Povídky z Literárního weekendu 2

Malý Tom

Tímto mu začíná nový život. Tom je veselý chlapec se smutným osudem. Do svých deseti let vyrůstal v San Francisku, ale nyní se stěhuje do New Yorku. Jeho rodiče dospěli k názoru, že už jej nezvládají. Rozhodli se, že ho dají k babičce a dědovi, avšak malý Tom z toho nebyl smutný. V podstatě byl velice rád. Rodiče se kvůli svým problémům k němu chovali nepěkně. Byli věčně opilí a on měl pocit, že u to ani horší být nemůže. Proto, kdy se dozvěděl o této novině, tak měl velikou radost. Velice se těšil do New Yorku. A už tu byl ten večer. Tom a jeho rodiče přichází k přístavu. Všude kolem byl velký rozruch. Malý Tom byl ale v klidu, pořád se mu hlavou honila jedna myšlenka a to ta, že již za pár hodin bude u dědy a babičky a hlavně daleko od svých rodičů, o kterých si myslí, že jej nemají rádi.
Začínají se odvazovat lana a lodní šrouby se začínají otáčet, loď se připravuje k odjezdu a on naposledy před cestou do New Yorku zamává svým rodičům.
Vzpomíná si, jak se k němu dnes chovali pěkně. Ani jednou na něj matka nezakřičela a jeho otec ho dnes ani nezbil. jen se naň celý den usmívali. Malý Tom si najde jeho malé místečko na palubě a usne. Po chvíli Toma vzbudily nějaké kroky. Otevře oči a uzří starého pána, který se jej táže: "Mohu si přisednout?" "Ovšem." Odpoví Tom. "Kampak máte namířeno?" Zeptá se stařeček. Tom na to odpoví: "Do New Yorku."
"A co tam?"
"K babičce a dědovi." Stařec začne vzpomínat: "Víš, býval jsem také takový malý hoch jako ty, jenže jsem neměl rodinu, nebyl jsem jako všichni kluci okolo mě, vyrůstal jsem v dětském domově." Byl to sice zajímavý příběh, ale přesto jej Tom musel přerušit: "Odpusťte, pane, ale u jsme v New Yorku. Tom se rozloučil a odešel. Poté vyšel i se svými věcmi z lodi k přístavu a čekal, až si pro něj prarodiče přijedou. Hlavou se mu honil pořád stařečkův příběh, přestože byl tak krátký a ještě k tomu nedokončený, velice mu to v budoucnosti pomůže...

