Landův Krysař funguje... i po letech

Na začátek předesílám, že Daniela Landu nemám ráda. Nemám ho ráda jako člověka a nesnáším jeho texty. Hudbu dělá kluk dobrou, to se musí nechat, ale z těch textů bych blila. A to nemluvím o jeho orlíkovském období, tehdy to mělo ještě jakousi úroveň, mluvím o té shitové produkci, kterou nás oblažuje dodnes. Takhle se prostě stavím k drtivé většině jeho věcí.


Nicméně jeho první muzikálový počin na mě působí jinak. I proto jsem kývla na to, že si na toho Krysaře tedy zajedem, i když nám to udělá slušnou díru do rozpočtu. Hodně to pochopitelně souvisí s tím, že, jak jsem tvrdila všem z okolí, kteří se udiveně ptali, jaktože JÁ jedu na Landu, jsem nejela na Landu. Jela jsem na Krysaře. Je to moje nejoblíbenější legendární a literární postava a mám pocit, že ho tak trochu hledám v každém chlapovi, který mi zkříží cestu.


Leč odbočila jsem. Zkrátka, Krysaře mám ráda. A to hodně. Další věc, soundtrack z původní verze jsem sjížděla jako děcko, aniž bych o Landovi věděla byť to nejmenší. Takže trochu nostalgie - to k tomu koneckonců taky patří. Proto jsem do Divadla Kalich, které uvádí Krysaře už podruhé v novém nastudování, odjížděla natěšená a taky trochu s obavou. A musím říci, že jsem se nezklamala. Landa obecně má sklon k velmi jednoduchým rýmům typu láska – páska, ale ačkoliv mi to jindy otvírá kudlu v kapse, tady to kupodivu sedí bez větších problémů. V tomto případě ho asi Múza musela minimálně osouložit, protože se s texty trefil téměř dokonale a ke kvalitní hudbě tak konečně nabízí i kvalitní text. Najdou se sice i výjimky, jmenovitě například píseň Sbohem , která je podle mně nejslabším kusem jak po stránce hudební, tak textové, nebo Udeří-li bouře , kde jednoduché rýmy činí text až rozbředle filozofickým a to je škoda, ta hudba by si zasloužila víc, ale bráno celkově je Krysař vynikající počin.


Pochopitelně zůstává otázka, jak Krysaře v Landově pojetí chápat. Při prvním uvedení v roce 1996 v kuloárech dlouho běhal názor, že je rasistický. Landa si totiž do tradičního příběhu zakázané lásky a pomsty přidal sociální motiv konfliktu dvou tříd – bohatých a chudých, ostrovanů a starousedlíků. A to mu dalo prostor k až nacionalizujícím písním jako je Právo je síla nebo Sen (u téhle se mi mimochodem zdá, že se autor dost inspiroval u Wolkera a jeho Balady o snu – ale možná se pletu). V tomhle případě záleží na divákovi, jak se k situaci postaví, zda to bude brát s nadsázkou a písně – mimochodem výborné – bude považovat za něco, co pouze dokresluje situaci, nebo zda je bude brát vážně a doslovně. A opravdu by mne zajímalo, k jaké straně se přikláněl ten pán v první řadě, který po dozpívání písně Sen začal usilovně tleskat...


Když k tedy dobré hudbě a dobrým textům přidáte ještě výbornou scénu v divadle Kalich a výborné herce, máte muzikál, který se prostě povedl. Jediné, co mě zklamalo opravdu hodně, bylo, když si titulní hrdina (Ladislav Spilka) sundal během hry kapuci. Ať měl sebelepší hlas, vypadal potom spíš jako obtloustlejší hospodský povaleč, než jako démonický Krysař. Vzhledem k mé vizi Krysaře jako uhrančivého, tmavovlasého, dlouhovlasého, štíhlého a vysokého muže to bylo zklamání pochopitelné. A rozhodně jsem v tom nebyla sama, tuhle vizi má očividně většina lidí. Ale pokud zapomenu ta tuhle nepříjemnost, byl ten večer perfektní.


Takže, pane Lando - nemám vás ráda. Ale za Krysaře vám smekám.