Reportáž z Litweekendu 4 a půl

Pátek
Zdravě nažhavení.
Takoví jsme byli. Poslední literární weekend, plánovaný na prosinec, totiž z organizačních důvodů odpadl, takže se většina z nás nemohla dočkat dalších tvůrčích či dokonce megatvůrčích počinů, na které v běžném školním či pracovním nasazení málokdy zbývá čas. Kromě již zmíněné nedočkavosti a dychtivosti musíme zmínit i divadelní představení, odehrávající se navečer v čajovně: i to přispělo ke značně uvolněné tvůrčí náladě. Tolik na vysvětlenou a nyní již pojďme přímočaře k věci.
Po několika úvodních slovech velmistra Čikiho jsme – byť v počtu značně nehojném – hráli hru ASOCIACE. Tedy člověk v kruhu vždy reaguje na slovo svého souseda, pokud možno svižně, spontánně. Důsledkem této hry byl opravdový strečink bránice u některých zúčastněných.
Pak jsme se vrhli do realizace divadelních scének. A ne ledajakých. Každý si vytáhl ústřižek se jménem slavného herce či herečky a měl za úkol jej / ji pantomimicky ztvárnit tak, aby se ostatní chytli. Ukázalo se, že jsou mezi námi tací, kteří snad navštívili Hollywood (Depp, Bloom, Carey, Jolie, Nicholson, Gibson, Eastwood, Diaz, Banderas, Stallone, Schwarzenegger, de Vito, Hanks, Grant, Travolta, Hopkins, Chaplin, Monroe – staří známí) , a naopak jiní, kterým pohyblivé obrázky a jejich protagonisté nic moc neříkají. Autor tohoto pojednání, shodou potměšilých okolností jeden z organizátorů Filmového festivalu Lavičky, už vrtá hlavou do příslovečného písku, aby nebyl viděn... Každopádně takový rozhovor beze slov mezi Hejkalem a Čikim, kdy nebylo jasné, kdo z nich koho svádí, patřil k třešničkám na hereckém dortu.
Aaaaaaaaaaaa potomnásledovalomalérétorickécvičení aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa kdysesnadechlspustilhlavovýtón aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa občasdotohoněcořekl aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa nejlípnějakýjazykolama aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa třebamámámamámezidomamama louzahrádkuaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa... Účelem tohoto synchronizovaného mručení bylo učinit naše hlasy zvučnými bez jejich zbytečného namáhání. Ještě jsme zkoušeli na jeden dech vypotit co nejvíckrát slavné říkadlo Oře oře Jan přiletělo k němu devět vran...a někteří to zvládli i šťavnatě zakončit. :)
Dostatečně rozmluvení jsme vymýšleli takzvané frazeologismy. Oč jde? Nebuďte zvědaví, budete brzo staří a nekupujte zajíce v pytli, abyste nezašli na úbytě. Já vím, že chodím okolo horké kaše, ale co jsem si nadrobil, to si taky musím sníst. Holt každý svého štěstí strůjce...
Před spaním došlo i na reinterpretaci básně. Zatím nikoliv, co tím chtěl básník říci, nýbrž co tím říká mně a jak to já osobně uchopím a zpracuju. K mání byly básně Halase, Biebla a dalších veršotepeckých veličin domácí i zahraniční provenience. Výsledky této kratochvíle – stejně jako všech ostatních – si jistě rádi přečtete v připravovaném sborníku z akce.

Sobota
Dorůžova vyspinkaní, dosyta najezení a s náladou téměř gigatvůrčí jsme se na chvíli proměnili v zaměstnance muzea, kteří vyrábějí stručné, výstižné popisky k exponátům nejrůznějšího druhu. Fantazii se meze nekladly, takže třeba vous trpaslíka Prófy našel své čestné místo vedle plechovky špenátu Pepka Námořníka.
Něco po desáté rozhojnil naše řady v Domečku comicsový tvůrce Tomáš Prokůpek. Autor této stati se naopak vytratil na svatbu (ne svoji), takže nemůže říci, jak probíhala přednáška. Prý docela zajímavě. Zajímavá byla její dohra, které už se pisatel opět zúčastnil (byť nic kloudného nevymyslel): na základě započatého scénáře jsme měli vymyslet rozvržení několika dalších comicsových „oken“. Výtvory se pak v kruhu předčítaly a comicsový odborník Tomáš je vždy po zásluze pochválil či drobně zkritizoval – kritika však byla ve všech případech konstruktivní.
Dobrý oběd v San Marcu se ukázal býti natolik vyčerpávajícím, že jsme s dalším programem začínali až kolem půl čtvrté. Tělesně nasyceni jsme si dopřáli trochu výživy duševní – došlo na předem avizovaný rozbor Wernischovy básně „Zimohrádek“. Že to opravdu nebude žádná brnkačka, pochopili jsme už z úvodních volných veršů, kde se realita snoubí s imaginací, představy se snem a panorama vysněných krajin s nevelkým obzorem Zimohrádku. Rozbor spočíval v odkrývání skrytých souvislostí, které se navzájem doplňovaly či popíraly v jednotlivých pasážích díla. Občas to bylo vážné až tragické, jindy téměř k popukání. Porodila jeho žena dítě či nikoliv? Kdo to byla Helena? Umřel básník v posledních verších, nebo tím naznačuje něco jiného? Strávili jsme se Zimohrádkem víc než dvě hodiny a kdoví, možná se k němu ještě někdy vrátíme...
Čiki potom brnkl na poněkud lehčí notu a podělil nás osudem jednoho z předmětů, do nějž jsme se měli vžít a vypsat se z pocitů odstavené láhve u silnice, blešky v paruce renesanční dámy, višně v rumu a já nevím čeho ještě.
Další divadelní aktivitka spočívala v tom, že jsme obdrželi určitou roli / povolání, a hlasem tohoto povolání bylo záhodno přečíst jistý text na flipchartu. Učitel, rolník či operní pěvec se hráli lehce, stejně tak i povětrná ženština. Dodnes vzpomínám na ponožkové extempóre showmana Rozuma, který svým sveřepým pohledem a koktavým čtením zahrál naprosto dokonale afrického křováka.
Jak funguje reklamní agentura – o tom jsme se mohli přesvědčit vzápětí. Skupinový úkol zněl asi takto: vytvořte bombastickou reklamu na kubánské doutníky, léčivé houby a nějaké další pochutiny. Vymyslete název firmy, její logo, světelný panel, napište reklamu do tří časopisů (Rock and Pop a dva další, na něž si již nevzpomínám), scénář pro reklamní šot. Dalo to chvíli práce a dohadování, několik pracovních meetingů proběhlo, i na závěrečný feedback (as soon as possible) došlo. Konečný název firmy pak zněl EXOTIS.
Už se zvolna chýlilo k večeru, když tu každý z nás obdržel nápad někoho jiného, napsaný na papíře. Ať už šlo o netradiční slovní spojení, úsloví či vtipný veršík, šlo o to inspirovat se tím a vyrobit vlastní příběh, poému, báseň. Autor tohoto příspěvku si vytáhl výrok „jsi popravčí četa mých ranních pocitů“, a hned mu bylo jasné, z jakých že výšin borovinských vítr vane. Protože však je tamním rodákem – za což se nijak nestydí – nějak se s tím už popral. A stejně tak i ostatní.
Před samotným usnutím, už téměř v hodině mezi psem a vlkem, zbyl čas i na čtení připravených recenzí (buďme upřímní – hlavně té Čikiho...) , resp. autorských dílek z doby předweekendové. Tady se prezentovalo více autorů, někteří prózou, jiní na poli poetickém či hudebním.
A nyní již opravdu, ale opravdu dobrou noc.

Neděla
Ranní ptáče dál doskáče. (A večerní kočka se ptáčátka dočká, jak říká vtipný autorův spolubydla). Nicméně z toho plyne, že autor pojednání opustil Domeček v brzkých ranních hodinách a strategicky se tak vyhnul úklidovým pracem. O to více pak měl času udělat si soukromé review, jehož výsledkem je napjaté očekávání příštího literárního weekendu: neboť tento – zdá se – proběhl bez nějaké větší chyby. Takže ahoj za půl roku!!!

Ondera
29. 4. 2008

Čiki už jen dodá, že další Litweek (jak tomu v naší hantýrce říkáme se uskuteční 10.-12. října.