Literární weekend č. 5 byl

A byl nabitý.
Páteční večer se nesl ve znamení třicátých let. Devět statečných, oblečených jako noblesní společnost z počátku století – a desátý oblečený jako póvl, aby upozornil na to, že literatura je dostupná všem – usedlo na autorskou židli v koutku čajovny, aby sami přečetli divákům něco ze své tvorby. Diváků bylo pohříchu dost pomálu, neboť souběžně s autorskou performancí se konaly další čtyři akce, ale na všem zlém je něco dobrého, a tak jsme si to alespoň mohli zkusit v intimním prostředí a odbouraly se tak nějaké bloky, které by třeba vůči většímu publiku vznikly.
Večerem nás provázel hlas a zjev dvou liteárních odborníků, byť jen z videa, kteří ke každému autoru řekli na úvod několik kratších – či delších - slov.
Po ukončení performance jsme se protáhli s imaginárním balonem a pak jsme si zkoušeli uzurpovat co nejvíc prostoru jen pro nás. Potom nás Čiki usadil a konečně jsme se pustili do nějaké tvorby. První věcí byl popis chutí – byli jsme v tak luxusní restauraci, že jenom předkrm tam měl nevyčíslitelnou cenu, a měli jsme popsat jídlo, které si tam dáváme, pomocí chutí tak, aby se čtenáři přesně vybavilo. Vzhledem k tomu, že jsme v té době měli všichni hlad, perfektní zadání... :-)
Potom jsme si zkusili práci korektora, a řeknu vám, nemá to jednoduché. U některých věcí jsem si nebyla jistá ani já sama, jak je to vlastně správně. Ovšem nalezli jsme díky tomu první slovo navržené na kodifikaci - „vemme“.
Pak jsme si dali nějaká rétorická cvičení, abychom potrénovali mluvidla. Vokály jsme si krásně protáhli pomocí vět s pouhopouhými samohláskami. Můj úl – můj dům. Druhé cvičení znělo jako velmi porouchané varhany, ale to bylo zcela jistě jen nedostatečně zvládnutou technikou. Mezi domama má má máma malou zahrádku mmmmmmmmmmmmmmmmm...

V sobotu ráno jsme se protáhli pomocí imaginárního lana a přetahování s ním. Pak jsme dostali za úkol napsat anotaci na knihu tak, aby se pokud možno dobře prodávala. A tak nám vznikla na jedné straně avantgardní díla a na druhé straně Pláč a duny, milostný příběh z kruté pouště... Potom jsme se ujali pera novináře, píšícího do černé kroniky. A naším tématem se stala pohádka o Sněhurce. Noviny by po těch příbězích jen hrábly, obzvlášť takové plátky jako Blesk nebo Šíp by byly nadšeny.
Potom přišlo na řadu něco spíše pro poety – texty a la Ivan Blatný. Inspirací nám byl Blatného text, který byl z velké části sestaven z útržků rozhovorů různých lidí. A tak jsme se vydali do třebíčských ulic, abychom nakoukli do lidských životů a kousíčky si jich odnesli s sebou, uvězněné na papíře.
Po obědě jsme se přepravili na hřiště u KG. Někteří šli pěšky, někteří jeli židličkovým vlakem... Tady, na volném prostoru, jsme mohli trénovat divadelní techniky. Zkoušeli jsme bezhlesý řev a zrcadlové pohyby. Potom v kruhu dvojice předváděly pantomimické scénky, do kterých mohl kdokoli z přihlížejících kdykoli vstoupit, poslat jednoho z dvojice pryč a pak scénku zahrát úplně jiným směrem. Vrcholem dne bylo ale předvádění emocí se zlatou maskou, neboli – jak řekl po mém návratu domů Permoník, když jsem mu o tom vyprávěla - „chlípněcí hry“. By the way, další slovo navržené na kodifikaci :-) Chlípný Čiki mě bude dlouho strašit ve snech, a nejen mě.
Když už jsme byli tak pěkně rozdovádění, tak jsme se zase chopili pera a dali své náladě průchod – a vznikala originální dílka tak, jak by je asi napsalo malé dítě. Mlčí vak, oblá modroha, svítíčko slunilo... Ale svítíčko pomalu slunit přestávalo, tak jsme se vrátili mezi stěny Domečku, kde se nám konečně dostalo slibovaného scénáře. Nejdřív nám Čiki vysvětlil, jak vlastně takový scénář má vypadat a potom nám předhodil mrtvolu muže, o které jsme měli ten scénář napsat. Použít se k tomu mělo to, co bylo u mrtvého nalezeno, počínaje fotkou blonďaté kočky – rozuměj dívky – a konče slevovým kuponem na parfémy.
Pak jsme si na chvíli zkusili kůži uměleckého kritika a zkoušeli napsat recenzi na námi vybraný film nebo divadelní hru. Dlužno říci, že většina lidí volila film, divadelních masek jsme asi měli od odpoledne dost:-) Potom nám Čiki řekl něco o tom, jak se recenze v průběhu doby vyvíjela a proměňovala a chvilku jsme se zaobírali i vidinami věcí budoucích, aneb kam se bude ubírat dál. Naše úvahy nás poněkud vyděsily, ale tak zlé to snad nebude.
A nadešel zlatý hřeb večera, neboli volné téma. Respektive volné do té míry, že bylo zadáno, ale mohli jsme si z něj vzít, co jsme chtěli. Tématem byl hnusný podchod někde na periferii, kde se najednou objeví někdo, kdo se tam vůbec nehodí, a výsledky? Velmi různorodé.
Pátý Literární weekend byl pak oficiálně ukončen zpětnou vazbou. Po ní se uspořádala další, tentokrát neoficiální a neformální malá autorská performance – četl kdo chtěl co chtěl kdy chtěl. A byla přinejmenším stejně dobrá jako ta páteční.
A to byl konec. Příště nás prý čekají -ismy. Tak se máme na co těšit:-)

P.S. Třetí slovo navržené na kodifikaci – hovězivý :-)