Betálné brněnské Majáles

...a dokážu tak, že ta hrdost není falešná. Ona to tedy tak docela reportáž nebude. Vynasnažím se, aby tu bylo víc fotek než textu, páč na pěkné fotky (převážně z Veveiných rukou) se kouká jistě líp.

Letošní brněnský Majáles byl geniální. Teď, když jsem prozradil pointu, můžete přestat číst. Ne, lhal jsem, nemůžete. Sednout. Loni doufám organizátoři pochopili, že Mariánské údolí není nejšťastnější volbou. Už jenom kvůli sevřenosti prostoru a letos to do poslední chvilky vypadalo, že se snad bude vracet vstupné, protože ještě týden před datem konání (8.-9. května) nebylo známo, kde budou stát stage. Nicméně, nakonec padla volba na plochu Starého letiště ve Slatině a pak šlo všechno jako po másle. Doprava, množství záchodů, rozložení stagí, plocha, počet stánků s občerstvením – na nic z toho si nelze stěžovat. A vězte, že tyhle drobnosti dělají dobře zorganizovaný festival. Dokonce jsme si opět mohli přinést sváču a pití, což loni ošetřené nebylo. A tak jediné, co bych letos vytkl, byl zoufalý nedostatek odpadkových košů, což ke konci dne proměňovalo areál v jedno velké smetiště.

8. května


Davy u pokladen sice vypadají hrůzostrašně, ale ten, kdo stihl lístky koupit v předprodeji, neměl problém. A ani před jednotlivými stagemi to kupodivu až na výjimky v pozdním večeru s počtem lidí nebylo tak tragické, aby se člověk nepohnul.

alt='Majáles 07' width='600' align='center'>
Naše partička v bujarém rozhovoru.


Zatímco na podiu už vystupuje první zajímavá kapela – Southpaw. Díky charizmatickému frontmanovi a příjemnému podání se jedná o ideální festivalovou hudbu, kombinující rock s bluesovou pohodou.

alt='Majáles 07' width='600' align='center'>
Mám doma několik CD a žádné mě moc neoslovuje, ale v koncertním podání doporučuji vehementně. Navíc, když se podíváte na fotku - řekněme si to na rovinu, přítelkyně, ať už poslouchá cokoli, vás za to jedině pochválí.


Po Southpaw už začala ladit slovenská formace Polemic. Tomu, kdo poslouchá ska, nebo si tu a tam zajede na nějaký ten tuzemský festival, asi nemusím vysvětlovat. Hrály se i největší pecky jako „Ako to prežijem“ a pár odvážlivců se pustilo i do pogování, byť s trochu rozpačitým přijetím ze strany okolí.


Část třebíčského osazenstva se urychleně přesunula do „šapitó“ (menší krytá stage), kde v tu samou dobu vyřvávali punkoví Volanti a já přihlížel Polemicům, přestože můj šálek kafe to tolik není. Osobně dávám přednost hopsavému ska, než raeggeae, ke kterému mají tito Slováci blíž. Nicméně, šlo o kvalitní koncert.


Zamrakovaná obloha se začala tmavit večerem (krásná věta, že?) a na podium číslo jedna vyskákal Dan Bárta se svou Illustratosphere. Tenhle sympaťák si získal srdce Veve a má i mé sympatie, protože způsob frázování, jaký používá nemá na české scéně obdoby a o rozsahu a nádherné barvě hlasu se ani nebudeme bavit.


Je pravda, že vzhledem k povaze hudby se nejedná o typický festivalový vzorek, ale až vám Dan zapěje ‚Za poryvů‘ se zvedajícím se větrem v zádech, taky to přestanete řešit.


Co k tomuhle napsat? O těchto dvou dnech jsem viděl na nebi tolik neskutečných výjevů, jako za několik posledních let.


A pak to přišlo. A „to“ mělo na tričku napsané zeleným písmem „Kluci?“. A pro mě se jednalo o vrchol obou dnů. A kdo to mohl být jiný, než Tata bojs?!


