Nauka o snech

Ještě nedávno, když někdo vyslovil jméno Michel Gongdry naskákaly mi po těle pupínky od radosti (tedy alespoň doufám, že ty pupínky byly od toho). A pokud někdo tohle jméno vyslovil zároveň se jménem Charlie Kaufman, byl jsem bez sebe tetelivým natěšením. Právě tito dva mají totiž na svědomí „nejneromantičtější romantický film, ve kterém Jim Carrey dokonce hraje a nepředvádí pouze pitoreskní obličeje“. Taková je totiž definice výtečného filmu Věčný svit neposkvrněné mysli (a teď schválně, říkejte to minutu za sebou). Tam působil Gondry ještě jako realizátor vize mnohem proslulejšího scénáristy Kaufmana. Ale ukázal, že režírovat umí, a tak když přišel s tím, že by chtěl režírovat vlastní scénář, řekli mu Francouzi: „Tumáš pytlík tolárků a toč, chlapče, toč.“ A Gondry to roztočil. Nedá se říct ve velkém (tolik těch tolárků zjevně nebylo), ale zato v divokém stylu.
Stepháne (s tváří Gaela Garcii Bernala – dívky zbystřete) je mladík, vychovávaný otcem v Mexiku, který přijíždí do Paříže, neboť mu maminka coby talentovanému výtvarníku zajistila pěkné místečko v prestižní firmě, která vyrábí kalendáře. Po svém příletu však zjišťuje, že maminka jen chtěla mít synka u sebe a tak ho podfoukla. Místo není ani dobře placené, ani tvůrčí, pouze ubíjející. A tak je nesmělý introvert nucen více než kdy jindy, se stáhnout do svých bizarních snů, kde bije obrovskýma rukama svého šéfa a kde se mu daří v lásce. Milý chlapec se totiž zamiloval do své sousedky Stéphanie (ne není to chlap, jen jsou ty jména podobné), která sice ujíždí na podivných zálibách jako on, ale nechce ho. Ono se není moc co divit, když ve spánku píše dopisy, které jí nahý nosí ke dveřím. Brzy už nedokáže rozlišovat mezi snem a skutečností a divák se cítí podobně. Právě v těchto chvílích nejvíce potěší skvělý herecký výkon Inarritova oblíbence Bernala.
Stylizace snímku je pozoruhodnou kapitolou. Nejen, že děj filmu je zasazen do (odhadem) 70. let, ale bohužel i obraz na to vypadá. Nemyslím, že by ta kasička byla tak malá, takže to byl zjevně umělecký záměr. Bohužel v kombinaci s papundeklovými kulisami, které z části vyráběl sám režisér z roliček od toaletního papíru a plat od vajíček, na mě chvílemi sedala deprese, namísto toho, abych se kochal snovými či romantickými výjevy.
To je vlastně jeden z důvodů, proč si nejsem tak jistý, zda se mi Nauka o snech líbila, nebo ne. Jasno mám jedině v tom, že jsem šel do kina na úplně jiný film. Ale objektivně vzato, Gondry svou scénáristickou prvotinu ve velkém světě zvládl skvěle a konec snímku dojme i zarytého škarohlída. Ale nemůžu říct, že je pro všechny. Nevím ani, zda je pro mě. Rozhodněte se sami.