Interview with Timo

Pro mě osobně to byl velký a obohacující zážitek, nakouknutí do jiného světa. Timovy výtvory kolem sebe vídám bezmála každý den a vždy jsem chtěl vědět, jakýže to člověk za nimi stojí. Náhoda mi přála a potkal jsem osobu, která mi setkání zprostředkovala. Výsledek? Tady!

Co je pro tebe vlastně graffiti – umění, sebevyjádření, zábava,...?
Hned jako provní věc musím zmínit, že já se nepovažuju za tvůrce graffiti. Klasické graffiti není nic jiného, než značkování území. Tahle potřeba v lidech přetrvává už od pravěku. Nejde tu o sdělení. Graffiti nenese poselství, je to prostě sociální jev. Nechápu to však jako něco negativního – samozřejmě, pominu-li majetkovou škodu – ale s uměním to nemá nic společného.


A jak bys tedy definoval „klasické“ graffiti?
Záleží, jak dlouho se writerství* věnuješ. Náhled na tvoji tvorbu se s časem začne měnit. Když začínáš, je to z popudu překročit hranici, která je ti vymezena – ochutnáváš zakázané ovoce a hodně dáš na efekt. A mnoho lidí, přiznejme si, u tohoto puzení zůstane. Ale pokud ne, a dáš se na dráhu streetartu, přestává tě lákat vyrážet v noci do ulic jen, aby sis dokázal, že jsi nad zákonem, že jsi něco víc.
Pokud pojmeš veškerou sprejerskou tvorbu jako graffiti, nenajdeš žádnou definici, která by neměla „ale“.
*writerství = synonymum sprejování, používané graffiti subkulturou

Ale?
Graffiti nemá jednotící myšlenku, nemá manifest a členské průkazky. Jedná se o tvorbu individualistů, namnoze egoistů. Často se setkáš jen s tagem* nebo s tzv. charakterem. To jsou jednoduché univerzální obličeje převzaté z komixů. Jedná se o další z projevů téhle subkultury.
Ale, jak jsem říkal, i u mě prochází názory na tohle téma a hlavně na svou práci neustálým vývojem. Teď momentálně graffiti vnímám jako hru s pohybem písma. V téhle hře se rozvolňují jejich původní tvary a nabývají nové rysy. Důležitý je vzhled nápisu, barvy a mnohdy taky fonetická stránka, což si spousta lidí neuvědomuje. Každá hláska vzniká v hrdle na jiném místě a každá má unikátní rezonanci. Některé skupiny písmen k sobě ladí mnohem víc než jiné a některé naopak tvoří zajímavé protiklady.
Když už mluvíme o písmenech, ani jejich grafická podoba není bez zajímavosti. Dají se vnímat jako symboly, zástupné prvky určitého gesta. Třeba hláska „A“. Můžeš vymyslet tisíce výkladů. Áčko je trojúhelník, sepjaté ruce, nebo cokoli jiného. Záleží na tom, jak je znázorněno. Když „A“ roztáhneš do šířky, působí dojmem monumentálnost a autority. Když ho naopak protáhneš do výšky a střední příčku posuneš těsně pod vrchol, působí vratce a křehce.
Nevím, jestli s' někdy viděl, jak vznikají čínské kaligrafické znaky. Tvorba graffiti je v jistém smyslu podobná. Pracuje se celým tělem, je to jistá forma tance s písmem.
*tag = stylizovaný podpis (sprejem, fixou,...), osobní značka

Co se ti vybaví, když řeknu „graffiti a zločin“?
První, co mě napadne je takové to heslo z triček „Graffiti is not a crime“ (smích).
Ale vážně. Necítím se jako svatý bojovník za svobodu a individualitu. Pro určitý věk a určité lidi je charakteristický postoj typu „nikdo mi nerozumí“. Tihle lidé se programově cítí jako vyděděnci. Stahují se do „svého undergroundu“, obalí se pocitem nepochopení a negace a začnou tvořit ono „umění z podzemí“, do něhož následně projektují svoje problémy. Když začínáš s graffiti, úplně tě to pohltí. Nepřemýšlíš nad tím co píšeš, ale čmáráš po všem. Hranice jdou úplně stranou, stává se z toho posedlost.

Zní to, jako bys měl vlastní zkušenost...
Taky mám. Trochu se za tohle období stydím, ale jinak myslím, že ta pubertální negace je důležitá. Ve výsledku tě obohatí a hodně věcí si ujasníš.
Ale to jsem trochu uhnul od tématu.

