Úkol č. 10: Hraničářův učeň - John Flanagan

Kdyby ho v příštích pár minutách přistihli, nezbyla by mu ani ta nejmenší naděje. Neměl vůbec představu, co by s ním udělali, kdyby ho chytili, ale mohl si být jistý, že do bojové školy by se určitě nedostal. Váhal, potřeboval, aby ho něco malinko postrčilo k činu. Postaral se o to tlustý seržant. Ozvalo se funění a štrachání

okovaných bot po kamenné dlažbě, jak sháněl dohromady svou výstroj, a Will pochopil, že seržant se chystá provést jednu z nepravidelných obchůzek. Zpravidla to obnášelo ujít několik kroků kolem věže. Willovi bylo jasné, že jestli něco neudělá, budou si během několika vteřin stát tváří v tvář. Rychle a lehce začal šplhat po zdi. Prvních dvacet stop urazil za pár vteřin, lezl po drsném kameni jako obrovitý čtyřnohý pavouk. Pak, když se dunivé kroky ozývaly přímo pod ním, ztuhl, připlácnutý ke zdi pro případ, že by nějaký šramot mohl strážného varovat. Zdálo se, že seržant skutečně něco zaslechl. Zastavil se přímo pod místem, kde Will visel, civěl do noci a pokoušel se proniknout pohledem skrz flekaté pohyblivé stíny, které vytvářel měsíc a kymácející se stromy. Jenže, přesně jak Will zjistil předchozího večera, lidé se málokdy podívají nahoru. Seržant, konečně spokojený, že to, co zaslechl, nebylo důležité, pokračoval dál v obchůzce kolem věže. To byla příležitost, kterou Will potřeboval. Mohl se také přemístit po obvodu věže, takže byl přímo pod oknem, k němuž se chtěl dostat. Ruce i nohy hravě nacházely oporu, pohyboval se tempem skoro tak rychlým, jako kdyby šel, stále výš a výš po zdi věže. V jednom místě se podíval dolů, a to byla chyba. Přestože hlava výškám odolávala, svět se mu zahoupal před očima, když uviděl, jak daleko se dostal a jak hluboko pod ním jsou tvrdé kamenné dlaždice hradního nádvoří. Seržant se dostával zpátky do zorného pole – z téhle výšky vypadal jako malá figurka. Will mrkáním zahnal okamžik závratě a pokračoval v lezení, možná o trochu pomaleji a opatrněji než dosud. Potom přišla chvíle, kdy se mu málem zastavilo srdce. Zrovna když natahoval pravou nohu nahoru, levá bota se smekla na hraně velkých stavebních bloků ohlazených větrem a

on zůstal viset jen na konečcích prstů a nohama chvíli zoufale hledal oporu. Ale našel ji a pokračoval dál. Když konečně rukama nahmátl kamennou okenní římsu, vytáhl se nahoru, nohama se přehoupl přes parapet a zlehka skočil dovnitř do místnosti, zaplavila ho vlna úlevy. Baronova pracovna byla pochopitelně prázdná. Velkým oknem proudil dovnitř bledý svit tříčtvrtečního měsíce. A list papíru, který měl odpovědět na otázku o Willově budoucnosti, ležel tady, na psacím stole, tam, kam ho baron položil. Will se nervózně rozhlédl po pracovně. Baronovo ohromné křeslo s vysokým opěradlem stálo za stolem jako na hlídce. V místnosti se temně a nehnutě tyčilo i několik dalších kusů nábytku. Z portrétu na jedné zdi na Willa vyčítavě civěl

jeden z baronových předků. Setřásl hloupé úvahy a hbitě přešel ke stolu. Jeho měkké boty se nehlučně pohybovaly po holých prknech podlahy. List papíru, v odraženém měsíčním svitu zářivě bílý, byl na dosah. Jen se podívám, přečtu si to a vypadnu, říkal si Will. Nic víc nemusel udělat. Natáhl po něm ruku. Prsty se dotkly papíru.

Představte si věž, na kterou Will šplhal. Byla kamenná a velmi vysoká. Zkuste i vy postavit z kamenů co nejvyšší věž, změřit ji a vyfotit se u ní. Nepoužívejte však cihly ani maltu. Zkuste to pouze z kamenů.