Jaromír Nohavica: Ikarus

„Nohavica má výborného manažera.“ Nevím jestli je to pravda, ale byla to první myšlenka, která mě napadla, když jsem se doslechl o novém albu známého písničkáře. Jako jeden z prvních Čechů se totiž pokusil o průnik do zahraničního trendu poslední doby. Totiž poskytnout desku ke stažení nejprve na internetu za nižší cenu a až o pár měsíců později ji popustit kamenným obchodům. Zatím se sice nedostal tak daleko jako Radiohead, kteří svůj poslední výtvor zveřejnili s pobídkou „zaplaťte kolik chcete“, ale v tomto kontextu se jeví Pražská pálená jako nadmíru rozumný počin. Ponechat CD s novými nahrávkami starých songů k volnému šíření, jistě napomohlo věkově roztříštěnému spektru Nohavicových fanoušků, aby si zvykli na stahování hudby z internetu a snáze tak přijali jakýkoliv (byť i placený) počin.
Před námi však nyní vyvstává otázka: A stojí Ikarus za ty dvě stovky? Domnívám se, že ano. Pokud vás neodrazuje současný mediální profil autora, neměli byste váhat. A pokud vám přece víc než o hudbu jde o bulvární politiku, také vám bude učiněno za dost. Hned první skladba „Já si to pamatuju“ se věnuje aféře okolo „Udavače z Těšína“. Avšak spíše než jako vzkaz Hutkovi, je kárajícím prstem pro masová média, která v posledních měsících narušovala soukromý život Nohavicových. Ať již tento postoj považujete za ublíženecký nebo oprávněně rozhořčený, jisté je, že se jedná o vrchol alba. Zřejmě ne náhodou. Jarek byl vždy nejsilnější v písních, když se vyjadřoval k aktuálním tématům a pro slova nemusel chodit daleko. Jeho metafory jsou jízlivé, hořce ironické a podbarvené sugestivní melodickou linkou.
Hudební složka tohoto alba je vůbec zajímavou kapitolou a nejvýrazněji odlišuje Ikara od předchozích desek. Nohavica se vyhnul bigbandovému doprovodu, který u jeho písní můžeme slýchat čím dál častěji, ale drží se staré dobré kytary. Melodie nových skladeb vynikají jednoduchým zvukem v mnoha odstínech od chansonů až po teskné hřbitovní nápěvy a přesouvají tak důraz k jádru sdělení. To je v kontextu autovy tvorby trochu nezvyklý jev a na první poslech to zaskočí.
Přesto, že CD obsahuje i skutečně výborné songy, které se zařadí po bok folkových klasik, bohužel zde nalezneme i několik zcela hluchých míst, jejichž zařazení na tuto desku je přinejmenším nepochopitelné. Když jsem ve skladbě „Co se to stalo, bratříčku“ už potřetí slyšel opakovat slova „já chtěl jen zpívat písničku o vodě a sluníčku“ za doprovodu monotónní mdlé melodie, musel jsem se chytat za hlavu. Podobně bezvýrazné jsou i písně „Pro Martinu“ a „Ona je na mě zlá“. Na druhou stranu nám tyto zážitky Nohavica kompenzuje poetickým slovíčkařením v zadumané „Písni o příteli“, „Sloních hřbitovech“, nebo v konečném vyznání „Mám jizvu na rtu“. Opačný pól s ostře řezanými hranami představují skvělé skladby „Do dne a do roka“, již zmíněná „Já si to pamatuju“ a zejména „Já se oběsil“. V posledně jmenované Jarek ukazuje, že nepatří do dinosauří generace, která považuje počítač za vylepšený psací stroj; virtuální realitu zde nicméně nahlíží kriticky a se satirickým černohumorným odstupem. Jeho slovník je plný moderních výrazů použitých v trefných souvislostech, což je mimochodem další zásadní rys tohoto CD.
V celkovém součtu jde o rozkolísané album s množstvím velmi dobrých momentů. Nejsilnější je ve chvílích, kdy Nohavica bilancuje svůj uplývající život (a činí tak s podivuhodnou bravurou). I protřelým fanouškům má co nabídnout – netypickou zvukovou skladbou. Ale co je důležitější, těšínský písničkář v něm ukázal, že nehodlá jen tak dožít ze své popularity, ale hledá nové cesty. Ne tak nové, abychom ho na nich nepoznali, ale dostatečně na to, abychom věděli, že nepatří do starého železa.