Krize
Inteligentní internetový kulturní časopis
Vyberte atribut, podle kterého se bude vyhledávat:
ID ID stránky Titulek Úvod Text Tags Obrázek 1 Obrázek 2 Autor Datum vložení Datum publikování Zveřejnit Soukromý článek? Počet zobrazení12.4.2007 11:29
Životní partner, kamarádi, známí. Ti všichni tě mohou opustit. Ale osobní, rodinná, politická, hospodářská, vztahová, ekologická, ropná, finanční, bytová, dopravní, potravinová, fyzická, tvůrčí a mnohé další s tebou vždy zůstanou…
Stejně jako letní slunovrat se neodkladně blíží i druhý Literární víkend a s ním i tradiční hlasování o volbě názvu pro nový almanach nadějných, i méně nadějných, pisálků. V hlasování minulém, jsem se snažil obhájit název z nejpovolanějších. KRIZE. Můj nápad se však neujal a já musel svěsit svoji korouhev a odtáhnout z boje s nepořízenou. Nyní však nadešel čas opět se nadechnout a pokusit se přesvědčit jak ty, kteří se Literárního víkendu zúčastní, tak ty, kteří o něm třeba ani neslyšeli, že Krize je opravdu nosné téma, na němž se dá vystavět vynikající almanach.
Jednou z výtek na adresu mnou obhajovaného tématu bylo, že takovýto almanach musí být zákonitě depresivní. Pronesl ji můj dobrý kamarád a já okamžitě litoval jeho přítelkyni, že má doma chlapa bez fantasie. Zamyslel jsem se však nad jeho argumentem a musel jsem mu dát za pravdu. Je to tak. Bude to depresivní, ale i tak, jak věřím, se to může líbit. Důkazem, jímž vás chci přesvědčit, by měla být tato moje depresivní povídka. Prosím přečtěte si ji a snad mi dáte za pravdu, že Krize jako téma almanachu je vlastně fajn.
Muka tvůrčí
Romanopisec Salvator B. Fly otevřel dveře malé místnosti a okamžitě na něj zaútočil charakteristický pach desinfekce. Z kožené značkové aktovky vytáhnul tři strojem popsané papíry velikosti A4 a kolečko izolepy. Pečlivě je nalepil na vnitřní stranu dveří asi metr dvacet vysoko, vyndal z aktovky úzký černý fix a teprve poté vstoupil a dveře za sebou zavřel. Beze spěchu si rozepnul zip na kalhotách, povolil opasek a na poslední chvíli zachytil mobilní telefon na něm připevněný. V duchu při tom proklínal jeho výrobce, proč ty krámy dělají čím dál menší. Rozepnul knoflík a stáhl dolů jak kalhoty, tak i hedvábné spodní prádlo. Poté usedl na porcelánovou mísu jako král na mramorový trůn. Ještě než poprvé zatlačil, začal číst, co ráno napsal.
Nová kniha se měla jmenovat Pootevřená brána ráje. Hlavní hrdinkou byla mladá Němka Heidi pracující za druhé světové války na Slovensku. Po porážce nacistů se zklamaná láskou ke krásnému ale nestálému Slovákovi Jožovi vrací do rodného Schweinfurtu, kde zjišťuje, že celá její rodina v průběhu války zemřela a ona se tak octla na dlažbě. Kniha měla být náležitě smutná na začátku, romanticky nadějná uprostřed a se šťastným rozuzlením nakonec, kdy Heidi odjíždí se svým milým Mojšem vstříc novému krásnému životu v novém státě – Izraeli. Prostě klasický bullshit ala Fly, jak Salvator v duchu nazýval celou svoji tvorbu za poslední čtyři roky. Roky hubené na tvůrčí svobodu a invenci, naopak ale tučné pro jeho peněženku. Ženušky v domácnosti sledující telenovely si rády nějakou tu romantickou kravinku i přečtou a on jim dával jen to, co žádaly. Srdcervoucí příběh u kterého si popláčou smutkem i štěstím a u kterého mohou hořekovat, proč si jen vzaly taková budižkničema a raději pár let nepočkaly na toho pravého. A jestli se tato kniha nestane bestsellerem, tak potom už nevěděl, co by mohlo. Vydavateli, nebo spíše jeho autoritativní ženě, se kniha zalíbila. Paní Ewansová sice byla o pár let starší než Salvator a připadala mu jako natupírovaná hrošice, ale jeho šarm si s ní zatím dokázal poradit. Ostatně přeslazené romantické fráze a lichotky uměl stejně dobře říkat, jako psát.
Naposledy zatlačil a trochu si oddechl. Dnešní text se mu zatím nezdál špatný. Nánosy patosu umně maskoval historickými reáliemi, které si zjišťoval na internetu. Neměl chuť studovat odbornou literaturu o poválečné Evropě a jeho čtenářky stejně všechno zbaští. Jen na pasáž o sporu dobráckého československého prezidenta Benesche a podlého premiéra Goodwooda se bude muset ještě podívat. Přece jen Goodwood mu nezní moc česky. Ať už „česky“ znamená cokoliv. Utrhnul kus toaletního papíru a upřeně se zahleděl na pátý řádek třetí stránky. Ať už mu na té větě vadilo cokoli, neměl ponětí co přesně. „V porovnání s tím co prožívala, jí muka pekelná připadala jako lehká kocovina na Octoberfestu.“ Že by lehká kocovina na Octoberfestu? Ne, to ne. Naopak to podpoří představu čtenářek, že hlavní hrdinka je takové to veselé copaté bavorské děvče plné ideálů o svém budoucím životě. Najednou se otřepal. S hrůzou zjistil, že v ruce, kterou si během usilovného přemýšlení podpíral bradu, drží použitý kus toaletního papíru.
„Měl bych si pořídit bidet,“ pronesl nahlas a zhnuseně hodil papír do mísy pod sebou.
Na větě nic špatného nebylo. To už Salvator věděl. Chyba byla výš. A nebyla ani v kapitole, ani v knize samotné. Celé jeho dílo za poslední čtyři roky nestálo ani za papír, na kterém bylo vytištěno. Pryč byly doby, kdy vzhlížel k Hemingwayovi, či Steinbeckovi. Pryč byly časy, kdy chtěl napsat velký sociální román přelomu tisíciletí tak, jako to kdysi uměli Hugo a Zola. Položil čelo na pěsti obou rukou a tiše si zoufal. Zaprodal sebe i svoje vize. Ideály vyměnil za dolary a čisté naděje za ušmudlanou jistotu. Pamatoval si, jak chtěl v životě víc, než jen psát a pobírat honorář. Přál si předávat poselství, upozorňovat na problémy doby, šířit mezi lidmi solidaritu. A místo toho dělal po čtyři roky to, co před chvílí zde na toaletě. Tlačil sračky.
„Ještě nejsem ztracený případ,“ řekl si vzdorně Salvator a udeřil pravou rukou do záchodových dveří.
Nával odhodlání nedokázal zastavit ani telefon, který se rozezněl pod jeho koleny. V ruce cítil mravenčení, jak jej zdvíhal a už po několikáté si sliboval, že konečně zruší to pitomé vibrační vyzvánění. Na displeji svítilo „Ewans-nakl.“. Spisovatel se ještě jednou zhluboka nadechl a poté již zmáčknul zelený telefonek.
„Salvatore, příteli, volám vám jen, abych se optal, jak pokračuje vaše práce,“ ozval se z přístroje žoviální mužský hlas.
„Děkuji za optání, pane nakladateli,“ odvětil příjemce hovoru „právě jsem vám chtěl zavolat.“
„No to je výborné, brachu jedna šikovná, a co jste mi chtěl?“
„Chtěl jsem vám oznámit, že tu knihu nenapíši a ve vašem nakladatelství už nikdy nic nevydám.“
Z telefonu se vydralo pouze suché zasýpání a asi dvacet vteřin slyšel tlumený hovor.
