Vítejte v krajině mého mládí - Chytí Rodrigo na stromě jablko?

Různý čas příchodu táborníků do klubovny na příměstský tábor řešíme tradičně samoobslužnými úkoly - každý den visí na nátěnce nová zpráva v morseovce, šifra, ukrytý vzkaz v příběhu, ale hledáme i slova ve Výklubníku a zodpovídáme vylosované otázky z foglarovek. To dělá každý sám mezi 8. a 9. hodinou, kdy se scházíme, nebo po návratu z výpravy než si táborníka vyzvednou rodiče.

Letos bodovací lísteček - Ulčovku dostával i ten, kdo si do nástupu stačil vyplnit minulý den v Modrém životu, co všem visel na nástěnce. Ale byly i nárazová udělování Ulčovek třeba jen těm, kteří měli připnutou jmenovku nebo si nezapomněli zápiník či uzlovačku doma.

Druhý den tábora jsme se vypravili do Prokopského údolí - krajiny mládí Jaroslava Foglara. Zde má spisovatel také pamětní desku, která připomíná jeho první skautkou výpravu.

Po cestě metrem, tramvají a pěšky do Klukovic jsme zamířili k viaduktu u koupaliště. Zde se z kanálu ozývala pozdravná slova, vítající nás v tomto krásném koutě Prahy. I přes ozvěnu většinou všichni poznali, že uvítací proslov nemá Jaroslav Foglar, ale Menhart ukrytý v potoční rouře za železniční tratí.

Došli jsme do Červeného lomu - Opatřilky, kam chodili na výpravu také Hoši od Bobří řeky s Jestřábem. U ohniště na dně lomu jsme pojedli a z nedalekého skaliska pak Menhart vysílal praporky zprávu v morseovce.

Další soutěží byl terénní běh, kde vítěz našel trilobita.
Živýho?
Skoro.

Trilobit byl vytištěný na 3D tiskárně a vítěz si ho odnesl domů. To bylo radosti - každý se chtěl s tím stařečkem (v čepici) vyfotografovat. :-)

Ale "živý" otisk zkameněliny jsme našli v rostlé skále. Byl velký a krásný.
Shodli jsme se, že všichni známe zkameněliny na oddělených samostatných kamenech, ale ve skále takhle velký otisk ještě nikdo neviděl. Tak jsme ho zase zamaskovali kameny...

Říká se, že zde v lomu Opatřilka po válce stříleli místní kluci pancéřové pěsti do šikmé skalní stěny na druhé straně lomu. Občas jsou vidět očouzené stopy v místě dopadu střel. 
My toto místo využili k další zajímavé aktivitě - Chytí Rodrigo na stromě jablko? Obrovským prakem jsme metali kyselá jablka zvířatům na druhé straně lomu. Terčem byl strom vysoko ve skalní stěně. 
Jablka krásně mlaskla při rozprsknutí o skálu. Některá dopadla tak, že se kutálela po skále dolů. Jablka - pláňata jsou z místní jablůňky na dně lomu a stejně by shnila pod stromem, kde by je sežrala zvířata. My tuto potravu distribuovali i zvířatům na protější straně lomu. Ale řekli jsme si, že se samozřejmě jinak s jídlem nestřílí a lidé mají mít k potravinám úctu. 
Na prak jsme před táborem koupili 2 nejtlustší letecké gumy v kutilské prodejně a už to lítalo...

Pokračovali jsme na další tábořiště Foglarova oddílu - na Klukovické koupaliště. Dnes jsme nic nevařili (i když ohniště zde je, ale stále se nesmí v Praze rozdělávat ohně) a cvičili jsme lakros a hlavně stavěli vodní mlýnky a přehrady na potoce. Bosé nohy v chladné vodě na kamenech jsou vlastně zdravotní terapie a v letošních vedrech jsme na táboře nic jiného nepotřebovali.

U pamětní desky Jaroslava Foglara (instalovalo SPJF) jsme si pověděli příběh jeho první skautské výpravy, kdy malý hošík Jaroslav zachraňoval kinoherce spadlého při natáčení filmu ze skály. Také jsme zde cvičili přepravování raněného do bobříka záchrany. Nejenom kinoherec, ale i někdo z nás mohl spadnout ze skály...

Na nářadí venkovní tělocvičny jsme se zkoušeli přitahovat na bobříka síly, ale zvládl to jen jeden z nás. Jestřáb by se divil, kam se poděla fyzická kondice dnešních dětí. 

Ve štole jsme plnili bobříka odvahy, ale tunel není dlouhý a tedy nikdo strach nemusel překonávat. Šlo se ale bez baterky.

Po chvilce se musel Tajlor od nás oddělit a spěchal do nemocnice v Motole, kam mu převezla sanitka jeho plnoletého syna, který měl v práci úraz. Ostatní vedoucí s dětmi kolem Jezírka došli až k Jedové chýši, kde visí cedule k naučné stezce J. Foglara v Prokopském údolí. Najdou ji jen ti, co se o ni dozvědí a hledají, ale nyní to mají ještě složitější, protože informační deska je za množstvím harampádí.

Snažíme se si nikde nic nekupovat, takže jsme občerstvení Jedouvou chýši nevyužili. Každý, kdo neutratí nic z kapesného za pamlsky a pití, získá na konci dne Ulčovku a má šanci získaz bobříka hladu. Samozřejmě, že v těchto horkých dnech pijeme a jíme, ale snažíme se být šetrní a nekupovat si zbytečnosti a vystačit s vlastními zásobami.

Původně jsme se chtěli vrátit vlakem ze zastávky Žvahov na Hlavní nádraží a pak metrem do Kobylis, ale potkali jsme Tajlora, jak čeká na autobus, tak jsme jeli s ním až k Andělu a popřáli jeho synu Vítkovi hodně štěstí a zdraví.

V klubovně jsme si ještě pustili další díl seriálu Záhada hlavolamu, který děti vůbec neznají. Napjatě ho sledují a ani nedutají, takže děti předáváme rodičů klidné, odpočaté a vychladlé, protože v klubovně je příjemněji než venku.
Taky jsme cvičili vyjímání ježka z klece, ale to děláme každý den. Více si už nepamatuji, protože tento den chyběl v zápisech a dopisuji ho až po 14 dnech.
 

Foto: SPJF