Aristoteles byl hustej týpek

Nicméně svět už je takový a miluje výcucy. Proto bych vás touhle formou chtěl seznámit s úvahami o umění pana Aristotela, týpka, který už to má dvacet tři století za sebou.
Mě minimálně po přečtení Ecova proslulého románu Jméno růže (což je skoro stejný frajer jako Arisoteles, akorát ještě netleje) hodně lákalo si tuhle knihu přečíst a ačkoli jsem tušil, že to nebude snadné čtivo, nakonec jsem do toho i šel. A rozhodně nelituji. Proč? O to se s vámi chci podělit. Pokud máte v plánu někdy sáhnout po originálu, nemusíte číst dál. Pokud to nevidíte jako blízkou budoucnost, pak od monitoru nevstávejte.

O knize
Co je podstatné říct, pokud se do Poetiky pustíte, pak vězte, že ji nikdy nedočtete. Už vidím vaše škleby: „Co si o mně myslí? Když to zvládl on...“ Nezvládl. Nepřečetl jsem druhou půlku knihy – stejně jako největší machři světa minimálně nějakých 1000 let přede mnou. Protože tato část se ztratila kdesi v nánosech věků. Bystřejší z vás jistě vědí, že se jedná o svazek, který se měl věnovat komedii. I přesto má „osekaná“ verze úctyhodných 26 kapitol. Když k tomu přičtete obsáhlou předmluvu (která tam bude určitě, na to si literární vědci potrpí)...
Ještě bych zmínil, že pokud se chystáte Aristotela číst, vybral bych si nějaké novější vydání a doufal, že bude překladatel rozumný a nebude se za každou cenu snažit mluvit obrozeneckou češtinou, jako se to stalo mně.
A překvapení nakonec: Poetika je jeden z mála spisů, který mívá delší poznámkový aparát, než je délka knihy samotné.

O borcovi, co dal Platónovi klepec
Jo, jo, to je ten, co učil Alexandra Velikého zavazovat sandály, to znáte už od základní školy. Aristotelův životopis ale není to, čím se chci zabývat. Jde spíš o jeho myšlení, které v mnohém vyvrací, to co tvrdil jeho předchůdce a učitel Platón. To byl sice taky filištýn k neudolání, ale oproti tomu, co dokázal Aristotelés se jeví jako křuskař. Pojďme se podívat, proč.
Zásadní myšlenkou je, že lidský duch směřuje k poznání. Tím se - mimo jiné - odlišuje od zvířat. No, a lidské myšlení se dělí na dvě části: Úvahové a Praktické. Kam byste řekli, že patří básnění? Úvahové, co? Bohužel, dnes nevyhráváte. Je to Praktické, protože jedině to směřuje ke skutku, tedy i k dílu. A dílo je cílem „poiesis“, neboli „tvoření“. A to už se blížíme k podstatě umění.
A právě tady to skřípe. Teda skřípaly by zuby Platónovi, jenže, když mu začal žák do jeho filosofie kafrat, plival už vodu na jiném břehu Svratky, nebo jak se ta podzemní řeka jmenovala. Oba ještě shodně tvrdí, že umění je vždycky napodobeninou. Platón tvrdí, že jde o napodobení věcí a skutečnosti, tím pádem musí být tyto obrazy méně dokonalé než skutečnost sama. Jenže Aristoteles tvrdí, že podstata umění nespočívá v napodobení reality, ale napodobení je prostředkem, jak zachytit určité typy, neboli ideje věcí a zdrojem díla není realita, ale umělcovo vidění skutečnosti. Umělec nekopíruje, ale tvoří nové dílo s novou podstatou, která se tvoří v něm. Uskutečňuje tedy tvar z umělce. Navíc v „typu“ (v tom, co je obecné) se skrývá přirozenost věcí, jejich podstata (fysis), která je dokonalým stavem. Tím pádem se nelze divit, že Platón by ve svém ideálním státě (viz. jeho dílo „Ústava“) umění netrpěl, kdežto Aristoteles ho vítá jako prostředek k odhalení podstaty a pravdy věcí, neboť ono samo je druhem poznání. Dílo totiž nelže, nezobrazuje zkreslenou skutečnost, ale vytváří básnickou pravdu, která má svou pravdivost vnitřní.
To tomu Platónovi ukázal, co?! Ten fešák totiž tvrdil, že jediný užitek z uměleckých spisů je ten etický (např. morální ponaučení z tragédií). Aristoteles tohle připouští, ale je to pro něj druhotné.
Tak jsme se do toho pěkně zamotali. Tak jdeme dál, ne?

