Úkol č. 1: Věci z jednoho pokoje - F. A. Elstner

Najděte ve svém okolí co nejzajímavější nebo nejvzdálenější suvenýr z cest. Může to být něco z vaší rodinné dovolené, může to klidně patřit někomu jinému, kdo vám o svém suvenýru něco řekne.

Zjistěte co nejpřesněji, odkud předmět pochází, napište, kdo jej přivezl, jestli jste jej viděli na vlastní oči (což nejde, kdybyste o předmětu s někým třeba jen telefonovali), popište co nejlépe a podle pravdy, jak byl získán a jestli je s ním spojená nějaká zajímavá historka (a tu taky napište). Přiložte fotku, bez ní vám ubydou cenné body.

Zkuste dobře hledat a hlavně se ptát – v mnoha komorách, půdách a skříních bývají ukryty vzpomínky z cest, které ani nemusely být dlouhé tisíce kilometrů, protože dobrodružství se dá zažít i tam, co by kamenem dohodil.

„To se stalo hluboko pod pobřežím Středozemního moře v tajemném Fézánu.

Pískem zavátá oáza na dávno ztracené cestě od Čadského jezera k moři, kdysi tu putovaly karavany spoutaných súdánských otroků.

Černé bábušky na tržišti v Murzúchu nabízejí zvláštní bílé čepičky se střapcem, ručně nabírané tenkou jehlou do vzorečků, podobají se fezům, jsou jemné, hhezké, pevné, bude se v nich dobře jezdit v pouštích.

Příštího dne je máme na hlavě a v suchém vedru pokračujeme k severozápadu.

Kolem poledne se vynořil z rozpáleného vzduchu vojenský opěrný bod ss anténou. Zachytili nepochybně depeši, že dojíždíme, návštěva z Evropy je tu vzácnám obyčejně nás vítají se všemi poctami. Hradba z ostnatého drátu se vstupní brankou, před ní erytrejský střelec s puškou. Zastavujeme, jdeme k němu, prohlíží si nás a pak zavolala četaře. Musíme čekat!

Přišel četař, trochu se zarazil, vítání žádné, musí zavolat kapitána! I ten zvážněl, když nás viděl, a pak nařídil, aby nás vpustili.

Stoupáme do vršku k hliněné pevnůstce, vane silný vátr, čepičky z Murzúchu jsou opravdu praktické, není v nich horko na hlavu.

Už jsme na nádvoří, četa střelců v řadě, před nimi komandant, major. Tiskne mi ruku, Evě ji políbil, ale chce mi něco říci, je to na něm vidět.

„Chtěli bychom vás slavnostně uvítat, příteli,“ šeptá mi, „vojáci čekají na můj rozkaz, ale kde jste vzali ty čepice?“

„Co je na nich špatného?“ divím se.

„Snad mne nechápete, neznáte to tady,“ pomohl mi. „Domorodí lidé by si vás nevážili, jsou to otrocké fezy pro příslušníky nižší kasty, pro méněcenné...“

Museli jsme čepice schovat, dal rozkaz, vzdali nám vojenskou poctu a příštího dne jsme vyjeli v tropických přilbách.

Ty sice připomínají koloniálním národům bílé pány, ale v poušti něco na hlavě mít musíte.“