Kali Gandaki

Velmi těsně po jedenácté hodině večerní přijíždíme do železniční stanice Srbsko, kde nás již očekával Sova. Po pravém břehu řeky Berounky nás zavedl na místo, kde nás všechny přecházel zrak. Na různých výpravách a akcích jsem spal už na nejrůznějších místech, ale malý nádraží domeček z jedné strany ohraničení kolejemi a z druhé řekou Berounkou, uvnitř pěkně útulný a osvícení petrolejkou – to u mě získavá na škále od 1 do 10 jednoznačně nejvyšší známku! Na úvod se seznamujeme s klubaři z plzeňského oddílu Kotva, kteří byli poschovávaní po domečku, večeříme výběrové ostravské klobásky a pak po jedné hodině ranní konečně zalézáme do spacáků.

Dopolední program se nesl ve znamení her a plnění zábavných úkolů, které si připravila Drobek. Do soutěžení se vesele zapojili taktéž dva místní zatoulaní psi, kteří zřejmě měli za úkol něco dobrého ulovit.  (Zřejmě šlo o Bublinu a Kuliferdu – pozn. redakce). Kořistí se jim stalo několik klobásek, které nepozorovaně rafli do čumáku a odnesli si je ven. Mezitím však již byla připravena sytá snídaně, chléb s máslem a marmeládou a dobře udělal ten kdo se před cestou pořádně nacpal, na dlouhou dobu to byla strava poslední. Ač bylo docela pod mrakem, vyrážíme po žluté turistické značce proti proudu řeky Berounky, která patří mezi českými řekami k zajímavým raritám.  Samotná řeka totiž nemá pramen a vzniká v místě soutoku řek Radbuzy a Mže. Svůj název získala až v 17. století, kdy tato řeka protékající panstvím berounských získala název podle svých majitelů. Do té doby však byla až po soutok s Vltavou v mapách zapsána jako Mže (další zajímavostí je, že na soutoku je Berounka 2x širší než Vltava). V roce 2006 začali plzeňští zastupitelé bezúspěšně usilovat o přejmenování řeky zpět a vymazání tak názvu Berounka z mapy!

Ale zpět zase k naší expedici! Hned za obcí Srbsko zahajujeme pochodovou hru letadlo, která byla možností zisku dalších bodů do celodenního bodování. A tak jakmile se ozvalo odpočítávání od deseti do nuly, bylo to jasné znamení, že se na obzoru objevil německý Messerchmitt (oblíbený letoun našeho kamaráda Vládi Schmida – Stopaře). V místě přítoku říčky Loděnice se cesta již stáčí od Berounky do lesa a my pokračujeme až do Hostimi, kde nás čekala v deštíku zastávka na kofolu. Poté již kolem poledne dorážíme na poutní místo do Svatého Jánu pod Skalou. Zde je k vidění hned několik zajímavostí – kostel narození Sv. Jana Křtitele, Benediktínský klášter a pramen sv. Ivana. Hoši a možná i děvčata, které se z něj napijí, budou mít brzy hustý vous jako například Cyril a Metoděj. Samozřejmě kluci toužící po zmužnění neodolali a tak se napili Filip, Ilič, Amba, nebo třeba Zdeňka! Další místní zajímavostí, kterou jsme si nenechali ujít byl kostelík Povýšení sv. Kříže a parádní vyhlídka nad obcí, kdy se nám naskytl pohled téměř jako z Messerschmittu. Další zastávkou se nám stal Hornický skanzen, který nás přilákat především soukromou železničkou, na které se malé děti mohly projet ve vláčku. Nakonec se mezi školáky vtěsnal i Čáp, který se tvářil jako 12letý hošík, kterému právě narostl vous po napití se ze zázračného pramene sv. Ivana.

A to že takový sraz klubů je přece jen na trošku jiné úrovni než školní exkurze, jsme se přesvědčili o pár okamžiků později. Již žádný vláček, pohledničky a brambůrky z bufetu, který vypadal jako stará vyřazená tramvaj, ale starý opuštěný lom, jehož dno nebylo dole téměř vidět. Ovšem foglarovci nejsou žádná bezbranná děťátka kůzlátka a po vzoru Rychlých šípů jsme dali dohromady pár provázků, švihadel a tkaniček od bot a mohli jsme tak pohodlně slanit dolů. Zde nás čekal průzkum dvou jeskyní, z nichž ta první byla na začátku bohužel zavalena. Ale co se nepovedlo tu, povedlo se o pár metrů dál. Na svitu baterek nás čeká malé speologické dobrodružství, které vygradovalo napínavou povídkou od Čápa, který ji předčítal že starého sešitu od Jestřába – Havrana.