I. O poezii vůbec
Tak dostáváme se konečně k obsahu samotné knihy. Výše zmíněná filosofie je sice také její součástí, ale je tam více schovaná a slouží jako klíč k pochopení celého díla, proto taky prozrazuju pointu dopředu. Teď, když jste zjistili, že vás nic zajímavého nečeká, můžete přestat číst. Ne, kecám. Nemůžete. Sednout!
První kapitola – jak jste asi pochopili – pojednává o umění básnickém (řecky „músiké“). Autor toto umění dělí na 3 skupiny:
· Epos a tragédie
· Komedie a dithyramby (hymny a drobné hry na počest boha Dionýsa)
· Pištěcká a hudební představení
A dále tvrdí (a nemáme důvod mu nevěřit), že tragédie se vyvinula právě z dithyrambu a komedie z tzv. fallických písní (rozpustilé písně také na počest Dionýsa) a právě v tom okamžiku, kdy se staly tím, čím jsou, dosáhly přirozeného, dokonalého stavu.
Zmiňuje se také o tom, kdo co antickému divadlu přinesl. Je pozoruhodné, že už v této době jsou bráni Aischylos, Sofoklés a Euripidés za největší divadelníky všech dob. Ono se není moc čemu divit. Aischylos přišel s tím, že na jevišti budou alespoň dva herci a omezil úlohu divadelního sboru (tzn. zaměřil se více na děj). Sofoklés přišel s nápadem, že tři herci taky nejsou špatné číslo a zavedl malbu jeviště. A hádejte, co udělal Euripidés... Dobře, asi neohromím. Přivedl čtvrtého herce.
V úvodní části se ještě filosof krátce zaobírá komedií. V tomto směru je vhodné ještě poznamenat, že pro Řeky znamenala komedie nejen hru, u které se brečí smíchy, ale i obecně každou hru která končila dobře (ve smyslu smírně).
Aristotelés sice říká, že směšnost je druhem zvrácenosti, ale v tomto případě to nebere jako negativum. Protože postavy, které vyvolávají smích, jsou povahově špatné pouze v jednom směru (např. lakomý stařec). Kdyby byly špatné kompletně, nevzbuzovali by smích, ale odpor. Smích tedy budí vše ošklivé (špatné), co není škodlivé. A smích slouží k zábavě a zotavení, které je přínosné. Proto i komedie je přínosná. Přesto žádá ve směšnosti míru (takže s Topolánkem může počítat – pozn. autora článku).