Barča

Horko

Bylo mi horko. Poslední dobou mi vlastně bylo horko pořád, a to by se dalo označit za velmi nepříjemnou věc. Kdyby to třeba alespoň v noci trochu povolilo, aby se dalo pracovat za přijatelných podmínek, ale tahle myšlenka a její realizace zůstávala bohužel jen v mé hlavě. Zdálo se mi, že se mi pomalu začíná rozpouštět mozek. Paprsky slunce u dávno pronikly pokožkou i lebkou a teď útočily na tu nepopsatelně nechutnou věc uvnitř. Ptáte se, proč mi připadá tak nechutná? U jsem jich viděl pár rozmázlých po zdech a můžete mi vykládat sebevíce o tom, že mozek je ten nejvyšší orgán a tak dál, ale i kdyby to byla třeba Mona Lisa, můj názor na jeho vzhled se nezmění. Otřel jsem si pot z čela - byl to jen pot, ale na chvíli mi vážně zatrnulo - a natáhnul jsem se pro láhev. Teprve když jsem ji přiložil k ústům, došlo mi, že jsem stejný pohyb udělal už před pár minutami, jen s tím rozdílem, že tehdy tam na dně ještě něco bylo. Rozmáchlým pohybem jsem ji poslal za sebe, do vody, kde se s cinknutím přidružila k hromadě svých sestřiček. Voda dost nechutně páchla, ale být jí poblíž, byla jediná možnost, jak se aspoň trochu ochladit. Kromě plíživého narážení vln na břeh a na spálené přístaviště, na jehož jedné části jsem právě seděl, bylo naprosté ticho, které rušilo jen dvojí dýchání. Matně jsem si vzpomínal, jak zněl křik racků, nebo jak jsem chodíval poslouchat symfonii lodí a moře, dva hlavní motivy, které se neustále opakovaly a obměňovaly, bušení kladiv, skřípot jeřábů, nárazy beden, křik námořníků, dehtový zápach se slanou příchutí. Dneska u tu zůstal jen zápach, ale už ne dehtový.
"Pamatuješ si, jaké to bylo předtím?"
Podíval se na mě a chvíli mu trvalo, než zaostřil, protože měl problémy se zrakem. Ale z jeho tváře bylo zřetelné, že považuje otázku za právě tak stupidní, jako je člověk, který ji položil. Chvíli se jen díval a pak řekl:
"Poslyš, chlapče, o čem to sakra zase mluví? Jsi blbej nebo co? jasně, že se to pamatuju, já jsem sem chodil, když ty jsi ještě cucal mlíko od tvý zlatý mámy, dej jí peklo věčnou slávu. Chce zase začínat s existenciálními otázkami nebo co? Tyhle tvý kecy mě dokážou vážně rozhodit, víc než to svinstvo všude kolem."
Pochopil jsem, že je lepší držet klapačku, než přes ni zase dostat. Byly chvíle, kdy se s ním mluvit dalo, ale byly tak vzácné a šly tak těžko rozlišit od těch ostatních nebezpečných, že zkoušet to na něj, bylo jako sázet do loterie. Jenže tady, když jste neuhodli, vás čekalo pár kopanců. Kdy jste měli štěstí...
Zdálo se ale, že dnes měl náladu natolik mizernou, že se rozhodl pokračovat v monologu, protože jsme pořád slyšel jeho hlas. Nevnímal jsem ho, to u jsem se za tu dobu taky naučil, nechal jsem ho putovat tou zbytečnou cestou uvnitř mé hlavy z jednoho ucha do druhého a ven, adios, nechal jsem ho a díval se na pohupující se lahve. Ale pak mě zasáhla věta, kterou neměl říkat. Snesu všechno, ale tohle mi ten parchant říkat neměl.
"A ta tvoje buznička, copak asi dělá?" Myslíš, že už ji červi sežrali? To se jim muselo zamlouvat, takovej pěknej matroš..." Neměl takhle mluvit. Neměl tak mluvit o mém nejlepším kamarádovi, kterého nesnášel a jeho mozek jsem taky viděl téct po zdi. Vyskočil jsem a vydal se pryč. Tohle poslouchat nebudu. Nechci. Ale on pokračoval a to mě přimělo zastavit se. Pokračoval a já jsem čekal. Když jsem slézal při pokusu o odchod se spáleniště, všiml jsem si velkého kamene. Teď jsem ho rukou hladil, přejížděl prstem po hladkém povrchu a čekal. Pořád jsem čekal. Najednou jsem cítil klid. Nechápal jsem, proč jsem ho necítil už dřív... Bylo to tak intenzivní. Zvedl jsem ruku a hodil. Kámen mu narazil do čela s tvrdým křupnutím, hlava se mu zvrátila dozadu a na malou chvíli se dala zahlédnout krvavá cestička tekoucí ke kořeni nosu. Pak se zvrátil celý a naznak padl do páchnoucí vody. Chvíli jsme ještě stál a tiše se usmíval. Bylo to fajn. Nebyl mu vidět mozek.

Market

Láry, fáry!

Sedím, koukám z okna a čekám. Hodně lidí čeká. Někteří na životní lásku, jiní na příležitost. Mně by stačila obědová přestávka. Narozdíl od ostatních, já mám velikou jistotu. Přesně za 13 minut a 25 vteřin se dočkám. Dočkám se. Odejdu odtud, nechám tu toho náfuku sedět a zírat do monitoru a já se odeberu ke svému stéblu - na obědovou přestávku.
"Šéfová, že ty jsi zase smazala e-mail od pana Spearse. Nemůžu ho najít"
Jasné, já. Proč ne? Vdycky kdy nemůže něco najít, něco udělat, pokaždé, když něco nezvládá, můžu za to já. Je to tupec.
"Proč bych ho mazala? Do tvých složek vůbec nelezu."
"Už to mám, sorry, šéfová."
Tupec s velkým T. To jeho "šéfová, šéfová"... Moc dobře ví, že mi to vadí. Měl příležitost mi říkat šéfová, ale to jsem byla jen Margot. Pak mě sesadil ze židle šéfa a od té doby jsem šéfová. Tupec.
5 minut, 12 vteřin a já na půl hodiny zmizím. Pryč, daleko. No, daleko... budu ráda, kdy stihnu dojít do nedaleké kantýny a zpět.
"Frede, za pět minut půjdu na oběd. Překontroluje mi prosím tuhle objednávku, a to odešlu ještě teď?"
"Cože? Jo, jasný, objednávka. Polož mi ji sem, pak se na to mrknu."
"Za pět minut odcházím. Pokud to nezkontroluje, pošle si to sám."
"Jasný..." Otočil se nevrle zpět k počítači a dělal, že pracuje. Moc dobře vím, že nepracoval. To v pracovní době nikdy nedělal. Prostě si brouzdal po internetu a koukal na něco, na co by se v pracovní době rozhodně koukat nemělo. A možná by se na to nemělo koukat ani pak.
Tři minuty. Otočila jsem se na židli. Objednávka ležela tam, kam jsem ji před chvílí položila. Dobrá, ať si ji pošle sám. Teď ještě napíšu tu žádost, co po mně chtěl, a zmizím.
Vážený pane Spears, žádáme Vás..."
Chrastění klíčů mě vytrhlo z přemýšlení. Otočila jsem se na Freda a v tichosti na něj hleděla.
Už byl téměř u dveří. "Frede?"
"Jo, šéfová, jsem ti to chtěl říct, ale nějak to nevyšlo. Musím teď na dvě až tři hodinky zmizet. Klíče si beru s sebou. Ty asi nikam nejdeš, ne? Tak tu počkej a pěkně hlídej."
Cože? Připadala jsem si jako v jiném světě. Já mu neříkala za 5 minut odcházím? "Ale Frede, přece jsem..." Otočil se ve dveřích, šel ke mně a zblízka mi do očí řekl: "Láry, fáry pod kočáry, šéfko!" A zmizel. Tupec...
Do očí se mi draly slzy. Dodělám tu žádost, sbalím si své věci se stolu, zhasnu a odejdu. Teď u opravdu daleko a navždy.
"Žádáme Vás jménem naší firmy, zda by..." Láry, fáry pod kočáry... Láry, fáry pod kočáry. Ale to znám. kde jsem to jen slyšela? Láry, fáry pod kočáry. Kočáry a čmáry máry. Musela jsem se smát. Tahle vzpomínka ve mně vzbuzovala tu nejlepší náladu. Je to u dlouho, co jsem tahle slova slyšela. Dvacet let? Možná i víc, to jsem byla ještě úplně malá, hodná, naivní holka. Bydlela jsem s našima v Londýně, v takovém typickém anglickém cihlovém domě. Řadovka from London, jak říkával strýc. K našim domovním dveřím vedly tři schůdky. A právě tam jsem si s Frankem hrávali. Bylo to nejlepší období, co jsem v životě zažila. Nosívala jsem dederonové šaty po kolena, boty po sestře a červenou mašli ve vlasech. Na tu jsem si potrpěla. Bez ní jsem nikdy na ulici nevyla. Stejně jako teď nevyjdu na ulici bez make-upu. Frank byl o hlavu menší a o dva roky mladší. Věčně měl roztrhané nebo alespoň špinavé oblečení. Byli jsme ti nejlepší kamarádi na světě. Trávili jsme spolu všechny volné chvíle. To nebyla ještě kola, práce a o povinnostech jsme neměli ani tušení. Existovali jsme jen my dva a tři schůdky.
Vyrušilo mě funění: "Šéfko, kam jsi dala ten nový vzorník?"
Vyděšeně jsem vzhlédla. Jmenoval se Frank nebo Fred???

