Ray Bradbury: Zen a umění psát

Za zvláštním názvem stojí i zvláštní kniha. Jak už jsem naznačil, nejedná se ani tak o cvičebnici tvorby uměleckých textů, jako spíš o sbírku postřehů z praxe každodenního spisovatelského chleba. A že jsou ty krajíce z počátku spíš tenkými střídkami, vám mistr povídky neopomene každou chvíli připomenout. Tím se právě dostávám k zakopanému jezevčíkovi. Je dobré si to vyjasnit hned na začátku: Kdo hledá návod, jak se rychle ovládnout umění prózy/poezie/dramatu, kope do špatného míče. Bradbury se spíše zamýšlí nad důvodem svého úspěchu a rekapituluje vlastní uměleckou dráhu. Umožňuje nám nahlédnout pod pokličku svého spisovatelského já (nebo vlastně druhého já, ale k tomu se ještě dostanu). Zkrátka všechny rady, které v esejích objevíte jsou vlastně vedlejším produktem více-méně poutavého životopisu autora.
Dozvíte se tak, jaké byly autorovy vzory v dětství a proč jim zůstal dodnes věrný (a vybídne vás, abyste udělali totéž), osvětlí vám, proč se věnuje tak často fantastice (a poradí vám, ať si vždycky stojíte za vlastní autorskou pravdou, když už ji v sobě objevíte), vyslechnete si, jaká díla na Bradburyho působila (a vybídne vás, abyste četli poezii, neboť rozvíjí smyslovost), řekne vám, kolik peněz dostal za první prodanou povídku (a vysvětlí vám, že musíte správně volit, kde co uveřejníte). Těchto obecných ponaučení je bohužel v knize většina. Občas ale dojde i na skutečně užitečné konkrétní ponaučení. Například v eseji Tajemná mysl vysvětluje vztah pointy a čtenářské katarze. Dává nám jasné instrukce o vedení svého čtenáře a o správném dějovém zakončení, které musí následovat.
Zenový princip zdůrazněný v názvu publikace pak rozebírá v posledním článku. Psaní se pro úspěšného autora musí stát relaxací. Musí být pravidelné a mít své místo v každém dni. Bradbury tak vytyčuje krédo PRACOVAT – UVOLNIT SE – NEPŘEMÝŠLET, přičemž každý z těchto aspektů je propojený s oběma ostatními. Cenné jsou zejména postřehy o vypuštění rozumové složky, která se snaží „vykutat“ nějaký příběh z umělé látky. Bradbury tvrdí, že všechny ingredience dobrého příběhu máme v sobě, jen k těmto pravdám musíme najít cestu: „Musí se [spisovatel] ptát sám sebe: ‚Co si skutečně myslím o světě, co miluji, čeho se bojím, co nenávidím?‘ a zrovna tohle dostat na papír. Pak jeho dílo díky citům a dlouhodobé vytrvalé práci získá jasné kontury. Bude uvolněný, protože správně uvažuje a začně uvažovat ještě správněji, protože je uvolněný.“ Poté začne co celé věci mluvit podvědomí. Pokud nemluví, můžeme mu pomoci – třebas tvorbou asociací. Ty totiž odhalují, to co je pro náš vnitřní svět opravdu důležité a o čem je tedy třeba psát.
Vyřčeno poeticky:

Mé druhé já píše pokradmu, pak uteče a já uváznu
Až za týden si zas příjde hrát
Já předstírám
Že si je nechci dobírat
Stejně to dělám a schválně se dívám jinam
Vždyť jinak se mé skryté já neukáže celý den
Poběžím, jak prostá hra
Můj bezděčný skok
Ze spánku vyvolá
Báječné zvíře ve střehu, jehož hájemství
A loviště je můj dech
Moje nervy, moje krev
...
Napsal R. B. tuhle báseň, tenhle řádek, tenhle román?
Ne to vnitřní opice mu posloužila jako korán
Oděná do mého těla je její moc tajemná
Nevyslovuj moje jméno
Oceň mé druhé já

Abych na závěr nějak zhodnotil, co jsem měl možnost přečíst, musím říct, že kniha ze všeho nejvíc doplácí na to, čím je. Totiž eseje v ní jsou psány v rozmezí dvaceti let a protože nepočítaly se souborným vydáním, mohl si autor dovolit trochu se v nich opakovat. Na čtenáře to zdvojené/ztrojené vypravování musí nutně působit trochu únavně. Mizerný překlad věci také nepomáhá.
Na špičku negací musím ještě postavit zmiňovanou biografičnost, která sice usnadňuje čtení, ale zabírá místo přínosným informacím, kvůli nimž jsem Zen otevřel.
Abych vyrovnal jazýček vah, musím říct, že jsem se u čtení nenudil a ze stránek na mě přímo dštilo obrovské tvůrčí nadšení, které neustává ani po čtyřiceti letech spisovatelské dráhy. Koneckonců, první z esejů má jednoduché poselství: „Užij si to psaní, nech, ať tě lapne za nohu a odtáhne tě na pořádný nekončící mejdan.“ A o tom, že když člověk hledá, užitečné rady najde, už jsem vás přesvědčoval výše, tak nač to opakovat.

Ray Bradbury: Zen a umění psát. Praha: Pragma, 1998. 159 s.


O autorovi
Americký spisovatel (*1920), jeden z největších povídkářů 20. století, přední autor sci-fi. Častým motivem jeho knih je červená planeta Mars a animální dětský strach. Za svůj život vydal na 25 knih – románů, povídkových sbírek, divadelních her a básnických knih. V roce 1964 si dokonce založil vlastní divadelní scénu Pandemonium theatre. Angažoval se také jako filmový scenarista a působil coby umělecký poradce pro zábavní park Disneyland. Některá jeho díla se dočkala divadelního, operního či filmového přetlumočení a na motivy románu Pampeliškové víno vznikl dokonce muzikál.
Mezi jeho nejznámější díla patří román 451° Fahrenheita a cyklus provázaných povídek Marťanská kronika. Povídkových výborů u nás vyšlo nepočítaně. Jedním z nejobsáhlejších, které poskytuje dobrý přehled o šíři Bradburyho díla, je Kaleidoskop.