II. Poezie vážná – O tragédii
„Jest tedy tragédie napodobení vážného a úplného děje určité velikosti lahodnou řečí rozdílných tvarů v jednotlivých částech, osobami děj předvádějícími a ne pouhým vypravováním, soucitem a bázní utvářející očištění takových duševních hnutí.“ Slovníkové heslo jako od maminky, co říkáte? Od mojí tedy ne, já mám poměrně mladé rodiče. Nicméně, toto je Aristotelovo vymezení tragédie.
Velkou váhu přikládá autor očištění (katharsis), které plyne ze soucitu a bázně, jež má tragédie vyvolávat. Co onou katarzí vlastně myslel, se dodnes jazykovědci přou. Ale dá se to vyložit tak, že starověká katarze vede k nerozšiřování tragiky (jež je v tragédii samozřejmě podstatnou složkou) v běžném životě. Neboť, jak už jsme řekli, základními efekty tragédie je soucit a bázeň. Soucit plyne z nadměrného utrpení hrdiny a bázeň z podobnosti hrdiny s námi (bojíme se ne o něj, ale o to, abychom neskončili jako on – typičtí lidé...). A právě tyto dvě složky jsou důvodem, proč nerozšiřovat tragiku mimo jeviště. V hrdinovi poznáváme člověka podrobeného lidským chybám a připomíná nám to, že ani my nejsme mimo lidský úděl.
Poměrně důležitým pojmem je estetická libost. Je v zásadě hlavním cílem uměleckého díla. A dosahuje se jí různými způsoby. V každém případě, pokud ji máme při tvorbě tragédie na zřeteli, nesmíme pominout šest divadelních složek: Děj, Povahy, Mluva, Myšlenkový výraz, Výprava a Hudba.
Nejpodstatnější součástí je pochopitelně děj. Povahy jsou také důležité, ale jsou pouze prostředkem k uskutečnění dobrého děje. V činnosti totiž tkví podstata života. V ději pak jsou nejpodstatnější dva prvky: Peripetie (neboli zvrat) a Anagnoriseis (neboli poznání). Poznání je strůjcem štěstí, protože s poznáním vychází najevo, kdo je přítelem a kdo ne. Navíc samozřejmě vede k výše zmiňované katharzi. Ideálně ještě v součinnosti se zvratem. Ten totiž anagnoriseis umocňuje a obojí vytváří soucit a bázeň. Ale to už jsme tu měli.
Povahy tedy drží druhou šprušli, myšlenkový obsah třetí a bramborovou medaili v poetickém umění mají promluvy herců. Hudba má sice páté místo, ale ze svých sourozenců působí nejvíce lahodnosti. Výprava není tak podstatná, neboť estetické libosti lze dosáhnout i při pouhém čtení hry.
Básník musí být především přiměřený, aby vytvořil dobré dílo. Děj totiž netvoří jednotu jednotou ústřední postavy. Jinak řečeno, pokud napíšu divadelní kus o Héraklovi a popíšu tam všechny jeho skutky, hra bude postrádat jakékoli vyvrcholení a bude rozvleklá. Krásno (estetická libost) totiž spočívá ve velikosti celku a jeho částí. Je-li něco moc velké, vidím spoustu podrobností, ale uniká mi celek. Když je něco moc malé, je to přesně naopak. Proto tkví rovnováha ve středu. Jistě budete souhlasit, že to o divadelní hře platí dvojnásob. A jestli nebudete, tak vám v noci vyjím všechny gumové medvídky. A podstatné je i to, že básník má být spíše tvůrcem dějů, něž veršotepcem. Protože verši se nemusí zaznamenávat jen umění.
Přidám i pár řádků o antickém divadle. Na scéně by se ideálně mělo odehrávat toto: Nejprve proslov, pak sborový zpěv, výstup, opět sbor a nakonec přichází závěr. Přičemž ve sborové pasáži můžeme vyčlenit vstup a píseň na jevišti, k nim se někdy přidružují jevištní zpěvy a žalozpěvy.
Tragédie by měla končit nešťastně s patřičným patosem. Ačkoli se to nezdá, zdaleka ne u všech her antiky to platilo. Aristoteles považuje Eurípida za nejlepšího tragického básníka. A zmiňuje se o něm, že právě tragické konce jsou nejkritizovanější částí jeho díla. Filosof tvrdí, že básník by měl vyhledávat náměty s utrpením bližních hrdiny (bratrovražda, tetovražda, aj.), neboť ty se nejvíce dotýkají citů diváků a vedou ke katarzi prostřednictvím....ale to už víte.
Aristotelés se zmiňuje i o vlastnostech poetické mluvy. To však nechme stranou. Zaobírá se i teorií jazyka. To však také není až tak podstatné. Snad bych jenom uvedl jeho klasifikaci složek řeči. Dělí ji na tyto části: Hláska, slabika, spojovací výraz, člen, jméno, sloveso, ohýbání (zejména tázací zájména), věta.
Poslední, o čem pojednám, je povaha. Povaha dobrého básníka je buď charakter vzrušivý, nebo nadaný. Protože jen ti se dokáží dostatečně vcítit do svých postav. A povaha postav musí mít čtyři vlastnosti: musí být řádné, přiměřené, podobné povahám skutečným a musí být důsledné ve svém charakteru. O řádnosti povah si dovolím citovat: „Osoba bude míti povahu, jestliže, jak jsme řekli, řeč nebo jednání bude výrazem určitého úmyslu; řádnou povahu, bude-li úmysl řádný. Taková [povaha] jest možná u každého druhu lidí; vždyť i žena je řádná, i otrok, ačkoli povaha ženy jest horší a povaha otroka jest vůbec špatná.“ Jo, Aristoteles byl frajer.

II. Poezie vážná – O poezii epické
O tom, že má pán rád Homéra, asi žádná. Koneckonců je jeho jméno v nadpisu každé druhé kapitoly. Vyzdvihuje u něj zejména to, že na rozdíl od dějepisné formy, kterou používá většina ostatních básníků, umí odhadnout kolik fakt děj ještě unese a nekomplikuje zbytečnými podrobnostmi děj. Ještě tedy tvrdí, že by ostatní šumaře mohl Homér učit lhát. V principu jde o to, že když se šikovně promíchají pravdivé a nepravdivé údaje, vlk se nažere a koza bude mít mladé.
K vyprávění epických příběhů vyzdvihuje héroiský verš, tedy daktylský hexametr. Tohle asi český básník zrovna neocení, vzhledem k tomu, že máme přízvuk zcela jinde než Řekové, ale je pěkné to vědět.
V epických textech je také podstatné používat nejkvětnatější mluvu tam, kde nejsou fakta moc podstatná a myšlenkový i dějový obsah jsou plytké.
Předměty děje by se měly napodobovat třemi způsoby. Buď je má umělec napodobovat, jaké skutečně jsou, jakými se zdají být, nebo jak by měly vypadat (tedy vystihnutí jejich ideálního tvaru).
V poslední kapitole ještě srovnává epickou poezii s tragédií. Když si porovnáte poměr, jaký jim v knize věnuje, asi nepřekvapí, že vítězně vychází tragédie.¨

Závěrem
Moc se omlouvám, že jsem musel některé informace (a nebylo jich úplně málo) vynechat, ale Aristotelés není pohádkář, tak vám to přece nepřevyprávím celé, ne? Navíc by vás to nemotivovalo si tohohle starého pardála přečíst.