Sice mluvím s jistou samozřejmostí, ale tehdy jsem nečekal, že bude tahle pražská formace až tak moc dobrá. Nicméně suverénní projev baskytaristy s takřka dívčím hlasem, spolu se skvělou animací a nasvětlením vytvořil dobrý základ pro podiovou show a hudební složka byla víc než třešní na dortu. Tata bojs nedávno vydali enviromentálně zaměřené nové album „Kluci kde ste“, z něhož hráli většinu skladeb a podali jen další důkaz, že zůstali věrní svému lehce alternativnímu a humoristickému založení.


Začalo lehce pršet, když na prkna vkráčela německá parta Oomph! Moc jsem netušil, o co může jít, ale zjev frontmana kapely v povolené svěrací kazajce a kytaristy v matrixovském cool plášti mě minimálně zaujaly.


V zásadě se jednalo o rockový nářez podobný taktéž bundesrepublikovým Rammstein a až na to, že krapet zlobilo to vychvalované nebe, si posluchači neměli, nač stěžovat.


Na konci dne jsme seznali, že je na čase se kouknout na stage 2, kde už jamovali britští Trans-global underground. Jen jednou jsem je zahlédl v televizi – v reportáži z Colors of Ostrava a bylo mi jasné, že to bude stát za to! Taky, že ano. Spousta bubnů, sitára, klávesy, basovka a tu a tam zvuk dechů, to byla smršť tak skvělé hudby, že to zahnalo i zimu, pomalu se vkrádající skrze mokrý oděv na tělo.


Dokonce, ač trochu nerad, musím přiznat, že byli hudebně i malinko lepší, než zmiňovaní Tata bojs. Světelná show byla taky výborně zařízena a skoro-hip-hopový projev afroamerického zpěváka umlčel jakýkoli protest, že se to k téhle etnopartě nehodí.

V šapitó ještě zněly skřeky Jaksi Taksi a ostatní stage už byly pusté, tak jsme si řekli, že obětujeme Sto zvířat, kteří měli vystoupit o třičtvrtě na půlnoc a šli jsme s Veve domů.


9. května

Středa znamenala v našich řadách sice poměrně úbytek (punkové šapitó se totiž proměnilo spíše v hip-hopovou stage), nicméně program sliboval, že se nudit rozhodně nebudeme. Počasí bylo podobně jako o den předtím. Slunce se moc neukázalo a tu a tam spadla kapka. Vyhnuli jsme se tak rozpálené i rozbahněné pláni, takže bylo o důvod ke spokojenosti víc.


Kolem poledne už první podium slušně roztápěla romská formace Gulo čar a na řečech o temperamentu tohohle národa něco bude, protože drive, který svému funky dali byl neuvěřitelný.


Zpěvačce v tomto snažení vydatně přispívala početná sestava muzikantů se všemi klasickými instrumenty. Kolem stage bylo sice celkem poloprázdno, to jsem však přičítal hlavně tak časným hodinám. A pro ty, kteří stáli pod podiem, to bylo jedině plus.


Pár písní před koncem jsme nicméně utekli o pár stánků s párky vedle, kde se početný dav krčil pod nápory etna lidu Čanki.


Asi už tušíte, o koho se mohlo asi tak jednat. Zpěvák, z něhož byste uživili polovinu Afriky, hrdelní zpěv, saxofon v kombinaci s deegeridoo a bubeník jako vystřižený z Tajemství loňského léta. To jsou oni – Čankišou.


Normálně je mám sice moc rád. Ale tady mi připadali jen o trochu živější než prkna na kterých stáli. Ale fotky jsou z toho moc pěkné.


V protikladu k tomu, co jsem napsal, musím ale říct, že bylo o to zábavnější sledovat různorodost publika. Žena v první řadě toho byla důkazem. O tom, že měla na nohách zlaté střevíčky se ani nezmiňuji.


