestě podél potoka, kolem plynovodu (?) a pak strmou odbočkou vlevo na Zámky. Velmi prudké stoupání nás dovedlo na malebnou loučku s ohništěm. Donesli jsme si dřevo, zapálili oheň a už se mohl opékat buřty nebo chleba. Poněvadž jedním z úkolů bojovky bylo vymyslet hru pro ostatní družstva, byl u ohně čas. A tak podstatou jedné hry bylo pantomimicky předvést nějakou profesi, další byla více fyzického rázu, další družstvo si chtělo znovu zahrát onu dynamickou hru se jmény, co se hrála ve Stínadlech a na tu další si již nevzpomínám.

 

 

U ohně proběhl také nástup klubů a Menhart připomenul, že v roce 1982 založili s Tajlórem svůj dětský oddíl a že to tedy spolu táhnou již 35 let. Poděkoval mu za ty roky a všechny krásné chvíle, co spolu prožili, a věnoval knížku S Jestřábem v srdci, kterou letos vydalo Nakladatelství Olympia a Menhart tam napsal dvě kapitoly, které vzpomínaly akce, co dělali s Tajlórem. Všechny děti tleskali a Tajlór se červenal dojetím.

 

Cestou zpět jsme hráli poznávací stopařskou hru. Na stromech byla cedulka z kartónu, na níž byla namalována buď stopa, nebo jméno zvířete. Naším úkolem bylo přiřadit jednotlivé stopy k jejich nositelům. A tak jsme se museli potýkat s otázkou, jak třeba vypadá stopa jezevce, myši, daňka, či jaký je rozdíl mezi stopou srnce, srny a jelena. Jelikož jsme nešli hromadně, setkali jsme se až u kapličky poblíž autobusové stanice. Žízeň už byla veliká, tak nám Menža přivezl kotlík osvěžující vody a několik naplněných PET lahví. V klubovně na nás čekalo menší překvapení, bylo vyhodnocení stopařské soutěže, nahlásil se počet získaných Ulčovek a šel se hledat ukradený poklad. Nakonec se našel nedaleko - vedle jídelny mezi stromy leželo několik do hromádek vyskládaných knih a hlavolamů, které se posléze ukázaly jako velice důmyslné. Menža četl ty, co získali nejvíce Ulčovek. Ti měli právo si jít vybírat z knih a časopisů od Jaroslava Foglara jako první.

Pořadí a počet Ulčovek:

1.   

2.

3.

 

 

V klubovně jsme čekali na rodiče a hráli různé hry, takže mnozí rodiče posléze byli donuceni počkat, než odejde to největší zapálení a děti budou ochotny jít domů. Jedna maminka (nebo babička?) nám jako poděkování za pěkné zážitky dala sáček kávy, čímž nás dojala a posunula mezi profesionály. :-)

 

Snad se tábor vydařil - děti ani rodiče si nestěžovali a jen chválili a děkovali. My však víme, že jsme spoustu věcí nestihli a k naplánovanému jsme se jen částečně přiblížili. Ale i tak jsme realizovali další věci, které se loni už nestihli. Více jsme se věnovali uzlování, navštívili jsme místa v nejbližším okolí, které děti neznaly, a každý den jsme dokumentovali také mapkou, aby se tam mohly děti ještě vypravit s rodiči nebo kamarády na výpravu.

 

 

Fotky z posledního dne ZDE.  Mapka ZDE.

 

Zápis zapsala Kačka.

---

Videa z našeho tábora jsme umístili na náš nově vytvořený táborový profil na facebooku, tak se všichni zájemci přihlaste k odběru ZDE. 

Vypadá to, že budeme zde něco dávat i během roku. :-)

---