Už tě někdy přistihla policie?
Jednou se mi to stalo, ale bylo to trochu komické. Připravoval jsem si plochu k budoucímu výtvoru. Někdo mě asi viděl a zavolal policii. Když přijeli, už jsem čekal o kus dál na autobus. Na místě našli plechovku a já měl shodou okolností kapku toho hnusu na ruce. Sranda byla, že ta skvrna pocházela z úplně jiné práce, která se streetartem neměla nic společného.

A jak to dopadlo?
Odvezli mě na stanici, kde sepsali protokol. Vyčíslili mi škodu 7000,-, kterou jsem musel zaplatit a zařadili mě do kartotéky. Ale byli slušní. Zeptali se mě, zda jim podepíšu povolení k odebrání otisků. Odmítl jsem a u toho zůstalo. Zkrátka nic tak hrozného. Každý kdo se „pouliční tvorbě“ věnuje slyšel příběhy writerů, které chytla policie a ze stanice odcházeli ze zlomenými prsty nebo přeraženým nosem. Jsou zkrátka lokace, kde se nevyplatí riskovat dopadení. Co já vím, jedna taková služebna je v Líšni.

A jak vypadá tohle téma z druhé strany? Jak vnímáš třeba přístup radnice ke graffiti?
Myslím, že se to hodně lepší. Za vlády Petra Duchoně bylo v Brně dost horko. Duchoň byl v téhle otázce nekompromisní, ale teď se postoj radnice hodně mění. V současné době existují v Brně asi 3 nebo 4 legální plochy. Jedna je i ve Starém Lískovci. Kdysi jsem investoval hodně času do běhání po úřadech a vymáhal vznik „legálek“, ale většinou bez výraznějších úspěchů. Ale přiznám se, že dneska už mě to moc nezajímá.

Skočíme jinam. Při procházení Bohunicemi jsem si všiml jednoho nápisu, který mě donutil k zamyšlení. Někdo fixou načmáral na okno slovo „Bronx“. Myslíš si, že je tohle sídliště pro mladé lidi Bronxem? Jaké je podle tebe vyrůstání na sídlišti?
Mě to bavilo. Rád na to vzpomínám. Jediná nevýhoda je lineárnost panelákové zástavby. Všechno je rovné a jasné. Žádné tajemství ve stínadelském duchu, kterým provokují staré domy. V dětství k tajemnu inklinuješ. To tady chybí.

Takže vyrůstání na sídlišti je v podstatě taková idylka... Ale vždyť na jedné ze svých prací sám píšeš: „Malé tečky na obzoru, nevidíme žádných vzorů!“ Platí to tedy?
Ne, jo, ne... Nevím (smích). Ano i ne. Je to zvláštní téma. Zajímá mě z pohledu současné krize autority. Sice mám pocit, že v posledních desetiletích výrazně ubylo přetvářky a falešné morálky, jakou nastavovala v určitých dobách třeba křesťanská církev. jenže už taky neexistují jasní hrdinové. Velké mytizované osobnosti, které fungují jako vzor, tak jako tomu bylo třeba za první republiky. Chybí velké osobnosti jako Fajtl nebo Foglar, kteří přemýšleli v dlouhodobém horizontu. Možná stále existují, ale jsou úplně bokem a neví se o nich.

A co tvoje vzory?
Moc nad tím nepřemýšlím, ale určitě jich pár mám. Ovšem oslavuju je ve svém nitru, tiše a neokázale. Teď se mi moc nevybavují jména, ale... Třeba Lukavský. Hodně si také vážím svého otce. Jsou mi sympatičtí lidé, co dokáží důstojně zvládnout svoji slávu a jako velké hrdinství beru i odvahu umět se přiznat. Třeba ke slabosti. To umí málokdo.

Jsou nějaké osobnosti ve streetartu nebo graffiti? Kupříkladu tady u nás?
Mě osobnosti v graffiti nezajímají. Ale ještě jsem si vzpomněl, moc se mi líbil hrdina filmu „Je třeba zabít Sekala“. Viděls to? Je to prostě poctivý, správný chlap, spjatý se zemí. To je mi sympatické.

Kde vlastně může člověk narazit na tvoje výtvory?
Jak už asi víš, nejvíc se toho dá najít v Lískovci a Bohunicích. Sem tam zabrousím i na Kamenný vrch, nebo na jiná místa, která se mi zdají být vhodná. Takovou malou „galerii“ mám pod mostem v Pisárkách. Po Brně je toho ale víc.

