Poslední člověk na Zemi

Právě se klubu z vejce. Není to vůbec nic příjemného. Jelikož se samozřejmě klubu poprvé, dělám vše jen instinktivně, jako mnoho generací přede mnou. A zatím, jen necelý kilometr ode mě, zrovna sedí poslední člověk na Zeměkouli v obývacím pokoji. Ozve se zaklepání na dveře, ťuk, ťuk. „Dále!,“ ozve se jasný hlas. Dveřmi projde drobná postava sekretářky s papíry v rukách. „Dobrý den. Mám pro vás nějaké dokumenty k podepsání,“ řekne a mrkne svým třetím okem. Odpoví jí oslepující záblesk kapesního iontového dezintegrátoru ráže 11 milimetrů. Muž u psacího stolu si uleví: „Další z nich. Dnes už pátý! Den ode dne je to horší.“ Vstane, smete na lopatku prach před stolem a odejde na ranní kafe.
To vše jsem cítil svými novými smysly. Zálibně si protahuji své kožní blány, zatím stále umazané od slizu, a vypouštím obláčky žlutozeleného dýmu. Mám docela hlad. To víte, ještě jsem nikdy nejedl. Ale že je to legrace – před několika minutami nikdo o dracích neměl ani páru a teď přímo nade mnou přeletěl samec pár set let starý. Zatímco si spokojeně ukusuji z kovového kontejneru na odpadky, poslední člověk František usrkává ze svého šálku kávy, o židli má opřen svůj kanón a mračí se. Zase nový druh. Kolikátý už? Když šel do kantýny, pokusil se ho probodnout násadou od smetáku uklízecí robot. Odradit se nechal až paprskem o teplotě pár tisíc stupňů a potom protekl dýmající dírou v podlaze o patro níž. Alespoň, že umělí číšníci dělají pořád svou práci. Kdo by mu pak dělal kafe?
Když odchází z jídelny, ani ho nepřekvapí, že kuchyňští roboti spolu tancují. „Tak dost! Už je čas. Jdu do Bunkru. Ještě že jsem si ho tehdy nechal postavit, po tom vyšetření. Když mi pak řekli, že zůstanu jako poslední člověk na zeměkouli, jen jsem se jim vysmál: ‚Cha, kašlu na vás,‘ řek` jsem jim, ‚jsem na to nachystanej, bude mi tu bez vás dobře!‘ Dobře jsem jim to nandal!“ Tak takhle se Franta tedy uklidňuje, když vychází z budovy. Neví ale, že ho slyšíme. Myslí si, že ho chceme zabít, ale dobře tak. Hned ho v jeho přesvědčení utvrzujeme. Shůry se na něj snáší drak a chrlí plameny (je zajímavé, že ačkoli se vyklubal stovky let přede mnou, jsme na světě stejně dlouho...). Skončí jako drobný černý popílek, který rychle propaluje díry do asfaltu silnice. Bavím se pozorováním Franty, jak se krade ulicí. Připomíná mi nějakého akčního hrdinu z amerického trháku; mává svou zbraní sem a tam a přebíhá otevřené prostory.
Opuštěné město je nyní už plné nejrůznějších tvorů. Ve starém domě ze šestnáctého století práskají dveře a skučí meluzína, kanálové poklopy se nadzvedávají a září zpod nich rudé oči. Nádherná hororová krajina. S krásnými obyvateli. A mezi tím vším se proplétá k smrti vyděšený Franta.
Pomalu dochází k okraji města. Teď už se plamen jeho kapesní hračky objevuje každou chvíli. Právě zasáhl opuštěnou telefonní budku, která explodovala do podoby rudého květu. A z ničeho nic pink. Jako by se mu otevřela hlava a jeho myšlenky vylétly do prostoru: „...Oni mi snad čtou i myšlenky! Ale to nic. Ještě kousek, poslední blok, a pak už jen louka až k Bunkru...“ „No ne, co si nevymyslí,“ řeknu si a plachtím si dál za ním. Jeho výpočty mu bohužel překazil sedmdesátipatrový mrakodrap, který mu zastoupil cestu. S takovou masou kovoplastů si kapesní dělo neporadí a tak musí poslední člověk jinudy. A už běží loukou. „Alespoň tady vím, na čem jsem,“ pomyslí si, zrovna když se pole začíná vlnit jako rozbouřené moře, až se po něm dá sotva jít. Rozstřílí několik nejbližších z nás a vskočí do vstupního otvoru bunkru. Vrata se zabouchnou s dutou ránou, buch. Dne osmého června roku 2006, v osm hodin dvacet dva, se zavřel před vnějším světem.
Přiletím blíž, nadechnu se a vydechnu vařící vzduch. Dveře se prohnou pod tou nesmírnou teplotou a kov začne bublat. Vím, že Franta zaječel, když uviděl monitor od venkovních kamer. Rozbil sklo, pod nímž byla klávesnice a malý červený knoflík. Vyťuká kód a stiskne tlačítko. Psss, vytéká z trubic beton a zalévá vstupní otvor. Okamžitě tuhne. „A máme ho!“ zavýsknu si.
František si oddechne: „A je to v suchu. Vevnitř nikdo být nemůže, viděl bych to na obrazovce, všechno funguje jak má...“ Nedořekne. Stačí jen zahlédnout, jak se počítač vesele rozzáří stovkami malých teček, symbolizujících vetřelce. Pak potemní. Stejně jako zhasnou světla, zastaví se větrání, přestane šumět fontánka. Přímo za ním se ze stínu vynoří tmavá postava. Její existenci, poznamenanou příliš velkým množstvím končetin a chapadel, ukončí paprsek světla.
Příštích několik hodin strávil Franta v prostoru ozařovaném jen výstřely jeho kapesního iontového dezintegrátoru ráže 11 milimetrů. Tak dlouho, dokud nedošla baterie.

-----------------------------------------------------
Nyní už nám nic nestojí v cestě. Konečně náš svět bude existovat navždy. Musím ještě poděkovat Františkovi. Jsme mu všichni velmi vděční.