„Salvatore, tady paní Ewansová.“
Představovat se nemusela. Hlas, který by usadil i jednotku zelených baretů, poznal okamžitě.
„Dobrý den, madam,“ nezapomenul na dobré vychování.
„Je pravda co tu teď ten můj nekňuba vykládal?“ přešla paní nakaldatelová rovnou k věci.
„Ano opravdu je.“
„To doufám nemyslíte vážně, že. To je jen nějaký hloupý vtip.“
„Nikoli, madam. Nemám s vaším nakladatelstvím žádnou závaznou smlouvu a platíte mne pouze dle počtu prodaných kusů.“
„Ale to nám přece nemůžete udělat,“ zmírnila paní Ewansová tón „moje přítelkyně se na ni tak těší. Uvědomte si, kolik žen tak zarmoutíte.“
„Je mi líto, madam, nedělám to kvůli nim, ale kvůli sobě.“
„Tak dobře,“ přešla opět briskně do generálského tónu „kolik chcete vy vydřiduchu?“
„Promiňte? Já vám teď nějak nerozumím,“ blábolil upřímně překvapený romanopisec.
„Chápu. Můj návrh zní za každou prodanou knihu o pět procent více, než jste dostal minule.“
„Madam, to opravdu nemá co dělat s penězi,“ bránil se Salvator.
„Nechte toho, vy lháři,“ nedala se odbýt. „Nabízím deset procent navrch a smlouvu na vydání jedné libovolné knihy dle vašeho výběru.“
Salvatorovi se zatmělo před očima. V něco takového ani nedoufal. Teď byl na tahu on a věděl to.
„Tři knihy.“
„Jen jednu jsem řekla.“
„Tak dvě,“ zkusil reálnější požadavek.
„Jenom jednu,“ takřka zakřičela do telefonu.
Spisovatel se temně usmál, natáhl ruku a strhnul ze dveří jeden z popsaných papírů. Mobil přidržoval hlavou a ramenem a vedle něj pomalu a s požitkem trhal papír, který mu padal mezi nahými stehny do mísy.
„Takže?“ zkusil to.
„Nevím na co si hrajete,“ ječela paní Ewansová, „víc nenabídnu.“
Podle se zašklebil a začal vstávat. Zadnice se odlepila od prkénka a Salvator chytil levou rukou splachovadlo, zatímco pravou držel mobil hned u porcelánové mísy. S požitkářským úsměvem zatáhnul a přemýšlel, jestli ten literární balast neucpe odpad. Když krátký vodopád ustal, znovu přitisknul přístroj k uchu.
„Takže?“ zkusil to podruhé.
„Co si ksakru,“ ječela žena nakladatele do telefonu.
On ji však neposlouchal. Položil mobil na prkénko a čekal, až se vykřičí. Netrvalo to tak dlouho. Potom jej opět vzal a promluvil.
„Je vám jasné, že vymazat knihu z počítače není nijak obtížnější, než to co jsem teď provedl?“
Zvuk, který zaslechl, mu připadal jako zavrčení vzteklé dogy, ale hned za ním následovala smířlivá slova.
„Tak dobrá. Dvě knihy, ale pouze osmi procentní navýšení.“
„Beru, madam,“ odpověděl spisovatel. „Děkuji za váš čas a brzy se zastavím, abychom vše sepsali.“
„Budeme čekat,“ ozvalo se z telefonu a člověk na druhé straně bez rozloučení zavěsil.
Salvator odložil mobil na umyvadlo a řádně si umyl ruce, aby z nich dostal špínu, která na nich během pobytu na záchodě ulpěla. Oblékl si spodní prádlo i kalhoty, mobil strčil do kapsy, strhnul zbylé dva papíry a radostně otevřel dveře do nového světa.
Jednou z výtek na adresu mnou obhajovaného tématu bylo, že takovýto almanach musí být zákonitě depresivní. Pronesl ji můj dobrý kamarád a já okamžitě litoval jeho přítelkyni, že má doma chlapa bez fantasie. Zamyslel jsem se však nad jeho argumentem a musel jsem mu dát za pravdu. Je to tak. Bude to depresivní, ale i tak, jak věřím, se to může líbit. Důkazem, jímž vás chci přesvědčit, by měla být tato moje depresivní povídka. Prosím přečtěte si ji a snad mi dáte za pravdu, že Krize jako téma almanachu je vlastně fajn.
Muka tvůrčí
Romanopisec Salvator B. Fly otevřel dveře malé místnosti a okamžitě na něj zaútočil charakteristický pach desinfekce. Z kožené značkové aktovky vytáhnul tři strojem popsané papíry velikosti A4 a kolečko izolepy. Pečlivě je nalepil na vnitřní stranu dveří asi metr dvacet vysoko, vyndal z aktovky úzký černý fix a teprve poté vstoupil a dveře za sebou zavřel. Beze spěchu si rozepnul zip na kalhotách, povolil opasek a na poslední chvíli zachytil mobilní telefon na něm připevněný. V duchu při tom proklínal jeho výrobce, proč ty krámy dělají čím dál menší. Rozepnul knoflík a stáhl dolů jak kalhoty, tak i hedvábné spodní prádlo. Poté usedl na porcelánovou mísu jako král na mramorový trůn. Ještě než poprvé zatlačil, začal číst, co ráno napsal.
Nová kniha se měla jmenovat Pootevřená brána ráje. Hlavní hrdinkou byla mladá Němka Heidi pracující za druhé světové války na Slovensku. Po porážce nacistů se zklamaná láskou ke krásnému ale nestálému Slovákovi Jožovi vrací do rodného Schweinfurtu, kde zjišťuje, že celá její rodina v průběhu války zemřela a ona se tak octla na dlažbě. Kniha měla být náležitě smutná na začátku, romanticky nadějná uprostřed a se šťastným rozuzlením nakonec, kdy Heidi odjíždí se svým milým Mojšem vstříc novému krásnému životu v novém státě – Izraeli. Prostě klasický bullshit ala Fly, jak Salvator v duchu nazýval celou svoji tvorbu za poslední čtyři roky. Roky hubené na tvůrčí svobodu a invenci, naopak ale tučné pro jeho peněženku. Ženušky v domácnosti sledující telenovely si rády nějakou tu romantickou kravinku i přečtou a on jim dával jen to, co žádaly. Srdcervoucí příběh u kterého si popláčou smutkem i štěstím a u kterého mohou hořekovat, proč si jen vzaly taková budižkničema a raději pár let nepočkaly na toho pravého. A jestli se tato kniha nestane bestsellerem, tak potom už nevěděl, co by mohlo. Vydavateli, nebo spíše jeho autoritativní ženě, se kniha zalíbila. Paní Ewansová sice byla o pár let starší než Salvator a připadala mu jako natupírovaná hrošice, ale jeho šarm si s ní zatím dokázal poradit. Ostatně přeslazené romantické fráze a lichotky uměl stejně dobře říkat, jako psát.
Naposledy zatlačil a trochu si oddechl. Dnešní text se mu zatím nezdál špatný. Nánosy patosu umně maskoval historickými reáliemi, které si zjišťoval na internetu. Neměl chuť studovat odbornou literaturu o poválečné Evropě a jeho čtenářky stejně všechno zbaští. Jen na pasáž o sporu dobráckého československého prezidenta Benesche a podlého premiéra Goodwooda se bude muset ještě podívat. Přece jen Goodwood mu nezní moc česky. Ať už „česky“ znamená cokoliv. Utrhnul kus toaletního papíru a upřeně se zahleděl na pátý řádek třetí stránky. Ať už mu na té větě vadilo cokoli, neměl ponětí co přesně. „V porovnání s tím co prožívala, jí muka pekelná připadala jako lehká kocovina na Octoberfestu.“ Že by lehká kocovina na Octoberfestu? Ne, to ne. Naopak to podpoří představu čtenářek, že hlavní hrdinka je takové to veselé copaté bavorské děvče plné ideálů o svém budoucím životě. Najednou se otřepal. S hrůzou zjistil, že v ruce, kterou si během usilovného přemýšlení podpíral bradu, drží použitý kus toaletního papíru.
„Měl bych si pořídit bidet,“ pronesl nahlas a zhnuseně hodil papír do mísy pod sebou.
Na větě nic špatného nebylo. To už Salvator věděl. Chyba byla výš. A nebyla ani v kapitole, ani v knize samotné. Celé jeho dílo za poslední čtyři roky nestálo ani za papír, na kterém bylo vytištěno. Pryč byly doby, kdy vzhlížel k Hemingwayovi, či Steinbeckovi. Pryč byly časy, kdy chtěl napsat velký sociální román přelomu tisíciletí tak, jako to kdysi uměli Hugo a Zola. Položil čelo na pěsti obou rukou a tiše si zoufal. Zaprodal sebe i svoje vize. Ideály vyměnil za dolary a čisté naděje za ušmudlanou jistotu. Pamatoval si, jak chtěl v životě víc, než jen psát a pobírat honorář. Přál si předávat poselství, upozorňovat na problémy doby, šířit mezi lidmi solidaritu. A místo toho dělal po čtyři roky to, co před chvílí zde na toaletě. Tlačil sračky.
„Ještě nejsem ztracený případ,“ řekl si vzdorně Salvator a udeřil pravou rukou do záchodových dveří.
Nával odhodlání nedokázal zastavit ani telefon, který se rozezněl pod jeho koleny. V ruce cítil mravenčení, jak jej zdvíhal a už po několikáté si sliboval, že konečně zruší to pitomé vibrační vyzvánění. Na displeji svítilo „Ewans-nakl.“. Spisovatel se ještě jednou zhluboka nadechl a poté již zmáčknul zelený telefonek.
„Salvatore, příteli, volám vám jen, abych se optal, jak pokračuje vaše práce,“ ozval se z přístroje žoviální mužský hlas.
„Děkuji za optání, pane nakladateli,“ odvětil příjemce hovoru „právě jsem vám chtěl zavolat.“
„No to je výborné, brachu jedna šikovná, a co jste mi chtěl?“
„Chtěl jsem vám oznámit, že tu knihu nenapíši a ve vašem nakladatelství už nikdy nic nevydám.“
Z telefonu se vydralo pouze suché zasýpání a asi dvacet vteřin slyšel tlumený hovor.
„Salvatore, tady paní Ewansová.“
Představovat se nemusela. Hlas, který by usadil i jednotku zelených baretů, poznal okamžitě.
„Dobrý den, madam,“ nezapomenul na dobré vychování.
„Je pravda co tu teď ten můj nekňuba vykládal?“ přešla paní nakaldatelová rovnou k věci.
„Ano opravdu je.“
„To doufám nemyslíte vážně, že. To je jen nějaký hloupý vtip.“
„Nikoli, madam. Nemám s vaším nakladatelstvím žádnou závaznou smlouvu a platíte mne pouze dle počtu prodaných kusů.“
„Ale to nám přece nemůžete udělat,“ zmírnila paní Ewansová tón „moje přítelkyně se na ni tak těší. Uvědomte si, kolik žen tak zarmoutíte.“
„Je mi líto, madam, nedělám to kvůli nim, ale kvůli sobě.“
„Tak dobře,“ přešla opět briskně do generálského tónu „kolik chcete vy vydřiduchu?“
„Promiňte? Já vám teď nějak nerozumím,“ blábolil upřímně překvapený romanopisec.
„Chápu. Můj návrh zní za každou prodanou knihu o pět procent více, než jste dostal minule.“
„Madam, to opravdu nemá co dělat s penězi,“ bránil se Salvator.
„Nechte toho, vy lháři,“ nedala se odbýt. „Nabízím deset procent navrch a smlouvu na vydání jedné libovolné knihy dle vašeho výběru.“
Salvatorovi se zatmělo před očima. V něco takového ani nedoufal. Teď byl na tahu on a věděl to.
„Tři knihy.“
„Jen jednu jsem řekla.“
„Tak dvě,“ zkusil reálnější požadavek.
„Jenom jednu,“ takřka zakřičela do telefonu.
Spisovatel se temně usmál, natáhl ruku a strhnul ze dveří jeden z popsaných papírů. Mobil přidržoval hlavou a ramenem a vedle něj pomalu a s požitkem trhal papír, který mu padal mezi nahými stehny do mísy.
„Takže?“ zkusil to.
„Nevím na co si hrajete,“ ječela paní Ewansová, „víc nenabídnu.“
Podle se zašklebil a začal vstávat. Zadnice se odlepila od prkénka a Salvator chytil levou rukou splachovadlo, zatímco pravou držel mobil hned u porcelánové mísy. S požitkářským úsměvem zatáhnul a přemýšlel, jestli ten literární balast neucpe odpad. Když krátký vodopád ustal, znovu přitisknul přístroj k uchu.
„Takže?“ zkusil to podruhé.
„Co si ksakru,“ ječela žena nakladatele do telefonu.
On ji však neposlouchal. Položil mobil na prkénko a čekal, až se vykřičí. Netrvalo to tak dlouho. Potom jej opět vzal a promluvil.
„Je vám jasné, že vymazat knihu z počítače není nijak obtížnější, než to co jsem teď provedl?“
Zvuk, který zaslechl, mu připadal jako zavrčení vzteklé dogy, ale hned za ním následovala smířlivá slova.
„Tak dobrá. Dvě knihy, ale pouze osmi procentní navýšení.“
„Beru, madam,“ odpověděl spisovatel. „Děkuji za váš čas a brzy se zastavím, abychom vše sepsali.“
„Budeme čekat,“ ozvalo se z telefonu a člověk na druhé straně bez rozloučení zavěsil.
Salvator odložil mobil na umyvadlo a řádně si umyl ruce, aby z nich dostal špínu, která na nich během pobytu na záchodě ulpěla. Oblékl si spodní prádlo i kalhoty, mobil strčil do kapsy, strhnul zbylé dva papíry a radostně otevřel dveře do nového světa.
Vytvořil 23. ledna 2011 v 18:06:57 mira. Záznam nebyl nikdy upravován.
Diskuze ke článku
18. dubna 2007, 22:45
Hm...to bych asi nebyla já abych se ke Krizi nepřidala... depresivní tvorba mi celkem jde... A toto je fakt super povídka... Dobrý Stegi!
13. dubna 2007, 14:24
Ano, jednalo se o ironii. Ano děkuji za pochvalná slova. A ano - KRIZE MUSÍ BEJT.
13. dubna 2007, 09:52
Tak ono to jde chápat i špatně, že... :-) Ale to se mi právě na tom líbí :-)
12. dubna 2007, 21:04
Ať žijou depresáři, krize musí bejt... aneb - Krize MUSÍ bejt :-D
12. dubna 2007, 19:41
To byla ironie jak řemen:) Taky mě to nadchlo, ale já sem psohlavec k neubití a mám rád romantičtější náměty, takže budu asi lobovat pro jiná témata:)
12. dubna 2007, 18:43
Měls pravdu. Na Krizi se dá napsat jen a jen depresivní téma... ne, vážně, mně to nepřipadá depresivní :-) To, cos napsal na začátek, byla ironie, nebo jsem špatně pochopil závěr?
A jinak fakt dobroučké, moc se mi to líbilo. Opravdu pěkná povídka, chválím, ještě pár takových a nechám se na tu krizi ukecat :-)
A jinak fakt dobroučké, moc se mi to líbilo. Opravdu pěkná povídka, chválím, ještě pár takových a nechám se na tu krizi ukecat :-)
Vyhledávání