A máš vždy předem zvolené místo, kam jdeš sprejovat? Nebo podle čeho si vybíráš?
Teď už ano. Předem si vyhlédnu prostor, často si i vyměřím plochu a zkouknu pozadí, abych mohl vytónovat barvu tak, aby to nějakým způsobem ladilo. V tom je asi velká odlišnost streetartu od klasického graffiti, které je expanzivní a zaplavuje prostor. Streetart se spíš snaží o propojení s tím, co už v prostoru je.
Při výběru místa hodně přemýšlím, zda chci něco sdělit, či ne. Pokud si chci jen tak zamalovat, udělám to kdekoli a nezáleží mi na tom, zda výsledek někdo uvidí. Jdu klidně do squotu, nebo do kanálu. Pokud mám nějaký záměr, nebo mi jde o určitý přesah, vyberu si veřejný prostor.

Myslíš, že prostor kolem sebe zhodnocuješ?
Ne, to netvrdím. Rozhodně si nemyslím, že co je zakázané, to je vhodné porušit. Nepřekračuji zákon kvůli přesvědčení, že to tak musí být. Dle mého je sídliště v Lískovci a Bohunicích z urbanistického hlediska hrozné a bez jakékoli estetické hodnoty. V posledních desetiletích estetické snahy vůbec hodně mizí a vznikají čistě funkční věci. Legrační je, když se pak radnice snaží zušlechtit paneláky tím, že je natře do pestrých odstínů. Tím se estetická hodnota nepřidá. Šedé sídliště sice žádnou nemá, ale aspoň má určitou „duši“ a člověk podvědomě cítí, že to tak má být. Teď to začíná vypadat jako v cukrárně.
Ale nechci se touhle výpovědí nějak omlouvat a ospravedlňovat svoje chování. Nedělám prostor okolo sebe programově lepším. Nebo nad tím alespoň takto neuvažuju. Pokud někdo věří, že má díla sídliště zhodnocují, jsem rád, ale pro mě se jedná o plochu, kterou svým zásahem nepoškodím.

Tím se dostáváme k obsahu tvých výtvorů. Jaká nesou sdělení?
Řekl bych, že balancuju na pomezí vtipu a moralizování. Snažím se ale zachovat si jistý odstup. Dlouho přemýšlím, než vyrazím se sprejem v ruce zrealizovat svůj nápad. Dříve tomu tak nebylo a existuje pár vyloženě trapných dílek, za které bych se nepostavil. Snad jsem z toho vyrostl...
Když prezentuju nějaký svůj názor, dávám dobrý pozor, abych nesklouzával od morální polemiky ke kazatelství.

Přiznám se, že mě pointy tvých uměleckých vyjádření často dostanou do kolen, ale začal jsem se o ně zajímat spíš kvůli tomu, že často skrývají něco víc, než se zdá. Jakýsi druhý plán, obsah skrytý za obsahem...
Máš pravdu, často mi lidé říkají, že našli za mou slovní hříčkou nějaký hypertext. A nezřídka se stane, že si ho uvědomím, až když mě na to někdo upozorní. (smích) Ale snažím se s druhým plánem pracovat vědomě. Tenhle směr si vybírám čím dál častěji a snažím se méně o efektnost. Ale zase se jedná o určitý vývoj. Když je ti sedmnáct, pohybuje se tvoje tvorba na pomezí intuitivna a punku. Rád bys něco sdělil, ale nevíš, jaké prostředky použít. Proto působí graffiti často tak silácky. Sprejeři se situují do rolí „drsných rebelů“ a je víceméně jedno, proti čemu protestují.

Jak vlastně získáváš zpětnou vazbu? Kolik lidí vůbec ví o tvé identitě?
Hodně. Je to věc kterou dlouho neutajíš. Rodina známí. Často na mě křičí malí kluci na ulici, kteří mě zahlédli sprejovat a oslovují mě „Timo“. Toho se trochu bojím.
Dlouhou dobu jsem například odmítal mobil, nebo e-mail. Nabourat elektronickou poštu není nic tak těžkého a riziko prozrazení mi nedávalo spát. Zvlášť po tom incidentu s policií jsem byl hodně vyplašený a začínala se u mě projevovat paranoia. Ale je pravda, že i dneska poskytuju rozhovory jen zřídka. Jsem totiž rád, že se téma pouličního umění nemedializuje a není ústředním politickým tématem. Je to bezpečnější. Žádné policejní zátahy, nic takového.
Ale mám v sobě určitý svár. Svazuje mě, že se nemůžu přihlásit k autorství svého díla či myšlenky. O to víc jsou mi sympatičtí lidé, kteří se dokáží přiznat ke svým činům a stát si za nimi, i když tuší, že si zadělávají na problémy. Je to otázka anonymní odpovědnosti a tenhle boj se svědomím si asi ponesu ještě dlouho.

Děkuju za rozhovor a doufám, že se budu s tvojí tvorbou vídat dál!