Žužla

Tři pánové

„Slečno? Ještě jedno prosím.“ Ozvalo se od nejveselejšího stolu. Nebyl nejhlučnější, to ne. Byla to taková tichá veselost. Tři pánové, byli šťastní a spokojení se svým životem.
„Dneska je skvěle vychlazené.“
„Hm, hm.“
„Těším se. Zjistil jsem, že se těším na smrt pánové. Nemyslíte, že je to zvláštní?“
„Spíš morbidní, řekl bych. Ale je to vlastně normální. Já jsem si například vždycky myslel, že se těším na důchod. Nakonec, jsem zjistil, že vlastně ne. Můj život se mi líbí tak, jak je teď. Nedokážu si představit, že bych se měl jenom pořád rýpat v zahrádce.“
„Jo, nebo vybírat ty jediné správné závěsy do jídelny.“
Muži se odmlčeli, jen zasvěceně pokývali hlavami. Mnohé věci si dokázali jednoduše představit. Pozvedli své půllitry.
„Já jsem vlastně do důchodu odešel. Moc mě to nebavilo, tak jsem se vrátil zpátky do práce a je to ještě lepší než předtím. Teď mám teprve pořádnou vážnost a můžu si seřvat koho chci.“
Muž s brýlemi a buřinkou se odmlčel. Vrásky na jeho obličeji získané léty i starostmi se přeskupily do nového veselého obrazce. Usmál se.
Třetí muž sáhl do kapsy saka a tabatěrku. Druzí dva se na něj trochu zamračili, ale vzpomněli si na své vlastní neřesti a nechali ho.
Ticho rušily jen obláčky kouře, které muž blaženě vyfukoval.
„Já budu už brzy končit, už jsem na tu práci starý. Když vidím ty mladé, jak se do všeho pouštějí s elánem a po hlavě, říkám si, že bych jim už měl uvolnit místo. Prostě zbytečně zabírám životní prostor někomu jinému.“
„A co budeš dělat?“
„No přece rýpat se v zahrádce a pomáhat vybírat závěsy do jídelny.“
„Ach tak.“
„Ne. Netěším se na smrt a už vůbec ne na nicnedělání. S tou smrtí jsem se alespoň smířil, svoji lenivosti se ale vyhnu. Pojedu na Aljašku.“
Sklenice, kterou druhý pán právě zvedal k ústům se zastavila v půli cesty.
„Pojedu na Aljašku. Mám tam domluvený jeden volný domek, takový srub, který bych mohl zabydlet. Vlastně jsem se s vámi dvěma chtěl dnes rozloučit. Jedu zítra.“
Kdyby o sobě prohlásil, že je žena, nemohl by způsobit větší šok.
„Co na to říká…“
„Abych řekl pravdu, už spolu delší dobu nejsme. Tedy žijeme spolu, ale to je jen z lenivosti. Děti mají dávno svoje děti a nás spolu drží jen zvyk.“
Na to se sklonil nad svou tašku a začal v ní něco hledat. Vytáhl fotografický aparát, odřenou černou krabici, a požádal muže od vedlejšího stolu aby je vyfotil. Přisunul svou židli ke svým dvěma přátelům.
Ostrý záblesk světla zanechal v očích bílé stopy. Mezi vráskami loučícího se muže si probojovávala cestu slza.
„Nesnáším fotoaparáty.“ Druzí dva pánové věděli dobře o čem mluví.
Chvíli vládlo stolu smutné ticho, ale pak se, po vzoru hrdinů a bojovníků, usmáli.
Bojovník, největší z nich. Nesmířený s životem, smířený se smrtí. Odcházel doopravdy žít.

Maruška
Dav
Kdo dá pokyn ke konečnému útoku? Masa lidí se přelévá z domů do domů, z ulic do ulic, z výrobních hal do nových, jiných továren, z šachet a dolů do tmy a zápachu černých slují. Jen bezejmenná masa těl šedých dělníků v ušpiněných oblecích, saka bez kravat a potem, prachem a špínou chudoby slepené vlasy. Jak lidská řeka mě žene, jak bych párátko byl či vor trosečníka, zmítající se na rozbouřené hladině veletoku, jehož konce nevidět.
Ráno co ráno vstávám do kalné šedi mrtvého jitra. Jsem nedůležitá molekula výrobního stroje. Jednou jedinkrát nevstanu ráno a nespařím svoji levnou kávu, jednou jedinkrát neprobudí se mé námahou ztuhlé tělo, zlámaná kostra potažená nezdravou kůží, jednou jedinkrát a není třeba se budit více. Bez práce, bez zaměstnání nejsi nic. Molekula vyvržená z těla dravce stává se zbytečnou a nepotřebnou, není živena, není chráněna, umírá. Je třeba ji nahradit.
Každý den, od úmoru do úmoru, pracuji na výrobních linkách. Z tmy tunelu bez konce vynoří se torza lidských těl. Tu píchnout injekci s rudou kapalinou, tu použít tekutinu zelenou. Tomu pospravit připevnění končetin, tamtoho zas vyřadit pro výrobní vadu. Šrotovací stroj jen tupě zamlaská a tělo se rozstříkne v blesku čepelí. Zodpovědná práce. Kolik již nových dělníků prošlo mýma rukama? Kolik dělníků již jimi bylo svrženo do drtiče zmetků? A pak, až sešroubuji poslední klouby prstů k sobě a všechny injekční stříkačky jsou vyprázdněny, torzo skládaného dělnického těla odjíždí na nekonečném pásu do tmy tunelů, odjíždí neznámo kam.
Pak večer, když ruce již neposlouchají a nohy klepou se a podklesávají mrtvičnou únavou, po siréně hlučné až k bolesti, otáčím se zády ke strojům a odcházím vstříc mé sluji bez naděje. Lidská řeka mě nese a já pádluji, topím se, občas se vynořím vstříc jedinému nádechu. Pak mě proud vyvrhne na pobřeží mého domova. Otevřu dveře a svalím se únavou na své prohnilé matrace bez povlaků. Ráno siréna vzbuzení, vstát do zimy a tmy, spařit kávu, a nechat se strhnout vírem masy.
Lidé proudí oběma směry – jsou pracující dne a pracující noci. Ulice by nepojaly jediný silný nápor těl. Směny musí končit a začínat v jinou hodinu. Lidé kolují a žijí ze zbytků strojů, požívají potravu prosáklou strojním olejem a pijí rezavou vodu, tak často zmírající v kohoutcích do zbytků několika posledních kapek. Hlad a žízeň, dva děsy člověka, spolu se smrtelným vyčerpáním, jsou mým věrným věčným druhem.

* * *
Dnes ráno na mě promluvil soused. Mé hrdlo odnaučené slovům nebylo schopno hlásky, ale jeho věta mi zní v uších neustále: „Boj započal! Střez se šedých zdí!“ Nevím, co to znamená. Nejsem si jist, co chtěl říct. Jen tuším. A doufám. Představuji si tovární haly plné dělníků, řev statisíců milionů hrdel, skandujících: „Změna! Změna! Nový život! Nové světy!“ Vidím jejich mluvčí, jak řeční na stupíncích, proti nim hradba továren, pomalu již překonaná, jak řeční vstříc našim nadšeným tvářím, vidím stěny výrobních hal praskajících štěstím ve švech. Představuji si tovární haly vyprázdněné a lidi v ulicích. Obloha není zatažena šedou clonou, svítí na ni obrovská výbojka dávající nejen matný lesk, ale silnou, teplou a hřející zář. Pak vidím dělníky pochodující pod černým nebem, bez mraků svádějících svůj věčný deštný boj. Vidím i vrcholy komínů, vidím, kam vedou jejich trubky a roury, vidím vrchol všeho.
Vidím prázdné továrny a domy plné jídla, vidím prostý lidský smích, který pamatuji si z dětských let ve výchovně. Pracuji bezmyšlenkovitě a vyřadím dnes přespříliš mnoho zdravých dělníků. Škoda jich – však co je horší, než vadný člověk? Pracuji, jak se dá, šťastně. Těším se, až mne unese zase proud těl vstříc domovu. Nechám se jím unášet, a místo mrtvých tváří a prázdných očních důlků chodců kolem sebe vidím rozzářené úsměvy. Místo na šedé fasády skryté v dýmů továrních zplodin vidím jasně krásu světa. Svět je barevný ve své šedi a směje se tisícovkou příslibů. Dorazím domů. Stojím před dveřmi bez zámků. Zaklepu, či ne? Navštívím jej, či bude dnešní večer jako všechny jiné?
Odvážím se a pozvednu ruku. Pod mým zabušením se sousedovy dveře pohnou, zaskřípou ve veřejích a rozevřou se dokořán. Zavolám: „Pane!“ Hlas mi selhává, jen chropot se line z necvičeného hrdla. Malý pokoj, jen sedmkrát sedm kroků, nikde nikoho. Jen vprostřed podlahy zeje černá díra jak otvor do pekla. Ozývá se z ní skřípot a duté údery, čvachtavě zní ten ďábelský zvuk. Přistoupím blíž a pohlédnu dolů. Vidím čepele míhající se v ďábelském rytmu zkázy, čepele krvavé, čepele ostré tak, že tělo rozseknou snáz, než cár zpuchřelé látky.
Stojím a hledím dolů. Nepohnu se ani. Jen mlčky civím do temné šachty. Pak pozvednu své mrtvé oči a udělám krok. Není zde prostor pro vlastní mysl. Lidské zmetky, vadné součástky bezchybného stroje továrních hal, ty všechny musejí být nahrazeny.

Hyňas

Tajný život kaluží

Novembrové ráno v parížskom Quartier Latin bolo chladnejšie ako obvykle. Digitálny budík na nočnom stolíku žiarivou zelenou oznamoval, že presne pred ôsmimi hodinami začal nový deň. Z ulíc univerzitnej štvrte sa pomaly vykrádali posledné zvyšky rannej hmly. Parížski chodci v rukách s papierovými vreckami plnými čerstvého voňavého pečiva obozretne prekračovali kaluže vody, spomienku na včerajší dážd.
Lenivo sa prevalil v posteli a siahol po okuliaroch na nočnom stolíku. Posadil sa. Pokrčené prúžkované pyžamo malo na rukávoch niekoľko dier. S povzdychom vstal, prešiel k oknu a chvíľu pozoroval odraz šedivého neba v jednej zvlášť veľkej kaluži.
Ranná toaleta bola deprimujúca. Vôňa peny na holenie, monotónny zvuk tečúcej vody v umývadle, dotyk uteráka na čerstvo oholenej tvári, táto rutina ho pomaly, ale iste ničila. Oblečený, učesaný, zbavený jemných chĺpkov na tvári s úľavou opustil svoju garzónku v podkroví a vybral sa známou cestou do pekárne. Dve bagety, ako obvykle. Drobné zacinkali na kovovej miske, nasledované cinknutím zvončeka nad dverami.
Naspäť domov. Tentokrát však vo výťahu stlačil tlačítko s trochu vyblednutou dvojkou. Slečna Deschampová už ho asi čakala, pretože vzápätí po jeho nesmelom zaklopaní sa dvere jej bytu otvorili.
- „Dobré ráno, slečna Deschampová.“ Ako obvykle, nedokázal potlačiť stopu súcitu vo svojom hlase. „Priniesol som vám bagetu.“ Pokúsil sa o úsmev.
- „Dobré ráno, pán Legrand. Ďakujem. Je to od vás veľmi milé. Nezájdete ku mne na šálku kávy?“ Kolesá jej vozíka sa nebadane pootočili a štíhla ruka bez prsteňov pokynula smerom k obývacej časti bytu.
-„Ďakujem vám, slečna, bol by som veľmi rád, musím však ešte niečo vybaviť.“ Zbabelec. Klamár. „Mrzí ma to. Zastavím sa zas zajtra. Želáte si niečo špeciálne?“
Ramená jej poklesli. Len o kúsoček, ale všimol si to.
- „Nie, ďakujem pekne, len bagetu, ako obvykle.“
- „V poriadku. Dovidenia, slečna Deschampová.“
- „Dovidenia, pán Legrand.“
Dvere sa pomaly zatvorili, na chvíľu sa ozvali zvuky kolies posúvajúcich sa po drevenej podlahe. Potom bolo ticho.
Jeho bezmocnocť ho fascinovala. Prečo nedokázal odolať súcitu? Prečo si vždy vybral túto jednoduchú cestu? Bezmyšlienkovito odhŕňal omrvinky padajúce z jeho rannej bagety. Už dávno prestal vnímať skvostné chrumkanie a vláčne jadro tohto pečiva, už dávno nad raňajkami nerozjímal nad prichádzajúcim dňom, ktorého drsný, popukaný povrch mohol skrývať jemné potešenia. Plával časom mechanicky a bez nadšenia, presne tak, ako konzumoval ranné bagety.
A slečna Deschampová. Keď sa pred necelým rokom prisťahovala, niečo sa zmenilo. V zamračenej rade dní, ktoré žil vlastne už len z povinnosti, sa objavila trhlina, cez ktorú naňho zasvietilo niečo krásne. Prísľub skrytých, slnkom prežiarených dní. Rozohnať mračná po dlhých rokoch citového chladu je však ťažké. Ťažké, prekliato ťažké. A slnečný prísľub sa pomaly zmenil na posmešnú kontrolku, ktorá ho trýznivo utvrdzovala v presvedčení, že jeho dni sú vlastne mŕtve. A nič, žiadna sila, žiadne slnko, žiadne ľudské teplo ich už neoživí.
Zrazu mal neodolateľnú chuť kráčať. Kráčať dlho a ďaleko. Za oknom jemne mrholilo. Siahol po kabáte a klobúku na vešiaku, bezmyšlienkovito otočil kľúčom v zámke, zišiel na ulicu. Cestou míňal hlúčiky sorbonských študentov na Rue Saint-Jacques, hlúčiky turistov pred katedrálou Notre Dame. Nikdy si neuvedomil, koľko ľudí denne prechádza parížskymi ulicami. Mravenisko osudov, konfliktov, drám, každodenných nákupov ranného pečiva, citov, nádeje, porozumenia. Krásne historické budovy sa okolo neho striedali v rýchlom slede. Nevnímal ich.
A potom sa ocitol na veľkom otvorenom priestranstve. Námestie pred ním bolo posiate malými vodnými jazierkami. Chvíľu stál a zhlboka vdychoval vzduch voniaci dažďom. Vnímal pokoj šedivého rána. Potom sa znova pohol. Pevnejším, odhodlanejším krokom. Cestu mu skrížila nepohodlne veľká kaluž. Náhle, nečakane sa jeho nohy odlepili od zeme, elegantným oblúkom prekonali prekážku a dopadli na protiľahlom okraji kaluže. Moment absolútneho oslobodenia. Tieňový odraz kdesi na druhej strane sa veselo rozbehol do diaľky, voda okolo neho roztopašne vystrekovala. Ako sa vzďaloval, bolo počuť veselý smiech...
Cestou domov kúpi slečne Deschampovej kyticu kvetov.

Veve