To však nebylo vše, po chvíli nás čekala další atrakce tohoto kraje. Stanuli jsme u prvního zatopeného lomu Malá Amerika a při pohledu na tohle kouzelné místo se nám zatajoval dech. V jednom místě se dalo sejít až dolů k vodě a tak někteří odvážlivci šli do plaveckého úboru. Na bobříka plavce to sice nebylo, ale alespoň na dvě okénka do modrého života – koupel ve studené vodě a radostný prožitek. To ale pořád nebylo vše! Za pár okamžiků další lom, sice obyčejný, ale také zajímavý a názvem Kanada. Ze severoamerického kontinentu už nám chybělo jen Mexiko a tam jsme také zamířili. Další nádhera v několika minutách. To však ještě pořád ale nebylo vše! Vrcholem byl poslední ze zatopených lomů s názvem Velká Amerika. Na této akci již nás přecházel zrak, zatajoval se nám dech a zde si prostě někteří museli takzvaně upustit do trenýrek! Pěkná, pěkná, pěkná…byla tato Amerika! Ale my pořád nekončíme! Další zajímavost v podání židovského hřbitova se skrývala poblíže obce Boříč. Kdo si myslí, že tohle bylo vše, plete se! Stále to nebylo vše! Ano zná to neuvěřitelně, jako by vám sám Horst Fuchs z teleshopingu nabízel jeden exkluzivní a nezničitelný hrnec za druhým, ale je to tak! Čekala nás ještě procházka kolem večerního hradu Karlštejn, bohužel osvětleného jen z malé části. I to se však zapsalo k příjemným momentům dne. Následně nerušenou pohodu vystřídal běh na železniční stanici a s vypětím všem sil jsme naši skupinku přece jen dobičovali včas a odjeli jsme o zastávku dále do Srbska. Zde nás čekala ještě vytoužená večeře, i tentokráte pochutina lahodná . míchaná vajíčka s kusy uzeniny. Pozdní večer pokračoval ještě soutěžním kvízem, ve kterém Čáp kladl otázky a zkoušel naši bystrost a paměť. Nejvíce správných odpovědí získal jeden nejmenovaný borec, jehož jméno nechceme z důvodu jeho skromnosti prozradit. Další radost nám přineslo vyhlášení celodenního bodování, ve kterém se na stupínku vítězů umístili 1. Ilča, 2. Amba, 3. Filip – gratulujeme! Jako odměnu všichni získali od Čápa dárky cenné a cizokrajné – čokoládu z Bosny a dřišťálové bonbóny z Ruska! „Ach ano, znám dřišťálovou studánku, kde hluboký je les…“

Poslední událostí dne byla ještě povídka o Hansi Hagenovi, který tragicky zahynul v jedné štole na konci 2. Světové války a v neděli se cesty všech účastníků již rozdělují. Někteří míří brzy do Brna, jiní se vrací domů do Plzně. Pikárecká partička Rolf, Filip, Martina, Zdena a Amba se ještě vydala na výpravu k hradu Křivoklát a do městečka Roztoky nad Berounkou. Čekala nás nejen příjemná cesta železničkou podél bývalé řeky Mže, prohlídka našeho jednoho nejznámějšího hradu či zisk několika nových železničních zastávek do hry „Železnodráha“. Ač původně unaven jsem na tuto akci vlastně ani moc nechtěl jet musím závěrem konstatovat, že to byl nejzajímavější a nejpovedenější víkend v tomto roce a chci těm kteří se podíleli na jeho přípravě moc poděkovat. Takže na závěr vodácké „Ahóóój“ a budu se těšit na příští klubovní sraz!

Celá fotogalerie k nahlédnutí zde: https://plus.google.com/u/0/photos/106687596027845681194/albums/5882748650828799105