Po krátké pauze se zjevili „hundrťáci“, jak sami sebe loni hrdě nazvali. Kdože? Přeci kapelka z Karlových varů s názvem, co vás dostane do varu - 100°C. Tentokrát si přivezli i černošskou posilu, chlapíka, co s nimi odzpíval jednu píseň a ještě v ní nebyl nějak výrazný (tedy pěvecky, jinak byl výrazný docela dost:)), takže moc nechápu, proč si ho přizvali, ale co už... Víc mě zklamalo, že v některých skladbách se trochu míjely tóniny zpěvu a nástrojů a bohužel to postihlo i skvostné „Azataki“.


I proto jsme před koncem přeběhli za Tleskači. Ti už kuli železo v kotli, který byl celý rozpohybovaný. Hynka jsem našel jak poguje v té největší vřavě pod rytmy „Zelená je tráva“, tak jsem se přidal.


Bohužel asi moc vehementně, takže mi vypadl z kapsy mobil. Naštěstí ho nějaká dobrá duše zvedla, než byl rozdupán, takže jsme v rytmu ska mohli vesele pokračovat. Vířený prach mě začal ke konci trochu dusit, takže jsem se vrátil do normálního světa.


Po malé sváče následovali Migové 21 a strhující Macháčkův projev. Tady bude fotek asi krapet víc.


Macháček: „Tak a je to tu zase. Opět po roce k vám do Brna zavítala výborná hudební, pěvecká, taneční, komická a hlavně striptérská skupina Mig 21!“


Nechybělo nic: výborná hudba, skvělá pódiová show, gumová kytara, basové sólo s kytarou za hlavou a skvělé frky mezi písněmi.


A to jsem se ani nezmínil, že se frontmanovi Migů podařilo zmanipulovat dav natolik, že s ním zpíval českou hymnu k příležitosti prohraného zápasu s Ruskem.


Poté už začalo zase lehce pokapkávat, navíc na podiích nebyl žádný trhák, takže jsme vyrazili na brzkou večeři a při přežvykování zpovzdálí pozorovali davy před podiem, kde vystupovali slovenští No name.


S plnými žaludky a vyhořelými chuťovými pohárky (některé klobásy byste si měli dávat jen jako prevenci na zákeřné druhy bacilů) jsme se prodrali do zástupu před strhujícím projevem Gaia Mesiah. Tentokrát už jsem se k pogování nepřidal a jen jsem se kochal rychlopalnou hudbou a hroznou angličtinou Marky Rybin.


Od té chvíle byla Veve velmi neklidná, neboť jí pravidelně přicházely zprávy o tom, co se děje na šampionátu. Slovensko jak jistě víte nakonec Švédsku podlehlo, takže si má lepší polovice asi Wohnouty moc neužila.


Homolové se každopádně předváděli. Svědčil o tom houf skákajících lidí sahající do nedohledna i kovbojské kostýmy, které si Wohnouti v jednu chvíli nasadili, aby sehráli scénku.


Občas nemám slov.


Lepší zakončení jsem si ani nemohl představit. Kryštofové měli svou „pódiovku“ připravenou opravdu skvěle. Dechová sóla se poslouchaly jedna báseň a sám Krajčo byl opravdu živel. Poznal bych to tedy i bez toho, aby mi to patnáctileté slečny křičely do uší, ale to už k tomu asi patří.


V souhrnu musím říct, že se jednalo o vrchol dnešního dne. Před posledním přídavkem jsme se prodrali z mnohasethlavého davu a vyrazili k autobusu. Původně jsem sice chtěl vidět i vychvalované Švédy Clawfinger, ale když jsem viděl ty davy, začala mě jímat klaustrofobie a navíc jsem si nebyl jistý, jestli by po nich Veve neházela kameny. Hokejky sice asi neměli, ale člověk nikdy neví.

To jest vše a přikládám i odkaz na videa z obou dní: